Tradiční kultura
Mnozí mudrcové západu a východu v minulosti prohlašovali, že největší moudrostí je poznat a pochopit síly tohoto světa a žít s nimi v souladu. Naproti tomu mnozí buřiči a revolucionáři naopak tvrdí, že je třeba se světu vzepřít, osvobodit se prostřednictvím principu „budu si dělat co chci“.
Jaký je tedy správný přístup a existují nějaké vnější síly nebo principy, které po nás vyžadují určité chování? Nebo že by dokonce existoval princip příčiny a následku založený na rozlišování určitých kvalit lidského chování?
V průběhu tisíciletí měli lidé možnost pozorovat vývoj událostí a hodnotit důsledky a dopady svých činů v dlouhodobém měřítku. Vznikala tak různá ponaučení a doporučení, varování a etické normy. Často se také postupně zapomínalo, proč byly tyto normy ustanoveny, jaký je jejich vnitřní význam a jak si je rozumně odůvodnit.
V mnoha kulturách se objevuje základní koncept rozdělování věcí podle dvou kvalit, a z toho také vyplývají principy dobra a zla. Zatímco dobro je vnímáno jako pochopení zákonitostí světa a snaha žít s nimi v souladu, zlo je naproti tomu popisováno jako porušování těchto zákonitostí, které přinese nějaké neblahé následky v budoucnosti.
Během vývoje společnosti je ale často zkoušen samotný koncept dobra a zla. Zatímco jedni tvrdí, že dobro a zlo ustanovují vnější síly, které existují nezávisle na člověku, druzí takové myšlení označují za pouhou fantazii člověka. Respektive prohlašují, že si člověk všechno vymyslel nebo vysnil a že žádná z těchto věcí „neexistuje“.
Je zajímavé, jak se tyto dvě kvality ve skutečném životě nezpochybnitelně projevují, jak je možné je pozorovat, jasně popsat, ohraničit a definovat.
Vezměme několik jevů, jako jsou světlo a tma, čerstvý a zkažený, mokrý a suchý nebo teplo a chlad. Naproti tomu existují také lidské charakterové vlastnosti či hodnoty, jako jsou pravdomluvnost nebo lhaní, věrnost nebo nevázanost, poctivost nebo krádež, soucit nebo bezohlednost, nenávist nebo láska a podobně. Zdá se tedy, že nějaké určité dvě protichůdné síly ve světě skutečně existují a projevují se rozličnými způsoby – přesto jsou to stále pouze tyto dvě věci.
„Poznejte dvojí život tohoto světa a zvolte si lepší.“ – Karel IV.
Významný český vladař Karel IV. ve svém odkazu v knize Vita Caroli vzkazuje budoucím generacím: „Poznejte dvojí život tohoto světa a zvolte si ten lepší.“ Čímž opět naznačuje tento princip rozlišování dvěma kvalitami – dobrem a zlem.
Pevně dané a neměnné nebo „relativní“
Při bádání nad možnou existencí dobra a zla opakovaně nacházíme víru v existenci určitých vnějších zákonitostí nebo sil, které mají člověka ve své moci nebo kterým člověk podléhá a nemá možnost je měnit. Hovoří se o přírodních nebo fyzikálních zákonech, zákonech vesmírných nebo o božích přikázáních.
V tradičních kulturách po celém světě vnímají například pravdu jako „dobro“ a naopak lež jako projev „zlé“ kvality nebo projev zla. Mluvit pravdu je dobro, ale lhát není dobré, na tom se shodují snad všechny kultury. Ale proč je pravda dobrá? Vyzkoušejme například metodu sledování příčiny a následku u pravdivých činů, abychom se pokusili nalézt smysl takového tvrzení.
Řeknu vám, že tuhle rostlinu můžete jíst, protože je dobrá, a vy po jejím požití zemřete. Řeknu, že vás mám rád, ale ve skutečnosti vás nenávidím a budu vás šidit – poškodí vás to. Slíbím, že vám přijdu pomoci, a potom se nedostavím – možná, že vás to nějak poškodí. Ukradl jsem peníze, ale řekl, že to udělal někdo jiný a on za to bude nést následky místo mě. Lež nebo lhaní tedy může způsobovat určité škody. Má potenciál poškozovat jedince a společnost. Jejím výsledkem jsou tedy obvykle škody. Nestane se to nutně vždy, ale na něco co mi ublíží nebo mě poškodí, budu přirozeně nahlížet jako na negativní a zlou věc.
Naproti tomu pravda může ve věcech udělat jasno, zpřehlednit situaci, uvolnit napětí, pomoci k lepšímu životu nebo vést k poznání a pochopení určitých věcí a jevů. Jenom díky říkání pravdy můžeme někoho vzdělávat a učit. V historii české kultury byl tento princip dokonce vepsán na standardu prezidenta: „Pravda vítězí“. Vést pravdivě účty, odpovídat upřímně a chovat se čestně je možné považovat za určité projevy pravdy. Zdá se že při následování tohoto principu dokážeme vytvářet určité hodnoty, které nám přinesou prospěch a budeme též moci oplývat ctnostmi jako jsou upřímnost, spolehlivost neb čestnost.
Každý může vzít všechny tyto jevy a projevy chování a pokusit se je sám za sebe zkoumat a pozorovat, zda existují a jaké mají následky. Takto zcela jednoduše můžeme dojít k závěru, že jsou neoddělitelnou součástí každodenního života, nejsou vymyšlené a existují u každého z nás nezávisle na tom, zda v jejich existenci věříme či nikoliv.
