William Blake ve své sbírce básní Zpěvy nevinnosti (1789) napsal:
Někteří rodí se pro sladké potěšení
A někteří rodí se pro nekonečné noci
Nevyzpytatelné tajemství, které lidstvo mate od jeho počátků: proč jsou někteří zachráněni a jiní zatraceni? Jak to může být fér? A je jasné, že nejde jen o křesťanské téma. Všechna pravověrná náboženství minulosti a současnosti obhajují myšlenku, že v okamžiku smrti dojde k poslednímu soudu a poté nastane rozdělení, které má věčné následky.
Staří Egypťané tomu věřili a i moderní buddhisté v to věří, v tom smyslu, že dochází k reinkarnaci. A není reinkarnace jen zdrojem bolesti, a tedy formou odplaty? Ale v naší moderní době, pokud někdo vůbec věří v posmrtný život a nesmrtelnost duše, to, co je obzvláště bolestné, je „nespravedlnost“ této situace: Bůh přece nemůže odsuzovat lidi do pekla, a jak bychom mohli věřit v Boha, který to dělá.
V těchto protikladech je ukryt hluboký smysl dobra a zla. Ale jak vypadá dobrý a špatný život a co to znamená? Dobrá, máme vodítko v archetypálním příběhu těchto dvou protikladů, dobrého a špatného syna, v biblickém příběhu Kaina a Ábela.
Kain je první narozené dítě Adama a Evy, prvního lidského páru. Je ale také prvním vrahem v dějinách lidstva. Za jeho čin na něj Bůh uvalí prokletí. Kain se také odlišuje tím, že je první lidskou bytostí, která se narodila, na rozdíl od Adama a Evy, kteří byli přímo stvořeni Bohem. A jeho bratr Ábel byl prvním člověkem, který zemřel.
První pohřeb
Louis-Ernest Barrias vytvořil pozoruhodné sousoší, které nazval „První pohřeb“. Zachycuje tragédii toho příběhu: Adam nese mrtvé tělo Ábela v náručí, zatímco Eva, jeho matka, se v zármutku sklání a s marností hladí vlasy svého syna.
Máme tu tedy první skutečný důsledek příběhu, který začal konzumací zakázaného ovoce v ráji. To nás vede k hlubšímu problému, konkrétně k problému samotného zla a proč by takzvaný dobrý Bůh dovolil, aby se v Edenu objevilo zlo.
Odpověď na tuto otázku – odborně se nazývá Teodicea – je mimo rozsah tohoto krátkého článku.
Kromě toho můžeme také říci, že tento problém se prolíná celou Biblí (Starým i Novým zákonem) od začátku až do konce, a problém není nikdy vyřešen. Abraham se ptá: „Nemusí soudce celé země jednat spravedlivě?“ A Job se ptá: „Proč stále žijí bezbožní?“ A dokonce i Pilát Pontský nevědomky potvrzuje tento problém otázkou: „Co je pravda?“
Zlo je tedy tím problémem, dokonce tajemstvím, které vyžaduje vysvětlení více než jinde právě u první vraždy, která se v historii lidstva stala: Proč Kain zavraždil svého bratra? Můžeme si být vůbec jisti, jaký byl jeho motiv? A pokud nemůžeme, máme situaci podobnou Shakespearově dramatu Othello, kde bezcharakterní Jago páchá strašlivé zločiny bez zjevné příčiny, a to je možná to nejhorší zlo, zlomyslné zlo bez zjevného důvodu.
Přestože je zlo ve své podstatě nevysvětlitelné, myslím, že právě příběh Kaina a Ábela nám poskytuje několik důležitých vodítek. Prvním z nich je to, co se stane, když Adam a Eva poprvé padnou čili zhřeší. Procitnou a uvědomují si, že jsou nazí, tedy odkrytí, nechránění a zcela zranitelní. Tady je důležité si uvědomit, že nejde jen o nahotu fyzickou, ale také duchovní. Protože se vědomě provinili a spáchali zločin, který porušil ustanovení Boha, stali se fyzicky a duchovně obnaženými (stali se smrtelnými) a byli vyhnáni z Edenu.
Jenže je tu následující osudová věta, kdy Bůh „vyrobil pro Adama a Evu oděvy z kůže a oblékl je“. Stalo se to náhle, protože tyto epické starodávné texty takové bývají, ale můžeme se zeptat: kde se vzaly tyto „oděvy z kůže“, odkud pocházejí? No, můžeme si představit Boha jako kouzelníka – staň se – a zde jsou oděvy z kůže. Ale možná se v tomto zkráceném příběhu z Edenu objevuje myšlenka smrti, mrtvá zvířata poskytují oděvy z kůže.
Adam a Eva z této zkušenosti tedy pochopili, že zlo bylo Bohem v určitém smyslu „zakryto“. Ale toto „zakrytí“, ať již fyzické, ale i symbolické, představuje zakrytí jejich zločinu. A tedy protože se vzdali svého fyzického života a stali se smrtelnými, smrt jiných živých tvorů, díky nimž jsou zakryti, představuje určitý druh náhrady či splacení. Stojí za povšimnutí, že to musí být živé bytosti, nejsou zakryti listy fíkovníku či jinou vegetací, to by nestačilo.
Když se opět vrátíme k příběhu Kaina a Ábela, na začátek dramatu, zjistíme, že Kain nabízí Bohu „plody země“, zatímco Ábel nabízí „prvorozené ze svého stáda“. Nabídka Ábela je přijatá, zatímco nabídka Kaina není.
