Komentář
Už více než půl století jsme vystaveni nesmyslným slátaninám na téma žen a práce. Běžná interpretace tvrdí, že pracovní prostředí ovládá patriarchát, který diskriminuje ženy jen kvůli jejich pohlaví. Tak vzniká tzv. „skleněný strop“, který je nutné opakovaně prorážet v jednom odvětví za druhým. V tomto vyprávění jsou muži ti špatní a ženy v kanceláři symbolizují osvobození z domácího vězení.
Tento příběh byl vždy absurdní – v podstatě totiž jde o přeformulovaný marxistický výklad – ale nové trendy jej začínají objasňovat. Zdá se, že v době po pandemických uzávěrách jsou ženy méně ochotné se do kanceláří vrátit. Muži jsou naopak k návratu nuceni a je to podmínkou pro jejich profesní postup.
Data amerického ministerstva práce, zveřejněná koncem června a vycházející z každoročního průzkumu mezi 7700 lidmi, odhadují podíl zaměstnanců, kteří pracovali z domova. Podle deníku The Wall Street Journal „tento průzkum ukazuje, že rozdíl mezi muži a ženami v míře práce na dálku v posledních letech kolísal, ale zároveň vykazuje konzistentní trend: od pandemie je rozdíl větší než dříve“.
„V současnosti činí rozdíl mezi mírou práce na dálku u mužů a žen přibližně 3,3 procentního bodu. Od roku 2022 se tento rozdíl zdvojnásobil.“
Pozadí těchto dat vám bude povědomé. Když přišly lockdowny, všechno se uzavřelo a zaměstnanci byli posláni domů. Veřejná péče o děti skončila. Školy se zavřely a děti zůstaly doma. Někdo v domácnosti musel převzít zodpovědnost za jejich vzdělávání. To vedlo k celonárodnímu odporu proti „woke“ osnovám. Jakmile totiž rodiče zjistili, co se děti skutečně učí, řekli: „Dost.“
Zároveň domácnosti znovu objevily to, čemu Adam Smith říkal dělba práce. Matka se ujala vzdělávání dětí a přitom zvládala práci online, zatímco otec se soustředil na udržení příjmu a ochranu kariéry v zájmu celé rodiny. Mnohé matky také zjistily, že jim domácí prostředí vlastně vyhovuje.
Tato situace trvala zhruba rok až dva, než kanceláře začaly vyvíjet tlak na návrat. Mezitím se matky s domácím životem sžily. Bylo třeba nakupovat potraviny, prát, starat se o domácnost – a podařilo se jim vytvořit fungující prostředí, jaké doma už dlouho neměly. Některé z nich dokonce začaly děti učit doma, a tak byl návrat do kanceláře zcela mimo hru.
Proto se do kanceláří vrátilo více mužů než žen. Není to proto, že by ženy zjistily, že domácí otroctví je lepší než osvobození v kanceláři. Je to proto, že zjistily, že domácnost celkově lépe funguje, když hlavní roli v péči o ni hrají ženy, zatímco muži svou hodnotu potvrzují v kanceláři ochranou pracovní pozice.
Tím se mimochodem odhalila velká lež. Muži/manželé/otcové jsou jiní než ženy/manželky/matky. Mají rozdílné specializace a tvoří jednotku, v níž každý dělá to, k čemu je nejlépe uzpůsobený a co si dobrovolně zvolí v zájmu celku.
Zásadní rozdíl mezi pohlavími byl v moderní ideologii vždy opomíjen. Ženy rodí děti a mají přirozený talent o ně pečovat. Muži naopak disponují přirozenými předpoklady k ochraně a materiálnímu zajištění rodiny. Tento vzorec by měl být zřejmý, a rozhodně by neměl být problém o něm ve společnosti mluvit nahlas.
Předpokládejme, že muži a ženy mohou vykonávat práci toho druhého. Můžeme dokonce říci, že jeden z nich zvládne vše, co ten druhý – a ještě lépe. Ale každý máme jen omezený počet hodin denně a musíme se zaměřit na to, co zvládáme nejlépe. Ostatní úkoly by měl převzít ten druhý. Dělba práce je výhodou pro oba.
