Když se zvonilo „klekání“ – společenská tradice zklidnění mysli, rozjímání a tiché modlitby

Tradiční kultura

Dnešní doba se vyznačuje velkou uspěchaností. Kritické hlasy varují, že se společnost stále více žene za materiálními výhodami a lidé se už téměř nedokáží zastavit, najít vnitřní pokoj, klid a rovnováhu. Často je zajímavé a poučné zjišťovat, jak vlastně žili naši předkové a jak se s životem vyrovnávali ve své době.

Mnohé ze stop duchovního života našich předků jsou spojeny s údery kostelního zvonu. Při prvním úderu sedlák odložil vidle, zedník položil lžíci, selce poklesla ruka s vařečkou, prelát spěchající po náměstí se zastavil, aby poklekl, děti se přestaly honit… Jakmile se rozezněl zvon, lidé ustali ve svých činnostech a soustředili se na odříkávání modlitby.

To bylo ono „klekání“, které se zvonilo zpravidla třikrát za den. Ať byla snídaně nebo oběd, lidé se vším přestali, poklekli a modlili se.

Původně se zvonilo podle ročního období, když se rozednívalo nebo smrákalo. Ranní klekání znělo mezi pátou a sedmou ranní, večer pak mezi šestou a desátou.

Dříve nebylo zvykem, aby každý nosil hodinky, byl to také luxus, který si každý nemohl dovolit, do určité míry tak klekání sloužilo jako odměřování času a lidé žili podle jeho rytmu. 

Zbožnému pozastavení se věnovaly všechny společenské třídy – řemeslníci, selky, i školní děti, měšťané i hodnostáři. Vidno bylo i urozené osoby, kterak se pokorně sklánějí.

„Císař Josef II. vydal nařízení umístit v každé vsi zvon pro případ ohně nebo jiného ohrožení. Díky tomu se klekání rozšířilo i tam, kde nebyl kostel.“

Pokud některé obce neměly kostel, vždy měly zvonici nebo kapličku, vůči které měl kostelník svoje povinnosti. Někdy zvonila osoba bydlící poblíž, která byla ke zvonění určená. Byla to vlastně celkem důležitá funkce. Zvonit klekání byla tehdy v podstatě pocta.

Délka zvonění byla přesně určena – zvonilo se po dobu trvání modlitby „Anděl Páně“, jejíž odříkávání trvá přibližně tři minuty.

Nevěřící lidé si zvonění spojovali pouze s tím, že bylo poledne a „zvonilo se k obědu“. Každopádně to znamenalo přerušit práci, a to se tradovalo ještě do 2. poloviny 20. století. Lidé na venkově podle toho vstávali, usedali k obědu nebo chodili spát.

Tenkrát snad ještě workoholismus nikoho neohrožoval, lidé pracovali ve svém přirozeném rytmu. Třikrát za den se sjednotili a pohroužili se k rozjímání. Bývali většinou pokojnější.

Modlitba Anděl Páně byla zavedena asi počátkem 14. století. Původně se recitovala pouze večer, protože v tuto dobu – podle legendy – navštívil archanděl Gabriel Pannu Marii a sdělil jí že se jí narodí syn. Později se rozšířil zvyk odříkávat tuto modlitbu i ráno, a úplně nakonec i v poledne; na tom měli zásluhu především františkáni.

Báseň o klekání

O klekání složil báseň anglický autor Thomas Moore, kterou pro nás přeložil Jaroslav Vrchlický:

Ach klekání, ach klekání,čím hudba ta mi vyzvání!V ní mládí, domov, sladký čas,kdy zněl mi naposled ten hlas.
Ty chvíle prchly docelaa mnohá hruď, kdys veselá,spí v hrobě již a ve spanívíc neslyší znít klekání.
Já rovněž zajdu v hrobu klid;však zvučný zvon dál bude znít,co jiní budou v dumánítvou chválu pět, ó klekání

Ty chvíle prchly docelaa mnohá hruď, kdys veselá,spí v hrobě již a ve spanívíc neslyší znít klekání.
Já rovněž zajdu v hrobu klid;však zvučný zvon dál bude znít,co jiní budou v dumánítvou chválu pět, ó klekání

Klekánice a Polednice

Od klekání také vznikla dvě strašidla v lidovém předání, kterými se strašily hlavně děti, postavy Klekánice a Polednice. 

Dětem, které volně pobíhaly po vsi ještě večer po klekání, se hrozilo, že je „chytí Klekánice a strčí do pytle“. Původní verze o této strašidelné postavě však zněla, že by je zanesla do kostelíku a v něm by pak musely přečkat noc, a jinak jim neublížila. Rodiče toho využívali, aby děti sehnali večer domů.

Polednici známe velmi dobře z Erbenovy tragické básně, které se dostalo také filmového zpracování.

Tradice dokázala lidi sjednotit a upokojit. V některých obcích i v současné době znovu zavádějí klekání, zvoní se sice elektronicky a pravidelně, ale i bez zvuku skutečného zvonu se jedná o návrat staré tradice.

Pro někoho může být zvonění pouze časový údaj, pro někoho možnost k zastavení a rozjímání.

Čtěte také:

Pouze české zvony mají srdce

Čínské idiomy: Zacpat si uši při kradení zvonu