MOUNT HOPE, New York – Katy Mantyk je výjimečná duše.
Poprvé jsem ji slyšel hrát ve Foundry42, kavárně pár hodin cesty od New Yorku. Zahrála akustickou verzi písně Search No More, která se právě před týdnem stala jejím prvním mezinárodním singlem.
Její vystoupení mě překvapilo. Vyrazil jsem tam s partou přátel tak, jak to přátelé někdy dělají – prostě jít někoho podpořit. Neměl jsem ponětí, kdo Katy Mantyk je.
Ale když Katy zahrála Search No More, všichni jsme viseli na jejích tónech a vnímali její něžnou a čistou energii.
„Už nemusíte hledat, tohle je to, na co jsme čekali…“
Poté, co dozníval poslední akord, následoval potlesk a nadšený jásot. I video, které jsem tehdy natočil na telefon a nahrál na Instagram, mě pokaždé vrátí zpět do toho okamžiku – byl to zvláštní pocit života a klidu, emocí a ticha – upřímný zážitek hluboké pohody. V té kavárně jsme dýchali společně, dojali se společně; uzdravovali jsme se společně. To je to, co Katy dokáže svým zpěvem – dává člověku pocit celistvosti.
„[Když jsem začínala psát hudbu], neměla jsem v sobě nějakou silnou touhu stát na pódiu nebo ukazovat svůj talent,“ řekla mi nedávno, když jsme si spolu sedli k rozhovoru. „Přicházelo to z jiného místa – z touhy dát lidem něco, co by jim mohlo pomoct cítit se dobře, cítit se lépe, pozvednout jejich ducha, přimět je přemýšlet o důležitých věcech v životě – o božském, o tom, kdo jsme a jak se můžeme stát lepšími lidmi.“
Katin nádherný folk-pop přináší povzbudivá slova, která nás objímají jako nečekaný přítel, jenž se objeví právě ve chvíli, kdy ho nejvíce potřebujeme – s nabídkou pomoci a útěchy.
„Její hudba zní nádherně; vím, že dělá dobře mé duši,“ řekla v telefonickém rozhovoru jedna z Katyiných fanynek, režisérka Jessica Kneippová. „Poslouchám ji, když se chci napojit na svou vnitřní sílu nebo si připomenout, že každý někdy bojuje, že je třeba věci pustit, nebo že se vyplatí trochu poodstoupit a podívat se na věci v širších souvislostech. Už jsem Katynu hudbu poslala spoustě lidí ze svého okolí – těm, kteří zrovna prožívali smrt blízkého člověka nebo těžký rozchod. Poslala jsem ji jako lék, aby jejich srdce mohlo najít klid. Je to hudba, kterou by člověk klidně mohl předepsat.“
Katy to dokáže, protože hudba je tím, co ji samotnou uzdravuje. A ona skrze ni jen přirozeně předává své vlastní uzdravení dál.
„Psaní písní uzdravilo i mě samotnou – ten čas strávený s hudbou, zkoumání mé duše a vlastní filozofie, abych mohla vytvořit písně, které jsou krásné a mají smysl,“ říká.
V souladu se svou přirozeností
Katy vyrostla na samotném severním cípu Nového Zélandu, obklopená plážemi, původní kulturou a kouzlem hudby, která lidi spojuje.
„Novozélanďané jsou obecně hodně nohama na zemi, otevření a duchovně naladění lidé,“ říká. „Hudbu milují – a původní obyvatelé Nového Zélandu, Maorové, jsou úžasní muzikanti a zpěváci, rádi zpívají společně. To je součást kultury, kterou jsem si mohla užívat a být její součástí. Tu kulturu opravdu miluju.“
Katyina maminka jí vyprávěla, že dřív, než začala mluvit, už poslouchala hudbu, zpívala a tleskala do rytmu. Na základní škole se naučila spoustu maorských písní s krásnými melodiemi, které si pamatuje dodnes. A v kostele šly hudba a víra ruku v ruce.
„Náš kostel byl ten typ, kde se zpívalo opravdu radostně, lidé tleskali a chválili Pána,“ říká. „Skupinový zpěv byl vždycky součástí mého života. Milovala jsem, když jsme mohli zpívat společně. Má to nádhernou energii.“
Jedna ze škol, které Katy navštěvovala, byla propojena s kostelem, a uvnitř stál velký koncertní klavír. Protože oba její rodiče byli učitelé, často zůstávala po vyučování sama a učila se hrát na klavír.
