Nedávno prošel ulicemi krajského města Jihlavy tichý průvod. Pořádaly ho ukrajinské ženy, které se do města uchýlily před válečnou hrozbou. Průvod byl organizován pod hlavičkou Ukrajinské Rady Kraje Vysočina.
Navštívili jsme tuto organizaci v jejím jihlavském sídle a zeptali se, jaký má charakter a jaké je její poslání. Nejaktivnější žena, Anička, je nejmladší. Spouzakladatelkou a současně předsedkyní Rady je Tatiana Varpikovska. Výbor Rady spolupracuje jako jednotný tým.
Zpočátku Anna vypráví o své cestě z válečné zóny, jak se dostala do Jihlavy, čím prošla a jak se stala členkou výboru Ukrajinské Rady Kraje Vysočina.
Než byla její země napadena, žila ve městě Brovary, v kyjevské oblasti. Tehdy ještě dokončovala základní školu. Zpočátku se zařekla, že zůstane doma, ať se děje, co se děje. Když však přiletěly první rakety a nastaly výbuchy, válka je donutila uprchnout.
„Odjeli jsme z našeho města hned ráno, 24. února, jeli jsme do Kyjeva, tam jsme se večer rozhodli, že musíme jít někam dál, ale nevěděli jsme kam. Maminka měla nějakou kamarádku v Černivci, což je v západní Ukrajině.“
Zůstali tam něco přes týden, a 8. března se rozhodli odjet… „No prostě někam dál. Takže jsme nějak vybrali Česko.“
Když jedno ráno přijeli do Prahy, mamince volal přítel, že našel českou rodinu, která je u sebe zdarma ubytuje. V nějaké Jihlavě. Tak nasedli na Florenci do autobusu, a to ještě neuměli česky.
Když s rodinou vystoupili z Regiojetu, už na ně čekal český pán. Mluvil trochu rusky, s pomocí ruštiny se lépe domlouvali. Odvezl je k sobě do Velkého Beranova, takže nezůstali přímo v krajském městě. Děti tam chodily do školy.
Když se Anička začala věnovat dobrovolnictví, česká rodina, u které bydleli, jim nabídla byt v Jihlavě. Zde se usadili a její sourozenci pokračovali na základní škole. Ona pak rok jezdila na střední školu v Moravských Budějovicích.
Půl roku doufala, že se vrátí domů, a neučila se český jazyk. Potom pochopila, že musí udělat přijímací zkoušky na střední školu. Vychází najevo, že je jí nyní sedmnáct let. Nakonec se začala učit mluvit česky a už zná dobře jazyk.
„Musela jsem se prostě začít učit tu češtinu. Obávala jsem se, že se nedostanu na českou střední školu, tak jsem vybrala menší školu v Moravských Budějovicích, což není zrovna blízko.“
Sociální školu v Moravských Budějovicích studovala jeden rok, ale české školství jí připadá na hodně dlouhou trať. Protože na Ukrajině může jít rovnou na vysokou školu.
„Takže teď studuju na Ukrajině v Kyjevě vysokou školu pedagogickou.“ Studuje dálkově, protože, jak říká, bohužel to jinak nejde.
Zde v Česku je Anna velmi aktivní. Už mluví česky téměř bez přízvuku.
Založení Ukrajinské Rady Kraje Vysočina
Jaký byl podnět založit Ukrajinskou Radu Kraje Vysočina?
„My jsme hlavně chtěli dosáhnout samostatností, abychom mohli jednoduše komunikovat s úřady, abychom mohli jednoduše posílat humanitární pomoc, protože potřebujeme speciální povolení, nějaký papír, abychom to mohli posílat na Ukrajinu,“ vysvětluje Anna. Spoluzakladatelkou a předsedkyní Rady je Tatiana Varpikovská.
„A myšlenka o založení našeho spolku vznikla ještě na začátku, když jsme zde začínali… Když jsme půl roku pracovali jako dobrovolníci. Chtěli jsme mít ukrajinskou samostatnost, chtěli dělat všechno pod svým jménem,“ dodává.
„Někdy jezdíme na Ukrajinu, komunikujeme s Ukrajinci, pomáháme Ukrajincům, vozíme humanitární pomoc. Potřebovali jsme speciální doklady, a bylo toho více.“
Proto komunikovali s ukrajinskými spolky, které jsou v Americe i po celém světě.
„My komunikujeme se všemi, protože když jsme zakládali náš spolek, nevěděli jsme přesně, jak se to dělá, tak jsme konzultovali s jinými spolky, které už existují, a nejenom v České republice.“
„Nyní máme svoje stanovy, organizační strukturu, výpis, oficiální zapsaný spolek, máme všechno,“ vypočítává Anna, která je teď ve výboru spolku, přičemž nejaktivnější, ačkoliv je tak velmi mladá.
Čeho všeho můžete svým spolkem dosáhnout? Co můžete podnítit?
„Abychom mohli přes hranici posílat pomoc. Jinak to nejde. Prostě to musí být oficiální, a to můžeme dělat. Naším cílem bylo taky jednotit Ukrajince, protože my vidíme, cítíme a vnímáme tu potřebu pomáhat.“
Kromě toho pro pomoc stále přicházejí noví lidé. Ale i ti, kteří tady žijí třeba nějaké dva roky, také většinou neví, na koho se můžou obracet, nebo kde hledat informace.