Stvoření nebo náhoda
Dalším široce a hluboce diskutovaným středobodem lidské existence je otázka, zda je svět a vesmír kolem nás výtvorem nějaké inteligence nebo náhodným jevem.
V posledních desetiletích se zformovala víra ve vědu, která hlásá teorii velkého třesku jako počátku stvoření světa, aniž by vysvětlovala smysl takového „třesku“ nebo se zabývala zkoumáním smyslu života. Podle tohoto tvrzení je svět, vesmír, planety a člověk výtvorem náhodných srážek hmoty a působením gravitace. Člověk vznikl náhodně během takzvané „evoluce“ a vyvinul se z vodních rostlin, které se později staly rybami, které se po desítky tisíc let plazily po pobřeží, až jim z ploutví narostly nohy, později se změnily v živočichy, opice a nakonec tu máme z opic vyvinutého inteligentního člověka vyrábějícího výpočetní techniku a vesmírná plavidla.
Jiné teorie, dnes se jim říká víry nebo mytologie, uvádějí, že člověk byl stvořen. Ve starém Řecku rozeznávali stvořitele bílé rasy – titána Prométhea – a bohy, kteří nosili bílé tuniky. Prométheus stvořil člověka z hlíny k obrazu svému, a lidé se tedy svým vzhledem podobali bohům. Podobná legenda existuje také ve východní kultuře, kde lidi žluté rasy stvořila bohyně Nu-wa ze žluté hlíny a vdechla jim život.
Ve východní mytologii nalezneme rovněž legendu o bohovi Pchan-kuovi, který původně jednotný vesmír „rozsekl“ na dvě stejné poloviny, čímž vytvořil dvojí povahu světa a dal vzniknout tomu, čemu taoisté říkají dvě protichůdné síly, Jin a Jang. Zde už potom nejsme daleko od víry ve dvojí povahu světa a dobro a zlo, která má existovat jako hmotná realita vesmíru, která se též zrcadlí v lidském charakteru.
Tradiční víry ve stvoření světa tedy věří, že vesmír byl stvořen vyšší inteligencí či mocí a hmota podléhá zákonitostem, které do ní byly bohem nebo stvořitelem vtisknuty. Jinými slovy, hmotu a živé bytosti vytvořil nějaký princip, který jí dal určité vlastnosti a zákonitosti. Proto také věří, že vše ve vesmíru se řídí předem ustanoveným a daným řádem.
Lidské vztahy nevyjímaje jsou součástí vesmíru, a proto se v nich odrážejí nebo zrcadlí tyto vyšší principy. Co se zdá být jako ideál pravdy, je ve skutečnosti vlastností hmoty, principem nebo fyzikálním zákonem. Podobně také zlo je podle tohoto pochopení hmotně přítomné a existuje nezávisle na lidské fantazii. V podstatě i kdyby lidstvo úplně vymizelo, tyto principy zde stále budou existovat.
Souvislosti
Zaměřme tedy vědecký výzkum k tomu, abychom prozkoumali vztah mezi dodržováním toho, čemu říkáme tradiční morální hodnoty a štěstím člověka, nebo vzestupem a pádem společnosti, či rozkladem a prosperitou mezilidských vztahů. Velice pravděpodobně dojdeme k závěru, že vztahy mezi příčinou a následkem skutečně existují.
Měli bychom si také skromně připustit, že se nám celou řadu jevů nikdy nepodaří pochopit nebo objasnit. Stejně tak se pravděpodobně nedobádáme původu určitých věcí. Ale to nás nemusí trápit, protože štěstí můžeme spolehlivě dosáhnout pouhým rozlišováním mezi dobrem a zlem, alespoň tak o tom mluví tradiční kultury – budete-li následovat dobro, budete mít dobrý život a dobrou budoucnost. Co to tedy je dobro a jak se projevuje? To se skutečně vyplatí zkoumat.
Čtěte také:
Jak vysvětlit původ lidstva a okolního světa, přírody, planety Země, sluneční soustavy, galaxií a celého vesmíru? Nad tím si lámou mudrcové hlavy již od nepaměti. Někteří hovoří o nevyhnutelné existenci Stvořitele, jiní tvrdí, že vše je výtvorem náhodných dějů. Víru, teorie i pochybnosti střídá řada zásadních objevů.
Jedním z takových objevů je bezesporu takzvaný „zlatý řez“ nebo „zlatý poměr“ či také „božský poměr“.
Pokud vytvoříme obdélník o poměru větší strany k menší straně 1 : 1,618, dostaneme obdélník, jenž se nachází v tisících architektonických prvcích po celém světě, stejně tak jako v krabičkách od zápalek, vizitkách, knihách a ve stovkách jiných, denně užívaných předmětů. Velká pyramida v Gíze, Cheopsova pyramida, sídlo OSN v New Yorku i katedrála Notre Dame – všechny obsahují tyto „zlaté proporce“. Řecký Pantheon se zdá být úplnou ódou na tento poměr.
Proč jej lidé tak hojně užívají? Experiment, pro který bylo vybráno několik jednotlivců z různých etnických prostředí, ukázal, že při namátkovém výběru z několika obdélníkových obrazců se téměř všechny osoby se shodly na tom, který z nich je nejharmoničtější. Byl to ten o poměru 1 : 1,618.
Celý článek…
