Ubývají mezi námi, ale někteří zde ještě jsou a jejich vzpomínky jsou velmi vzácné. Narodili se před 2. světovou válkou. Pro Post Bellum, ale i pro milovníky tradic a historie jsou jejich vyprávění obohacující.

Narodila se v květnu roku 1927 jako Marie Sochorová v Šimanově.

„A maminka říkala, že tehdy, v květnu, bylo tolik sněhu, že když dědeček šel krmit krávy, musel ten sníh nejprve odhrnout.“

Do Stříteže – Schrittenze u Jihlavy se přestěhovali, když jí byly 2 roky.

„Sourozence jsem neměla, ale taky mi bylo smutno a toužila jsem jít za dětmi. Ale – mamince jsem musela pomáhat.“

Měli jste hospodářství?

„Ne, maminka s tatínkem sloužili u sedláka tu ve Stříteži. Maminka tu měla bratra a ten jim to tady vyjednal, abychom tu měli bydlení.

Na statku měli takovou chaloupku postavenou ve dvoře, v ní jsme bydleli.

Tatínek jezdil s koňmi, maminka chodila na pole na práci. Když mně byly dva roky, tak mě nosila s sebou na pole. A někdy pršelo, a tak vše, co měla na sobě, dala na mne, abych nezmokla.“

Přesto jste se dožila pěkného věku a jste vitální… Když jste se narodila před válkou, co se tehdy zde odehrávalo roku 1939? Byla tu mobilizace, vojáci?

Vážení čtenáři, nenechte si ujít to nejlepší z Epoch Times! Přihlašte se k našemu Newsletteru.

„U sedláka byl velký dvůr, v něm byli nastěhovaní vojáci. To byli ještě naši čeští vojáci.“

Nebyla tato vesnice dost německá?

„Byla. Ještě si pamatuji jména těch Němců. Měli přezdívky – někde se říkalo „U Jáklů“, ale jmenovali se Streichsbierovi. Podle domů.“

A když tu byla mobilizace, vyhlásili ji zde nějak? Že chlapi mají narukovat.

„Přišli sem vojáci, stanovali tu a čekali. Sedlák měl tehdy už rádio, tak vojáci ho žádali o zprávy. Stála zde nová škola, půlka česká, půlka německá. Česká měla českého řídícího, německá měla německého. Vzadu za novou školou stála ještě stará škola, a tam byly dvě místnosti, rozdělené chodbou. Byly dva ročníky, 4. a 5. , a první až třetí ročníky byly v té nové škole, a zrovna tak ty německé.“

A vy jste chodila do české?

„Ano.“

A umíte německy, mluvila jste?

„Ale tak možná bych něco sesmolila…“

Když jste byla malá, žili tu Češi i Němci…

„Než byla válka, všichni ´šli dohromady´.“

Tak jste byli dvojjazyční.

„Pamatuji se, jak v neděli chodily, to byly už slečny, a hoši byli už také velcí, někteří nosili svoje německé kroje, někteří nosili takříkajíc panské oblečení. V neděli se procházeli zavěšeni, chodili k Červenému Kříži a zpátky, bylo to všechno v pohodě, než přišel Hitler. Jak přišel Hitler, bylo to všechno pryč.

Žila tady taková stará babka, jmenovala se Petrhanzlová, říkali jí ´milionářka´. Jestli byla milionářka, to nevím. Na faře, kde je dodnes školka, byla jedna místnost pro děti, které chodily do školky. Další místnosti obýval farář. A ona tam dělala školnici. Když jsme ráno přišli do školky, ona už stála u dveří, museli jsme zvednout nohy a ukázat, jestli nemáme moc špinavé boty. Ani už nevím, jak ta babka zašla…

Kde to sháněla, nevím, měla všelijaké upečené cukroví – ale cukrářské, a měla takový skládací stolek, na desku položila ubrus, vzala nůši, do ní naskládala krabice s cukrovím a tam, jak je dnes hospoda, tam si to rozložila. U protější zahrádky to postavila, a jak ti hoši chodili, volala na ně, „Hoši, kupte něco děvčatům na zub!“ Taková šikovná obchodnice.“

Když začala válka, kdo odtud a kam narukoval? Byli tu nějací partyzáni?

„Tehdy šel nějaký Jokl, musel narukovat, už nevím…

A Němci od Měšína a z Heroltic nosili holínky, rajtky, žluté košile, černé kravaty – to byli tzv. ordneři. Říkali, že tam jich bylo nejvíc. Čekali s klackama na Čechy – to bylo ještě, než Hitler přišel. A oni mu tolik věřili! Že když potom 15. března 1939 – to byla chumelenice – pivovarský rybník byl zamrzlý.  Říkali, že kdyby býval nebyl zamrzlý, že tam všechny Čechy naházeli.

