Komentář
Milí čtenáři, občas se vracím k tématu bydlení, protože ač mám osobně jakžtakž „vyřešeno“, moc dobře si pamatuji na ty časy, kdy jsem neměl, a štve mě, kolik lidí nemá vyřešeno dosud. Má-li se tady v budoucnu slušně žít, nesmí nastat situace, kdy za psí boudu zaplatíte dvacet mega. A k této situaci přitom směřujeme.
A jelikož proti chóru zoufalců a cyniků, jehož základním refrénem je „Nejde to, nejde to!“, se nejlíp stavějí příklady, kdy to šlo, sbírám občas různé historky o uvolňování stavební byrokracie ze světa a překládám je do češtiny. (V minulosti např. zde.)
Dnes je čas se podívat na Nový Zéland.
Nový Zéland byl dlouhá léta přímo rájem NIMBY, což v kombinaci s tím, že se tam stěhovalo relativně dost lidí, vedlo k zoufalému nedostatku bydlení v atraktivních lokalitách.
Jistě, někde na Jižním ostrově, kde je víc ovcí než lidí, jste stále ještě levnou chatku sehnali, ale nechcete-li zrovna dělat ovčáka, těžko vás takové místo zaujme. Větší metropolitní oblasti jako Wellington a Auckland byly notoricky „zabetonované“. Do každé snahy postavit byť jen jednu bytovku se opřela celá kohorta místních odpůrců, která proti stavbám využívala širokou škálu regulačních, ekologických, historických, architektonických a dalších opatření.
(Nepřipomíná vám to něco?)
Obrat z těchto příšerných poměrů začal „užitečnou katastrofou“, což bylo zemětřesení, které zničilo město Christchurch. Něco málo jsem o tom psal v článku “O užitku z katastrofy” v září loňského roku.
Zkrátka – poté, co se prach usadil na zbylé trosky, měla novozélandská vláda na vybranou mezi tím, úplně rezignovat na znovupostavení města – které by v marastu soudobého práva a nekonečných odvolání trvalo asi tak tisíc let – a lokálním uvolněním stavebních regulí. Moudře se rozhodla pro to druhé a Christchurch byl poměrně rychle obnoven. Navíc se ukázalo to, co byste na základě běžného zákona nabídky a poptávky čekali. Místní nájmy se snížily pod novozélandský průměr.
Pod vlivem tohoto zjištění se podobných změn začali dožadovat i jinde, a skutečně se jich v omezené míře dočkali. Nová novozélandská vláda teď ale přichází s komplexní reformou, která má uvolnit stavební trh jednou provždy.
Její základní principy vypadají takto:
- po japonském vzoru (jedna z mála vyspělých zemí, kde je bydlení snesitelně drahé) se má územní plán radikálně zjednodušit. Současný pětimilionový Nový Zéland zná celkem 1175 různých typů pozemků. (Tomu říkám byrokracie urvaná z řetězu.) Po reklasifikaci jich má být pouze třináct, jako v Japonsku,
- obcím bude upřeno právo libovolně šikanovat stavebníky. Bude možno stavět na všech pozemcích, které jsou určeny ke stavbám daného typu, a každá obec bude povinna takové pozemky v dostatečné míře mít. Nebude možné blokovat stavby na základě banalit typu přesného rozvržení bytů uvnitř, to bude pouze věcí stavebníka a kupců/nájemců, nikoho dalšího. Splní-li stavba celostátní standardy kvality, musí to stačit všude,
- zavede se princip „co není zakázáno, je povoleno“ – majitel pozemku jej může použít, jak se mu zachce, s výjimkou omezení vysloveně daných zákonem, což se týká hlavně chráněných oblastí,
- výrazně se sníží možnost třetích stran zasahovat do stavebního řízení. Jinými slovy, konec vetokracie.
