Tradiční kultura
Lidé se stále více porovnávají s politikou a politickými teoriemi, aby určili směr svého života. Tradiční kultura se zaměřovala především na zhodnocení toho, zda jsou lidské skutky dobré nebo zlé. Politická příslušnost je z hlediska tradiční kultury ve skutečnosti podružná.
Moderní pojetí levice a pravice hodnotí politické spektrum – „pravici” nebo „levici” – přinejmenším dvěma způsoby. Lidé klonící se k socialismu a komunismu prohlašují, že nalevo je socialismus a komunismus a napravo je fašismus. Lidé klonící se k politické pravici vnímají krajní levici jako anarchismus a pravici jako vládu, společenský řád nebo zákony.
Pokud budeme přemýšlet nad tím, co je tradiční pojetí této otázky, co je nalevo a co je napravo, můžeme hledat například na obrazech evropských mistrů z 15. století. Na nich andělé ukazují pravou rukou k nebi a levou rukou k zemi. „Napravo” naznačuje nahoru, což také znamená pohybovat se vzhůru k vyšším říším, které jsou lepší, vznešenější a krásnější. Naproti tomu pohybovat se „doleva” – dolů, znamená padat nebo sestupovat do nižších světů, kde jsou požadavky na charakter bytostí nižší a světy jsou také méně krásné.
Příběhy o lidech, kteří díky celoživotní snaze o to být lepšími byli schopni stoupat do „vyšších” říší, naplňují prastaré kroniky stejně jako příběhy těch, kteří padli a zmizeli v hlubinách pekla. Z historie je patrné, že snažit se pozvednout a být lepším neznamená pouze sedět v modlitbách, ale potvrdit ideály v soucitných činech a projít celou řadou těžkostí.
TIP:Poučení o postavách zachycených na fresce Škola v Aténách (anglicky)
Na fresce Škola v Aténách od italského renesančního malíře Raphaela vidíme ve středu obrazu postavy Platóna a Aristotela. Platón v levé ruce drží knihu nadepsanou Timeo, v níž se zamýšlí nad původem vesmíru. Pravá ruka a prst ukazující vzhůru odkazují na Platónovu filosofii směřující k tomu, co je božské.
Aristoteles drží v levé ruce knihu nadepsanou Etica, což odkazuje na jeho etická pojednání. Aristoteles zastával teorii středu – „zlaté střední cesty“. Špatné jsou podle něho extrémy. Například hněv je dobrý, pokud člověka podněcuje postavit se proti zlu, ale hněv ve svém extrému – zášť, nenávist – je špatný, stejně jako v druhém extrému netečnost, apatie, která člověka vede k lenosti nebo toleranci zla. Mezi extrémy se podle Aristotela nalézá harmonie. Jeho ruka na obraze směřuje vodorovně, což napovídá, že jeho filosofie pojednává zejména o věcech pozemských, či také naznačuje střed a jeho teorii „střední cesty”.
Pokud se nad tím zamyslíme a podíváme se do historie, nenalezneme jediný příklad, kdy by nám historické postavy radily, abychom tolerovali zlo nebo sestupovali k nižším říším. Vždy nás mudrcové pobízejí, abychom mluvili pravdu, prokazovali ostatním slitování, pomoc a soucit – dokázali se prolomit těžkostmi, neztratili se v emocích a dosáhli sebeovládání.
K obrazům nelze mnoho dodat. Možná by bylo zajímavé zmínit několik možností, jak podle tradiční kultury lze vzestoupit nebo naopak sestupovat do nižších říší a jaké jsou důsledky takové cesty.
Podobné „návody” především vyjmenovávají ctnosti a hříchy, což lze označit za rozlišování dvou protichůdných kvalit – dobra a zla. Lež a pravda, soucit a bezohlednost, odpuštění a pomsta, pracovitost a lenost, věrnost a smilnost, odvaha a zbabělost, vůle snášet těžkosti a touha po pohodlí, vznešenost a úpadek.
Všechny tyto kvality jsou navzájem odděleny a patří buďto „nalevo” nebo „napravo”. Jedno české přísloví říká: „Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění”, a tedy skutky špatné kvality nás postupně povedou k horšímu životu, do horšího prostředí a horšího fyzického a psychického stavu. Naproti tomu cesta napravo bude možná provázena těžkostmi, ale zároveň povede ke zlepšení.
Vzkaz, který po sobě zanechal český panovník a jeden z největších císařů v evropské historii, říká:
„Nástupcům svým, kteří seděti budou po mně na mém trůně, kladu na srdce, aby poznali dvojí život tohoto světa a zvolili si lepší.“ – Karel IV.
Cesty
Jít doprava je někdy těžší, ale cesta podle tradiční víry přináší štěstí. Dnes lidé definují pojem štěstí spíše materiálně – dovolená u moře, dům se zahradou, přitažlivá žena, bohatý muž… Pokud nebudeme v našem rozhodování brát v úvahu morální hodnoty, pojedeme-li na drahý pobyt k moři s nepříjemnými lidmi, přinese nám to pocit štěstí? Budeme-li bydlet v luxusním bytě se zlými lidmi nebo sousedy, přinese nám to štěstí? Budeme-li žít ve vztahu s fyzicky přitažlivou ženou nebo bohatým mužem, kteří se nechovají dobře, budeme ve skutečnosti šťastní? Proč bychom tedy měli vybírat věci pouze na tomto základě?
Mudrcové z různých koutů světa a historických období si mysleli, že budeme-li sami usilovat o morální chování a pokusíme se zosobnit některé ideály, možná potom s námi budou lidé šťastnější. Podobně potom bohatství a moc v rukou dobrých lidí budou použité na lepší a vznešenější účely – v rukou bezohledných lidí na osobní zájmy, bez úvahy nad tím, zda někoho poškodí.
Štěstí, podle tradičního pojetí, pochází z morálních hodnot a z chování, které je vznešené. Čas strávený ve společnosti vznešených lidí by tedy měl být hodnotnější. Štěstí nepochází z hmoty, nýbrž z ducha.
Některé teorie vedou člověka k usilování o hmotný zisk za účelem dosažení „štěstí”, ale například nejvýznamnější vladař naší historie, Karel IV. s tím už ve 14. Století nesouhlasil:
„Budete-li nenávidět lakomství, poplyne vám bohatství; k němu však nepřikládejte srdcí svých, ale shromažďujte si poklady moudrosti, neboť v jejím vlastnictví je mnoho panování. Lakomec však nepanuje, nýbrž je poddán vládě peněz.“ – Karel IV.
Článek byl sepsán na základě přednášky, kterou zpracoval starší redaktor Epoch Times Joshua Philipp.
Čtěte také:
Učit umění znamená učit, jak rozvíjet charakter. Proč?
Tradiční kultura: Jaké poučení nám přináší příběh z jiného světa – Michael poráží Satana