Ať již byla Kainova nabídka plodů země to nejlepší nebo ne (dle výkladu židovského Midraše Ábel nabídl to nejlepší ze svého stáda, zatímco Kain nepředložil to nejlepší ze své sklizně), faktem zůstává, že Kainova oběť musela selhat, protože nezohlednil to, co Bůh objasnil v Edenu: a sice, že vegetace nemůže sloužit jako náhrada za zakrytí jejich zločinu, nýbrž je vyžadována oběť živého zvířete. A vlastně ve všech raných kulturách nalezneme zvířecí oběť jako klíčový prvek k uspokojení bohů.
Hřích klepe na dveře
Kainova nabídka byla úmyslným odmítnutím toho, co již bylo vyjeveno. Poté, co Bůh odmítl jeho nabídku, byla také Kainovi bez jakýchkoliv pochybností Bohem vyjevena skutečnost, že pokud udělá, co je správné, bude pozvednut, ale pokud to neudělá, pak hřích zaklepe na jeho dveře.
I přes toto zjevné a přímé varování Kain stále pokračuje a svého bratra zabije a navíc umocní zlo tím, že se nepřizná a zločin zapře: „Jsem snad strážcem svého bratra?“ Takže spáchá hned tři hříchy: úmyslně přináší špatnou oběť, spáchá skutečnou vraždu a čin bez lítosti popře.
Možná se to vše zdá příliš vzdálené a tajemné, ale obsah těchto prastarých textů dnes promlouvá i k nám. Jak? Promlouvá k nám ve smyslu toho, že Kain šel svou vlastní cestou. Nebylo pochyb o tom, že je nutné Bohu přinést oběť, Kain to věděl, ale přišel se svým vlastním způsobem. Dalo by se také říci, že se rozhodl uzpůsobit si své náboženství dle vlastních tužeb. Správná cesta byla zvířecí oběť, ale on věděl o něčem lepším.
Kain byl synem Adama a Evy a oni oba se chtěli stát moudřejšími, a tak ignorovali varování Boha a jedli ovoce, které jíst neměli. Kain viděl sám sebe jako moudrého, ale tato „moudrost“ byla v očích Boha pýchou, a Kain vraždou svého vlastního bratra projevil hněv a nelidskost. Zabití Ábela byl projev závisti a zloby: jestliže je Ábel tím, koho si Bůh oblíbil, pak jeho smrt to brzy ukončí!
A tak také můžeme v jeho chování vidět hlubokou nevíru. Myšlenka toho, že by Ábel mohl být od Boha oddělen činem zavraždění, ukazuje, že Kain nevěřil ani na nesmrtelnost duše, ani v sílu Boha vzkřísit mrtvé, nebo jednoduše tomu, co říká Ježíš v Lukášově evangeliu, že „Bůh není Bohem mrtvých, ale je Bohem živých.“ Znamená to, že ve věčnosti – za rouškou masa a kůže – nikdo není ztracen a je tam přítomný Bůh.
Svoboda a následky
A tady je poslední a skutečně odhalující pochopení příběhu. Je to smutné, ale ne každý najde Boha, ať již v tomto životě či příštím, protože ne všechny náboženství nebo víry automaticky vedou ke stejnému cíli. Příběh Kaina a Ábela nám do hloubky ukazuje, že svobodná vůle je zabudována do naší DNA, a tato skutečnost jako by byla sama o sobě paradoxem: nejsme omezeni naší DNA? Nicméně Kain dostal možnost si zvolit a to také udělal.
Bůh je zcela svobodný. My jsme byli stvořeni také zcela svobodní, ale poté jsme se od této dokonalé svobody odklonili a to znamená, že neseme skutečné následky za své činy. Ve skutečnosti můžeme sami sebe i zatratit – tak jak o tom již mluvili staří Egypťané nebo Řekové a ostatní starověké kultury.
Existuje místo, které se nazývá peklo, dnes nepopulární koncept, a my tam sami sebe můžeme poslat. Je to tím, že se považujeme za nejmoudřejší a věříme, že známe vše lépe než druzí a nepřijímáme to, co nám zjevují posvátné texty po celém světě. Sami sobě určujeme zákony, jako bychom vše věděli nejlépe.
Ve světě dnes všude kolem nás vidíme, jak se politická hnutí zapojují do Kainova dramatu – údajně vědí o morálce, moudrosti a duchovním rozvoji více, než co bylo již dříve vyjeveno. Každý muž a každá žena jsou schopni si vybudovat svoji vlastní či kolektivní utopii. Například komunismus je mimořádně jedovatá forma Kain-ismu, a tam kde je nastolen, nenacházíme pouze jednoho zavražděného Ábela, ale miliony.
Opak tohoto „vědění“ je velmi jednoduchý. Jmenuje se „víra“. A je zajímavé, že toto je také zachyceno v Novém zákoně v epištole Židům, kde se říká: „Vírou nabídl Ábel Bohu lepší oběť než Kain…“ Jinými slovy, on porozuměl a přijal to, co bylo odhaleno jeho rodičům v Edenu.
Dnes potřebujeme více té duchovní „víry“, abychom si přestali myslet, že jsme moudří jako bohové, a mohli tak poznat, kdo doopravdy jsme. Pokud to dokážeme, pak budeme vysvobozeni z démonického sevření, které ničí naši společnost, jak individuálně, tak politicky.
Překlad původního článku newyorské redakce: HCHN