„Byla jsem jen malá holčička v obrovském prázdném kostele a hrála jsem si na klavír podle svého srdce – a nikdo mě nerušil,“ vzpomíná. „Měla jsem štěstí, že jsem mohla hudbu objevovat v prostředí, které bylo velmi láskyplné a bezpečné.“
Katy se naučila hrát i na kytaru – opět sama, s trochou pomoci od svého staršího bratra.
„Můj nejstarší bratr je opravdu nadaný, je úplně jinde než já,“ říká. Jemu bylo šestnáct, jí deset, a ona ho tajně pozorovala, jak hraje – „prostě otravná malá sestřička,“ směje se. Ukázal jí pár akordů, a ona si pak trénovala sama.
„A pak jsem začala skládat písně. Měla jsem dobrý sluch, takže jsem už jako malá dokázala slyšet melodii a hned ji zahrát – na klavír, na flétnu nebo na kytaru,“ říká.
Už v pěti letech si pamatuje, že byla schopná přehrát píseň na zobcovou flétnu. „Hledání správných tónů pro mě bylo jako zábavné puzzle.“
Na střední škole byla jednou ve výtvarné učebně, když zaslechla „opravdu folkového, bluesového, procítěného afroamerického zpěváka a nádhernou kytarovou hru. Okamžitě se mě to dotklo – naprosto mě to pohltilo,“ vzpomíná.
Tím zpěvákem byl Ben Harper – a Katy se okamžitě pustila do učení jeho písní. Bylo to ještě před érou výukových videí na YouTube, takže si musela písničky přehrávat: pauza, přehrát, pauza – a takhle si postupně skládala jednotlivé části.
„To byl ten okamžik, kdy se začal formovat můj osobní styl: trochu country a folk, trochu duše,“ říká Katy.
Přestože hudbu milovala, nikdy si nemyslela, že by se psaní písní a zpěv mohly stát její skutečnou profesní cestou.
„Jsem hodně plachá. Nikdy jsem si nevychutnávala vystupování na pódiu, i když jsem hraní milovala,“ říká Katy. Když si ale uvědomila, že by se mohla stát zvukařkou – nahrávat a tvořit hudbu v zákulisí – byla nadšená. Přihlásila se do dvouletého studijního programu zvukového inženýrství.
„Dělat hudbu jako zvukařka nebo producentka mi připadalo jako praktický způsob, jak být součástí hudebního světa,“ říká. „Byla to jedna z nejhezčích etap mého života.“
Katy se tehdy neučila jen technické dovednosti zvukařky a producentky – za oponou se potichu odehrávalo i něco víc.
„Potkala jsem spoustu úžasných lidí, kteří se mi stali takovými spřízněnými dušemi. Milovali hudbu a pomohli mi vylézt ze své ulity. Povzbuzovali mě, tlačili mě k tomu, abych nebyla tak plachá, abych tvořila hudbu a nebála se,“ říká. „Začala jsem psát písně, snažila jsem se tvořit skladby, které budou mít začátek a konec. Bylo to pro mě úplně přirozené… Myslím, že jsem si v srdci vždycky tajně přála stát se zpěvačkou, ale nikdy jsem to nebrala vážně nebo jako něco, co bych skutečně mohla dělat.“
Najít svou cestu
Během studia zvukového inženýrství se pro Katy začaly pomalu skládat i jiné kousky jejího životního puzzle – na které dlouho čekala.
O několik měsíců dříve se účastnila silvestrovské oslavy v Opononi, na úplném severu Nového Zélandu. Bylo jí 21 let a stála na začátku dospělého života.
„Cítila jsem se úplně ztracená – co vlastně život znamená a co s ním mám dělat,“ vzpomíná. Odešla z večírku a šla se projít; náhodou došla ke srázu s výhledem na oceán.
„Došla jsem až na okraj útesu a obloha byla neuvěřitelně rozlehlá, ten večer byl nádherný. Hvězdy zářily, obloha byla tak jasná, čistá a otevřená. A dole pode mnou se rozprostíral oceán – kam až oko dohlédlo, nic jiného nebylo vidět. Byla tma, ale obloha jiskřila světlem a to se odráželo na hladině oceánu,“ vypráví. „V ten okamžik jsem se opravdu cítila blízko božskému, blízko Stvořiteli, protože když člověk spatří takovou krásu, připomene mu to, jak nádherné stvoření vlastně je.“
Požádala Boha o odpověď na smysl svého života – i když si už vlastně nebyla jistá, kdo Bůh vůbec je.