To je samotná podstata teorie Adama Smithe. Právě v této spolupráci podle něj vzniká bohatství. Čím více takové spolupráce v rámci komunity, národa či světa máme, tím lépe se všem daří. Každý by měl rozvíjet své osobní vlastnosti, i když je třeba velmi schopný ve všech činnostech.
To platí i v rámci domácnosti. Právě proto v minulosti matky většinou plnily domácí roli, zatímco otcové se věnovali pracovní kariéře. Tím pouze konstatuji fakta. Nejsem zastáncem zpátečnictví ani nesnižuji význam žádné ze stran. Jen pozoruji, že tomu tak obvykle bylo.
Statistiky o rozdělení práce mezi pohlavími z 10. a 20. let 20. století, tedy z počátku urbanizace a konce zemědělského způsobu života, vypovídají jasně. Bylo běžné, že ženy před svatbou pracovaly. Údaje z amerického sčítání lidu z roku 1920 uvádějí, že asi 23 % žen starších 14 let pracovalo. U svobodných žen ve věku 20 až 24 let to bylo asi 40 %, zatímco u vdaných méně než 10 %.
Tento vzorec existoval dávno před tím, než se začalo prosazovat téma rovnosti pohlaví. Mladé ženy pracovaly jako učitelky, zdravotní sestry, telefonistky, sekretářky, chůvy nebo pradleny. Po svatbě opustily trh práce, aby měly děti, vychovaly je a staraly se o domácnost. Když děti vyrostly, zapojovaly se do společenského nebo dobrovolnického života a někdy se také vracely k placené práci.
Nelze říci, že by po roce 1880 v USA existovala nějaká systematická diskriminace žen jako kulturní norma. Pokud chtěly, mohly pracovat. Klíčové však bylo, že tato vyvinutá (nikoli vnucená) struktura počítala s tím, že jeden příjem pokryje výdaje celé rodiny. Dnes si to už málokdo dovede představit nebo připustit.
V 70. letech a dokonce už dříve byl tento model označen za nespravedlivý a antifeministický. Muži byli vykreslováni jako nepřátelé, kteří brání ženám v naplnění jejich potenciálu coby manažerek v kalhotách. Většina společnosti tento výklad dějin přijala.
Koncem 70. let ale přišla silná inflace, která otřásla rodinnými rozpočty. Ženy a matky byly tlačeny k tomu, aby začaly vydělávat a odvádět daně. Hlavní motivací byla ekonomická nutnost – jedině tak bylo možné zachovat životní úroveň. Již v roce 1985 se stalo běžným, že matka s nezletilými dětmi měla kancelářskou práci. Říkalo se tomu osvobození. Ve skutečnosti to bylo něco zcela jiného – což vám potvrdí každá žena, která tím prošla.
Tato situace přetrvává již desítky let. Kulturní trendy zesměšňují „matky v domácnosti“ a oslavují ženy ve vedoucích funkcích. Vidíme to ve filmech, seriálech i zpravodajství. „Tradiční manželky“ jsou považovány za zpátečnické a za ty, které nejdou s dobou.
Tento model ale nebyl udržitelný. Zcela ignoruje princip dělby práce. Zároveň mylně vykresluje kancelářské zaměstnání jako formu osvobození. Navíc vede k závislosti na veřejném školství, placených školkách, letních táborech a dalších nákladech. Výsledkem není osvobození, ale závod s časem a penězi, ve kterém nevyhrává nikdo.
Lockdowny znamenaly zlom – příležitost k přehodnocení. Nejsem si jist, jak se tento výklad shoduje s knihou Feminism Against Progress (Feminismus proti pokroku) od Mary Harringtonové – chystám se ji přečíst. Ale jedno je zřejmé: miliony amerických matek došly k závěru, že už toho je příliš, a že jejich hlavní odpovědnost je neslučitelná s nároky korporátní Ameriky. V tomto bodě už není cesty zpět. Rychle míříme zpět k normám 50. let.
A to je podle mě dobře. Škoda jen, že musela přijít tak tvrdá událost, jako byly lockdowny, aby se lidé zamysleli nad převažujícími vzorci chování a znovu objevili dělbu práce. Ale právě tam se nyní nacházíme. V budoucnu už nic nebude tak, jako tomu bylo posledních několik desetiletí.
–ete–