Dovolil bych si tady ocitovat ministra, který zodpovídá za přípravu této legislativy, pana Chrise Bishopa:
„Rozsah současného stavebního práva je příliš velký a umožňuje až příliš mnoha lidem používat až příliš velkou škálu prostředků k tomu, aby zastavovali stavby a podrobovali je hromadě absurdních podmínek.“
„Musíme racionalizovat tento systém a zajistit, že bude dostatečně zúžen. Jen ti, kdo jsou skutečně ovlivněni, mají nárok na námitky, a to jen v určité lhůtě. Nemůžeme dovolit každému Honzovi, Frantovi a Láďovi, aby zneužívali plánovací systém k zastavení staveb na opačném konci země.“
„Věříme, že nejlepší způsob, jak omezit byrokracii, je zpoplatnit ji. Nový systém bude chránit majitele pozemků proti regulační šikaně, a pokud jim bude neférovými způsoby znemožněno stavět, budou mít možnost žalovat o odškodnění.“
Ach ano, to s tím Honzou, Frantou a Láďou je velice přesné. Ve stavebnictví dnes v ČR panuje vetokracie, ve které titěrné menšiny rozhodují o životech ostatních lidí podle hesla: „já bydlím a ty si nas*r, blbče“.
Nebýt paneláků z Husákovy éry, nevím, kde by dneska pár milionů lidí vůbec žilo? A ty paneláky přitom stárnou, morálně i technicky. Každý rok o jeden rok… věčně nevydrží.
I finančně je to pro stát nevýhodné. Stavebnictví je nezanedbatelný kus HDP, tedy v těch zemích, které jej nechávají žít. Nenecháte-li jej žít, jdete sám proti sobě. Neexistující stavební aktivita nemůže odvádět do rozpočtu daně, a naopak, čím dál více lidí má potom nárok na sociální dávky kvůli vysokým nájmům.
Jestli se nebude stavět, můžeme se celkem snadno dočkat situace, že na “příspěvek na bydlení” bude muset stát utrácet desítky miliard – naprosto zbytečně, kvůli pohodlí několika žab sedících na pramenech. Je skoro nepochopitelné, proč sami sobě takovou škodu děláme.
No, nepochopitelné… Osobně si myslím, že u nás jsou hlavně dvě politické lobby, jejichž vliv na stavebnictví je destruktivní, a které si ten současný stav pečlivě vybudovaly: tamhle novela, tady nařízení, onde směrnice, všechny rozšiřující nezbytné papírování kousek po kousku až do dnešních šílených rozměrů.
Tou první jsou komunální politici. Teoreticky to tak sice být nemá, ale prakticky jsou u nás stavební úřady pod silným neformálním vlivem starostů, a zejména na menších obcích je to jediná opravdu silná páka, kterou starosta na své občany má. Svým přátelům může při žádostech o stavební povolení umést cestičku, nepřátelům naopak připravit papírovou noční můru bez konce. Bez této moci by byl jen jednou z mnoha vesnických figurek.
Myslím si, že i to je jeden z důvodů, proč Fialova vláda tak netečně hledí na tragické ceny nemovitostí a nic se s nimi nesnaží dělat – nikoliv pouhá neschopnost, ale aktivní zájem jedné z koaličních stran, konkrétně STANu, na tom, aby tato situace trvala i nadále. Ve světě zatím vždycky platilo, že odbetonování zaseklé výstavby se muselo provést odebráním šikanózních pravomocí obcím, a nevěřím, že tohle by mohlo přes Rakušana a jeho kolegy projít.
Tou druhou jsou ekologické spolky onoho vyděračského podtypu, které si založily svůj obchodní model na podávání prázdných (blanketních) rozkladů v poslední možný den lhůty. Těm silně vyhovuje, že mohou v byzantském, několikastupňovém řízení komplikovat stavby po celé republice, ač třeba jejich nejbližší člen žije sto kilometrů od dané lokality. A ty budou ochotny se takových nástrojů vzdát asi stejně jako klíště psa, bez kterého by pošlo hladem, nebo dokonce muselo pracovat. Při představě, že by je navíc někdo pak mohl žalovat o odškodnění kvůli průtahům (jako to připravují na Novém Zélandě), musejí takové organizace prožívat přímo existenční děs.
V obou případech jde v podstatě o racketeering, a boj vůči takovému jevu vyžaduje určitou odvahu. Nejsme bohužel zrovna země odvážlivců. Ale pokaždé, když uslyšíte nějakého toho deprimovaného cynika namítat: „Nejde to! Nejde to!“, odkažte jej na tento článek.
Jinde to totiž jde.
Marian Kechlibar je autorem knihy Krvavé levandule, a série sedmi dílů Zapomenutých příběhů. Publikuje na svém blogu kechlibar.net.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet stanoviska Epoch Times.