„Kdysi jsem si myslela, že to vím, ale postupně jsem se vůči tomu poznání stala pokornější. Pokorně jsem požádala vesmír, Božství, Stvořitele: ‚Kdekoli jsi, prosím, pomoz mi najít smysl života, abych mohla žít tak, jak mi bylo předurčeno, a nesešla z cesty.‘ Chtěla jsem najít cestu – to byla moje modlitba.“
O pár měsíců později jí spolužák z oboru zvukového inženýrství představil Falun Dafa – čínskou meditační praxi, která zahrnuje pomalá cvičení podobná tai-chi a kultivaci mysli podle principů pravdivosti, soucitu a snášenlivosti.
„Pověděl mi o univerzálních principech pravdivosti, soucitu a snášenlivosti. Řekl mi, že když se podíváš na jakékoli náboženství nebo duchovní praxi, všechny mají podobné vedení,“ vypráví Katy. „Znělo to jako dobrý vzor, o který se snažit. Přečetla jsem si tu knihu a připadala mi neuvěřitelně hluboká.“
Katy se léta potýkala s depresemi – „cítila jsem se ztracená a nevěděla jsem, co je tím hnacím motorem v mém životě,“ říká. Ale vždycky „silně věřila, že ve vesmíru existují magické a božské síly, které dalece přesahují nás, lidi, žijící na tomhle malém smítku prachu.“
Když začala cvičit a uplatňovat v životě principy pravdivosti, soucitu a snášenlivosti, její bytost se začala měnit. Během půl roku zmizely její zdravotní potíže – chronické bolesti zad a sedacího nervu, skřípnuté nervy, ochrnuté nohy i velmi bolestivá menstruace. Ustoupilo také její astma a mohla zahodit inhalátory.
„Energie té knihy byla tak silná,“ říká. „Zkusila jsem si jednou zakouřit trávu – a v tu chvíli jsem doslova cítila, jak se mi myslí rozprostřel černý oblak, který mě obklopil i celé prostředí kolem. Byl to nejhorší pocit, jaký jsem kdy zažila.“ Už nikdy si nezapálila.
Také její deprese zmizely. „V mé mysli se začaly vytrácet ty podivné a zmatené myšlenky, depresivní nálady i negativita. Byla jsem mnohem šťastnější a zdravější. Tak jsem v praxi pokračovala – protože je dobrá, protože je skutečná.“
Duchovní praxe začala postupně ovlivňovat i Katyinu tvorbu. Začala se zajímat o tradiční čínskou kulturu, která klade důraz na léčivou sílu hudby. Například čínský znak pro slovo „lékařství“ v sobě obsahuje znak pro „hudbu“.
„Jak tomu rozumím já – člověk, který hudbu tvoří, musí být v opravdu dobrém duševním stavu a mít čisté úmysly,“ vysvětluje. „Jeho energie – skutečná energie, ne hypotetická, ale elektrická energie – se pak přenáší na posluchače. Zvlášť když jde o živé vystoupení.“
Katy si uvědomila, že žitím podle těchto principů může zlepšovat svůj vnitřní svět – a ten pak přenášet do své hudby. Díky tomu může pozvednout nejen sebe, ale i každého, kdo její tvorbu poslouchá.
„Nejsem klasicky vzdělaná hudebnice, jsem samouk, a tak se ke svým dovednostem stavím opravdu pokorně. Lidé by mohli kritizovat mou úroveň,“ říká Katy. „Proto se snažím vytvářet něco opravdu kvalitního v rámci toho, co umím. To nejcennější, co mohu nabídnout, jsou krásné melodie s jasným poselstvím a srozumitelnými texty.“
Učitelka v mateřské škole Tili Nesbittová – další fanynka Katy, se kterou jsem mluvila po telefonu – potvrdila ten léčivý, empatický rozměr její hudby. Jednou večer, po dlouhém dni, se Tili cítila prázdná a bez naděje. Právě objevila Katyinu hudbu a pustila si ji cestou na vlak.
„Ten pocit úplně zmizel, jako by ho to celé zvedlo a odneslo. Najednou jsem cítila: ‚Nejsem v tom sama – Katy to ví,‘“ řekla Tili. „Katy se dotýká toho všeobecného zápasu, kterému v životě všichni čelíme – a pak do toho vloží řešení. Její texty jsou plné univerzálních principů, ctností, soucitu, schopnosti pustit věci a plynout s proudem, hledat svou cestu. Mám pocit, že se Katy dotýká částí mého nitra, kam se jiní umělci vůbec nedostanou.“
Hudba jako lék
Jak Katy rostla jako člověk i jako autorka písní, postavila se jí do cesty osobní tragédie. Hudba se stala její jedinou cestou dál.