A pajerky v dirndlech a v krojích, ti hoši v krátkých kalhotách a bílých podkolenkách chodili na nádraží a čekali, že Hitler přijede sem.“

Nikdy nepřijel, že.

Jak jste na tom byli za války s jídlem? Dostávali jste nějaké dodávky nebo nevyjedli vás tu, když šla vojna?

„Tatínek dostával deputát. Měli jsme na měsíc 35 kg mouky na chleba, 25 kilo pšeničné mouky, kilo a ¼ sádla, metr dřeva na 3 měsíce, a metrák uhlí – to už nevím, na jak dlouho. A každý den litr mléka. A brambory jsme si mohli brát, kolik jsme potřebovali. Ty nebyly oddělené.

Takhle slepice – to ne. Ty jsme nesměli chovat. Měli jsme jen králíka, jednu samici. Jestli se obávali, že by naše slepice zobaly s jejich slepicemi, …nevím.“

A kde jste brali vajíčka?

„Ty nám selka prodala.“

Ten deputát jste pobírali ze statku?

„Tu mouku na chleba, když dovezli ze mlejna, přivezli ji k pekařovi. A tu pšeničnou dávali ke kupci, to byl Žid Koblitz. Tam jsme si mouku odebírali a tu chlebovou – tu jsme dostávali ve chlebu.“

A co cukr? Čím jste sladili?

„Cukr jsme nedostávali, museli kupovat. A víte, mouku na chleba i tu druhou – to jsme nikdy ani nevybrali. A ten Žid, to byl opravdu dobrej člověk. A ten vždy říkával mamince: Paní Sochorová, když to nevyberete, já vám to propočítám, a můžete si za ty peníze koupit něco jiného.“

A co vojsko, rukovali odsud?

„No a jak ti ordneři čekali toho Hitlera, mysleli, že přijde sem, tak nad sedlákem bydleli ti Jáklovi, co měli Kathy, Pepi, Hansi, Máry, Anny, Luisy. A paní byla, už když jsme sem přišli, vdova. Nejmladší byla Rosy, se mnou stejně stará. A ten Hansi byl u těch ordnerů. Bydleli proti české škole. A když přišel 15. březen, jejich Hansi šel a strhl znak se lvíčkem z české školy a lopatou do něj třískal. V okně měl postavenou šibenici a říkal, že takhle budou všichni Češi viset. Pak první musel narukovat. A první padl.“

A když byl konec války, jak to zde probíhalo?

„5. května měla být v Jihlavě nějaká oslava, jeli jsme tam – chystali tam průvod a proslovy. A najednou přijela německá auta, vojáci, namířené pušky – a dvě letadla přilétla. Nevím, jestli něco shazovali. My jsme utíkali a schovali se v jednom domě na náměstí.

A náměstí bylo hned prázdné.  Potom 9. května přišli Rusové. Měli jen auta a tanky. Přijeli po státní silnici. Pak od Měšína přišli Rumuni. Ti byli plni vší. Zašli k rybníku do lesíčka a umývali se. V tom lesíku potom stanovali. 

Uvnitř vsi byli Rusové a ti honili německé ženské. Ty ženy pak chodily na noc k Rumunům a u nich spaly. Tak se snažily ochránit se. Jestli – jak říkali, to dělali Němci Rusům, zda je to pravda…“

A k vám domů nikdo nevlezl?

„Ne.“

Když vojska odtáhla, pak docházelo k odsunům německých obyvatel.

„Ano, to si pamatuji. Měli jen určitou zátěž, kterou si s sebou mohli vzít. To jsme ještě byli u Strašilů, statkářů, a za tatínkem přišel jeden známý Němec a řekl: ´Sochor, kdyby to Hitler vyhrál, tohlecto by čekalo vás. Odvezli by vás za Ural. My jsme to udělali Židům, a teď to čeká nás.´

vesnice
Osazenstvo pracující na statku u Strašilů, asi r. 1936. Zaměstnanci bydleli ve vsi nebo jim statek poskytl ubytování. (z archivu pamětnice)

Zůstali tady jenom Lukschovi, ti měli 10 dětí. Bydleli na konci vsi a říkalo se, že koncem války za nimi chodili partyzáni, které podporovali. Oni nebyli zlí. Starší syn Pepi už musel rukovat. A taky padl.“

O partyzánech v okolí jste asi nevěděla?

