Naznačují tyto potíže, že pekingská iniciativa Pásmo a cesta selže?
Komentář
Pákistánu se nedaří, a to z velké části kvůli jeho úzkému spojení s pekingskou iniciativou Pásmo a cesta (BRI).
Protože uhelné doly obvykle vypouštějí velké množství jedovatého oxidu uhelnatého, nosili si horníci v dávných dobách do dolu kanárka v kleci. Jeho citlivý organismus podlehl zvyšující se koncentraci plynu mnohem dříve než lidé a varoval je, že jim hrozí smrtelné nebezpečí. Jakmile kanárek zahynul, byl to pro horníky signál k úniku. Pákistán, jako jeden z prvních a nadšených účastníků BRI, nyní trpí následky a může vysílat varovný signál i pro ostatní země, aby tento „důl“ opustily.
Největším problémem Pákistánu je energetická síť vybudovaná pro zemi v rámci projektu BRI, známého také jako „Jeden pás, jedna cesta“. Projekt byl od počátku drahý, a protože Čína vybudovala podstatně větší výrobní kapacitu, než Pákistán potřebuje, je dluhová zátěž, které Pákistán nyní čelí, jednoduše neúnosná.
Je příznačné, že tento problém není jen nešťastným omylem, k němuž často dochází, když státy investují. Ještě zlověstnější pro všechny účastníky BRI je, že jde o rys fungování pekingského systému.
V rámci tohoto schématu Peking osloví méně rozvinutou zemi a nabídne jí vybudování infrastruktury, která jí pravděpodobně pomůže dosáhnout hospodářských zisků. Peking nabídne příjemci, že zařídí půjčky na zaplacení projektu, vždy od čínských státních bank. Rovněž zajišťuje čínské dodavatele pro výstavbu a čínský management pro řízení projektu po jeho dokončení.
Všechny výhody jsou na straně Pekingu. Pokud z nějakého důvodu nebude přijímající země schopna plnit finanční závazky z půjčky, vlastnictví se vrátí do rukou Pekingu. I když je přijímající země schopna půjčku splatit, zůstává Pekingu zavázána k tomu, aby se projekt udržoval a aby se mu vyplatil.
Existuje ještě jeden zdroj potíží. Protože čínské úřady vybírají projekty vždy spíše z politických a diplomatických než z ekonomických důvodů, projekty často neodpovídají potřebám hospodářství přijímající země nebo jsou příliš velké či příliš malé. Vzhledem k tomu, že Peking používá peníze přijímající země, i když formou půjčky, má jen malou motivaci přizpůsobovat projekty potřebám. Ještě horší je, že země, které čínský režim osloví, jsou jen zřídkakdy schopny své ekonomické potřeby přesně vyhodnotit.
Pro Pákistán vypadala původní nabídka Číny zhruba před deseti lety lákavě. Země měla nedostatek elektrické výrobní kapacity. Přišla Čína a postavila celou řadu uhelných, solárních a vodních elektráren, což stálo přibližně 25 miliard dolarů, což je pro Pákistán obrovská částka. Kromě závazku splatit půjčku za pouhých 10 let se Pákistán musel také zavázat, že bude odebírat veškerou elektřinu vyrobenou řadou zařízení spravovaných Číňany po dobu následujících 40 let, a dále slíbil čínským státním společnostem, které je provozují, 34% návratnost jejich úsilí.
Od počátku mělo být zřejmé, že Pákistán tyto podmínky nikdy nemůže splnit. Protože kalkulace byly spíše politické a diplomatické než ekonomické, Čína postavila mnohem větší výrobní kapacitu, než bude Pákistán v příštích letech potřebovat, podle některých výpočtů až o 40 % větší. Podmínky však Pákistán nutí, aby si vše, co vyrobí, stejně koupil.
Aby Pákistán dostál všem těmto tíživým závazkům, zvýšil cenu elektřiny na vyšší úroveň než v některých vyspělých a podstatně bohatších zemích. Elektřina pro několik světel, malou ledničku a několik ventilátorů může pákistánskou rodinu stát v přepočtu zhruba 60 dolarů měsíčně, což je skutečně vysoká částka, vezmeme-li v úvahu, že příjem na hlavu v zemi činí v přepočtu přibližně 125 dolarů měsíčně.
Pákistán již dluží čínským státním bankám částku odpovídající jedné miliardě dolarů, a to nepočítáme dalších devět miliard dolarů, které bude dlužit za dvě nové čínské jaderné elektrárny.
Pákistán je na tom hůře než většina ostatních účastníků BRI, a to hlavně proto, že byl prvním hráčem, nikoli proto, že by dohody s ostatními zeměmi měly jiný charakter, i když každá z nich má jiná specifika. Již Srí Lanka nesplnila své závazky, a několik afrických účastníků si muselo vyjednat nové podmínky, protože ty stávající již nemohou podporovat. Není to tak dávno, co musel čínský vůdce Si Ťin-pching (Xi Jinping) slíbit další půjčky v Africe, jen aby několik účastníků z programu nevycouvalo.
Pokud Pákistán něco naznačuje, potom je to skutečnost, že program BRI je od základu chybný. A co je možná ještě horší, neúspěšní účastníci zatíží čínské finance a dodavatele v době, kdy si to zadlužená a málo výkonná čínská ekonomika nemůže dovolit.
Vyjádřené názory jsou názory autora a nemusí nutně odrážet stanoviska Epoch Times.
–ete–