„Tak se snažíme vytvořit sjednocený prostor, aby když budou mít nějaké problémy, věděli, že můžou přijít za někým, kdo jim s tím pomůže,“ vysvětluje Anna situaci.
Někteří Ukrajinci, kteří zde žijí 20–30 let, taky pomáhají. Dokážou poradit a pomoci vyznat se v zákonech, protože mají zkušenosti. Dále mají zájem, aby se jejich děti naučily ukrajinštinu. Pak jsou tu starší lidé, kteří si rádi přijdou popovídat v rodné řeči.
Rada teď hlavně posílá pomoc přes hranice
Každé pondělí se scházejí v sídle Rady (dříve se scházeli v Ukrajinském domě) dobrovolníci, Češi, Ukrajinky anebo děti a vlastnoručně vyrábějí tzv. zákopové svíčky pro vojáky na frontě.
Tatiana, jež je předsedkyní Rady, má na Ukrajině osobní a spolehlivé kontakty, přes které posílají pomoc.
„Všechno je legální, máme na to speciální povolení, že to můžeme posílat přes paní Táňu, ona má kontakty přímo od svých známých,“ vypráví Anička.
„Na Ukrajině předáváme svíčky vojenským kaplanům, oni jsou křesťani, hodně pracují, nejenom na jednom místě, ale po celé linii válečné fronty.“
Kaplani dávali svíčky nejen do zákopů, ale i starým lidem, kteří nemají teplo ani světlo.
„Naše svíčky zahřívají ty lidi, oni pak mohou jíst, ohřívat se. A když je svíčka vyhořelá, plechovku použijí jako květináč, do kterého zasadí rostlinku, třeba rajčata. Viděli jsme na videu, jak babička staví ty svíčky, aby měla teplo, a potom rostlinky, které do nich zasází,“ poukazují Anička i Tatiana.
Na některých místech Ukrajiny zůstali staří lidé, nechtěli odjet, od roku 2014 tam nejde plyn, neteče voda.
Jaké jsou další aktivity Rady?
Od založení Rady uplynul necelý rok. Anička k tomu sděluje:
„Máme za sebou spoustu aktivit. Každý den v týdnu něco. Pravidelně děláme: v pondělí vyrábíme zákopové svíčky, v úterý máme tance, ve středu máme výuku češtiny, ve čtvrtek tance, v pátek tvůrčí ateliér. V sobotu máme dětský vzdělávací prostor, malujeme mandaly. Zakládáme sportovní kroužek pro chlapce.“
Na otázku, jaké tance se provozují, odpovídá Anička: „Tančí se úplně různé tance, protože to záleží na dětech, co chtějí. Na to máme paní Anastaziju, ta vybere písničku, všechny je to moc baví. Tančí národní tance i moderní. Takže to je tak propojené, národní a moderní.“
Ubytovaní uprchlíci se pod Radou několikrát zapojili do místních akcí, jakou je například Čistá Vysočina. Uklízeli a pomáhali.
Občas mají historické přednášky, nejenom o svém dějepise, ale také o českých dějinách. Z gymnázia k nim dochází učitel dějepisu.
„Máme pěkné diskuze o těch historických tématech. Teď budeme dělat počítačový kurz, kde bude lektora dělat manžel paní Táni, ten se v tom vyzná, tak chceme, aby to děti uměly, ale nejenom děti, ale i dospělí.“
Připravují také lekce ukrajinského jazyka pro ty, kdo mluví česky, což tady v Jihlavě ještě asi nikdo nedělal.
Teď se blíží Vánoce, na ně plánují také různé akce. Největší změnou pro ně je oslava Vánoc. Původně to mívali podobně jako v Rusku, až s Novým rokem.
„My už máme svátky normálně, jak to má celý svět, takže máme 25. prosince. Jenomže někteří naši lidé na to nejsou zvyklí. Hlavně starší lidi. A někdo slaví dvakrát, takže to máme nějaké dva nebo tři roky, asi od začátku války,“ kvituje Anička a dodává:
„A když to slavíme dvakrát, tak maminky mají co dělat. Je taková naše tradice – vařit 12 jídel.“
Bývají také pozváni na přátelské české večery s kytarou, „což je strašně fajn, protože můžeme s nimi víc komunikovat, poznávat vaši kulturu. Nejen se potkávat na různých seminářích“, dodává Anička s povděkem. Minulé Vánoce zpívali své tradiční písně a navštívili kostel sv. Jakuba.
Poslední vyhlášenou akcí je vánoční charitativní sbírka pro děti padlých a nezvěstných ukrajinských pilotů. Sbírají kancelářské potřeby, výukové hračky, měkké hračky, sportovní vybavení a další praktické pomůcky pro děti.
Samozřejmě oslavili i svátek sv. Mikuláše, pořádají tvořivá setkání, s výrobou vánočních věnců, kroužky a společenské hry. Začaly pracovat nové skupiny, např. sportovní skupina Kotigoroško, která funguje dvakrát týdně.