Později letos vydá píseň s názvem Shooting Star (Padající hvězda). Zeptala jsem se jí, jestli by byla ochotná podělit se o příběh, který za skladbou stojí.
„O tomhle se mi mluví těžko,“ říká. V očích se jí zaleskly slzy, přinutila se k lehkému úsměvu. „Pořád to bolí.“
Píseň začíná těmito slovy:
„Když listí padá na podzim a do kosti vane chladný vítr, vím, že roční doby se střídají – ale ty jsi pořád v mé mysli.“
Katy napsala tuto píseň poté, co její švagrová – a zároveň blízká přítelkyně – ukončila svůj život.
„Zničilo nás to. Zlomilo nám to srdce. Mnoho lidí ji velmi milovalo, a to, že jsme jí nedokázali pomoct dostat se z toho temného místa, že se cítila tak zoufale, že jediným východiskem byl odchod ze světa… To prostě není pravda. Není. Čekala by ji krásná budoucnost. Zvládla by to, přešla by přes to těžké období,“ říká Katy.
V celé rodině zůstaly nezodpovězené otázky. „Byla to naše vina? Mohli jsme něco udělat? Zavírali jsme oči před jejím trápením?“ říká tiše. „Je tam spousta bolesti, se kterou teď musíme žít – a zvlášť pro mého bratra, který přišel o nejlepšího přítele a manželku.“
Katy napsala píseň jako prostředek vlastního zklidnění – ale také proto, aby povzbudila svého bratra a celou rodinu, že tuto tragédii společně zvládnou.
„Měla jsem pocit, že se můj bratr dostal do bodu, kdy si říkal: ‘Jaký má vlastně smysl žít?’ – protože ta bolest byla tak nesnesitelná,“ říká. „Chtěla jsem napsat píseň, která nám připomene, že existuje naděje. Že znovu pocítíme lásku, že život může být znovu krásný a může pokračovat – i když nám tolik chybí.“
O půl roku později vytáhl Katyin bratr ze skladu stereo své zesnulé ženy. Pustil si CD, které poslouchala těsně předtím, než odešla. Byl zdrcený. Jedna z písní se jmenovala Suicide Is Painless (Sebevražda je bezbolestná) – a tato slova se v ní opakovala stále dokola.
„To je tak šílené a zvrácené poselství v hudbě. V dnešním světě je tolik duševních onemocnění. A hudba, kterou lidé poslouchají, je může doslova ničit,“ říká Katy.
Přirovnává to k jídlu: buď jíme nezdravě a škodíme tělu, nebo volíme výživné pokrmy, které ho posilují. Stejně tak i hudba – pozitivní a vyživující melodie pozvedají a stabilizují mysl, zatímco negativní poselství ji mohou rozložit.
„Typ hudby, jakou člověk tvoří, obvykle odráží jeho povahu, osobnost a vnitřní přesvědčení,“ říká. „Já jsem člověk, který má v sobě hodně naděje – a v životě je spousta věcí, na které se dá těšit. Mám ráda písně, které v sobě nesou naději nebo řešení.“
Podobně jako Tao – kosmická filozofie harmonie mezi protiklady – i Katyina hudba hledá rovnováhu. Její další skladba, kterou brzy vydá, bude radostná, letní píseň s názvem Free as a Bird (Svobodná jako pták).
„Kamkoli jdu, jdu celým srdcem – to dobrodružství, když cesta začíná, je tak vzrušující.“
Hudební kariéra Katy Mantyk teprve začíná – a myslím, že máme veliké štěstí, že se můžeme vydat na tu cestu s ní. Pokud hledáte umělkyni, která vás pozvedne krásnými melodiemi, zpívá příběhy plné dávné moudrosti, která je dnes aktuální víc než kdy jindy, a přináší upřímnou pravdu zahalenou do jemné laskavosti – pak už nehledejte. Katy Mantyk může být tím nejlepším, co jste kdy slyšeli.
Najdete ji na Facebooku nebo na KatyMantykMusic.com.
J.H. White je novinář se zaměřením na umění, kulturu a pánskou módu. Žije v New Yorku.
–ete–