„Nevím, jestli tu byli. Ale tatínek, v zimě, aby se koně trochu prošli, jezdil do lesa a svážel metrové dřevo od hajných. A vždycky říkal mamince: Dej mi víc chleba, kdyby náhodou přišli, abych jim měl co dát. Nevím, jestli to nechtěl říct, ale tvrdil, že nikdy nikdo nepřišel. To bylo tam, jak je Vysoký kámen. Nejvíc partyzánů bylo prý kolem Větrného Jeníkova. Ale říkalo se, že tam pracovali v noci, nebyli to místní lidé.“

Potom když tu zbyly prázdné domy, kdo se do nich nastěhoval?

„Přišli Češi. Někdy přišli a zabrali si velké hospodářství – mysleli si, že tu Němci zůstanou a budou jim tam pracovat. Pak když to museli sami dělat, tak začali zakládat JZD. A každý pak koukal, aby nemusel moc dělat rukama a aby měl hodně peněz. Zabrali Gebertův pivovar a Strašilů statek. Pivovar zrušili.“

Život přinese dobrý i špatný – a člověk to musí všechno překonat.“

Kdy jste se seznámila s manželem?

„To mi bylo 17, za Protektorátu. Byl z Pávova. Potkali jsme se v Červeném Kříži – vozil u mlékárny osobním autem papaláše. Po jedné havárii byl pohřeb sem do Stříteže, šli jsme za mládence a za družičky a tam jsem se poznali. Na pohřbu. Po svatbě jsme dostali pěkný byt v Červeném Kříži. Oba jsme tam pracovali ve sklárnách. Předkreslovala jsem brusičům vzory na sklo. Nebrousila jsem, ale předkreslovala brusičům. Dostala jsem papírový vzorek, podle něj naměřila a rozkreslila a po schválení mistrem podle toho brousili. To jsem dělala na takové mašince. Část tahů jsem malovala štětcem, něco kreslila redisperem. 

sklarska hut
Dnešní práce sklářů v huti, ilustr. foto. (Z. Danková / ET ČR)

Mašinka měla talíř a pod ním byly číslice, nakolik jsem to měla, podle počtu dílků jsem si to naměřila, tam bylo perko, a to jsem jen vedla.“

Každý výrobek ze skláren to musel mít takto předkreslené?

„Ano. A manžel pracoval jako foukač skla u hutě. Kolem pece bylo 8 dílen. Kolem pece 4 lidi, pátý odnášel sklo.

Jednou tam přišli cizinci, nevím, zda Francouzi, dívali se, jak kreslím, a ptali se tlumočnice, jak to dělám, že mi to tak vychází? Odpověděla jsem, že už to dělám ´nějaký pátek´, tak už to mám v oku. Cítila jsem, kdy to perko zaklapne, i když to žádný zvuk nevydávalo.“

Byt jste dostali od skláren?

„Ano, měli jsme pěkný byt. Za maminkou jsme jezdili do Stříteže. Manžel mi zemřel záhy.“

Pamatujete si na rok 1968?

„To bylo pozdvižení. Sklárny zavřeli a přestali pracovat. Lidé pak Rusy nenáviděli, jak se to otočilo…“

Potom probíhaly prověrky, také vás potkalo něco podobného?

„Nebyli jsme nikdy v žádné straně. Manžel byls spíš sportovec a synové taky.“

Ve sklárnách jste vydrželi až do důchodu?

„Manžel se nešťastně doma zranil při otevírání kompotu, kousek skla mu vletěl do oka. Operovali ho, ale pak na to oko už neviděl, nemohl dále foukat, tak dělal směnmistra. Celý život jsme byli ve sklárně.

Když moje maminka už byla starší a nemocná, potom jsem to už nemohla zvládnout. V práci mi řekli, budeš nám tu scházet – dělala jsem jako šroub.

brousena mísa
Broušená mísa, výrobek z dávné sklárny v Červeném Kříži, kde pracovala paní pamětnice. (Z. Danková / ET ČR)

Maminku jsem dovezla domů a uložila, kvečeru se jí přihoršilo, volali jsme doktora, řekl, nepotěším vás, jde to ke konci. Maminka zemřela s tím pocitem, že je doma. Život přinese dobrý i špatný – a člověk to musí všechno překonat.“

Vy jste to pěkně uzavřela. Děkujeme za rozhovor.

Rozhovor vznikl ve spolupráci s Post Bellum.