Úvodní melodii Orffovy kantáty Carmina Burana dnes pozná každý, ale její kořeny sahají až do zapomenutého středověkého rukopisu ze 13. století.
Carl Orff, narozený v červenci 1895, složil řadu děl, včetně osmnácti jevištních kompozic. Z nich je poté nejznámější právě bouřlivá kantáta Carmina Burana. Bylo to jeho první velké dílo, na němž začal pracovat už ve čtyřiceti letech.
Stala se jedním z nejpopulárnějších klasických děl 20. století. Čím ale Carmina Burana stále fascinuje publikum téměř sto let po své premiéře?
Hledání hudby uvnitř
I kdyby Orff nikdy nesložil žádnou zapamatovatelnou hudbu, tak bychom si jeho jméno stejně připomínali až dodnes. Už na začátku své kariéry, ještě než se začal věnovat seriózní tvorbě, založil v Mnichově školu, kde rozvinul nový způsob výuky hudby pro děti.
Pochopil, že děti musí hudbu nejprve prožít samy v sobě, aby si ji dokázaly užít – ještě předtím, než usednou k lavici. Začlenil ji tedy do jejich každodenních činností: tance, hry a gymnastiky. „Orff Schulwerk“, dnes známý jako „Orffova metoda“, nejlépe vystihuje jeho slavný výrok: „Řekni mi, a zapomenu. Ukaž mi, a zapamatuji si. Zapoj mě, a pochopím.“
V té době skládal také díla v pozdně romantickém stylu. Postupně však dospěl k přesvědčení, že klasické formy se vyčerpaly, a začal hledat inspiraci k něčemu novému. Nakonec ji objevil na místě, kde by ji málokdo čekal.
Pohled do minulosti
„Carmina Burana“ je latinský název pro „Písně z Benediktbeuernu“, německé vesnice v podhůří bavorských Alp. V tamním klášteře objevil roku 1803 knihovník rukopis ze 13. století obsahující přes tři sta básní.
Tyto světské a často humorné básně byly určeny převážně k zpěvu. Objevují se mezi nimi milostné i pijácké písně a satiry. Většinu sepsali anonymní „goliardi“, potulní učenci v kněžských řádech, ale některé se připisují známým autorům. Nejvýznamnějším z nich byl „Arcipoeta“, duchovní ze 12. století, považovaný za jednoho z nejlepších latinských básníků středověku.
Jazykovědec J. A. Schmeller vydal tuto sbírku roku 1847 a pojmenoval ji Carmina Burana podle místa, kde byla nalezena. Samotný rukopis však pravděpodobně vznikl v jižních Alpách a do Benediktbeuernu se dostal až v 18. století.
Některé stránky rukopisu byly ztraceny nebo svázány v nesprávném pořadí, což představovalo pro Schmellera při vydání problém. Básně proto přeuspořádal a dal jim soudržnější strukturu. Jako úvodní a závěrečnou píseň vybral nenápadný text, který se později stal světově proslulým. První sloka básně zní:
O Fortuna,
velut luna
statu variabilis,
semper crescis
aut decrescis;
vita detestabilis
nunc obdurat
et tunc curat
ludo mentis aciem,
egestatem,
potestatem
dissolvit ut glaciem.
V překladu:
Ó Štěstěno,
měníš se jak měsíc,
stále dorůstáš a ubýváš.
Život, plný trýzně,
nejprve nás deptáš,
a pak vrtkavě
plníš naše touhy.
Tak jako slunce taví led,
mizí chudoba i moc.
(volný překlad)
Verše odkazují na Kolo Štěstěny a na to, jak se jeho otáčením mění lidské osudy. Stejně jako měsíc se i Fortuna sama proměňuje, přinášející chvíle radosti i strasti.
Od stránky k jevišti
Schmellerovo uspořádání ovlivnilo, jak bylo dílo vnímáno. O téměř sto let později, roku 1935, narazil Carl Orff na Schmellerovu knihu. Otevřel ji a okamžitě jej zasáhla první strana s básní „O Fortuna“.
V tu chvíli si řekl, že zde je materiál s obrovským hudebním potenciálem. Zatímco většina skladatelů jeho doby se snažila posunout za pozdní romantismus experimenty s atonalitou, Orff se této slepé uličce vyhnul. Sáhl hluboko do historie a vytvořil novou, odvážnou formu výrazu – středověkou i moderní zároveň.
Vybral 24 básní ze Schmellerovy sbírky. Když je zhudebňoval, nesnažil se napodobit středověké zpěvy. Myslel spíše na děti ze své školy. Vždy je učil cítit základní rytmy skryté v běžných životních úkonech, jako je dýchání nebo chůze. Nyní tento princip uplatnil i ve své hudbě a naplnil kantátu mohutnou bicí sekcí, která celé dílo žene jednoduchými rytmy.
V Carmina Burana totiž nenajdeme složitý melodický vývoj, harmonický postup ani kontrapunkt. Melodie se skládají z jednoduchých stupnic, jejichž opakování působí hypnoticky. Ani sbor v moderním smyslu slova „nezpívá“ – vokální party se odvíjejí spíše v rytmu připomínajícím řeč, vedené v paralelních intervalech.
Podobně jako dětem předával hudbu pohybem, tak i jeho „scénická kantáta“ spojila hudbu s tancem a dramatem.
Stejně jako Schmeller uzavřel Orff své dílo písní O Fortuna, aby vyjádřil jeho cyklickou povahu. Po bouřlivém úvodu se hudba stáhne do tichého rozvíjení. Tónické centrum leží v d moll a drsné disonance v posluchači vyvolávají neklid. Přibližně v polovině se tempo zrychlí a dynamika vystoupí až k fortissimu. Na poslední slabice zní náhlý přechod z d moll do D dur, symbolizující nepředvídatelnost osudu.
Po premiéře Carmina Burana v červnu 1937 napsal Orff svému vydavateli: „Všechno, co jsem dosud napsal a co jste bohužel vydali, může být zničeno. ‚Carmina Burana‘ je začátkem mého díla,“ napsal Orff svému vydavateli. (Pozn. red.: Orff použil tento výraz obrazně – chtěl zdůraznit, že svou dřívější tvorbu už nepovažoval za podstatnou.)
Později Orff složil dvě doprovodná díla ke Carmině: Catulli Carmina (Písně Catullovy) a Trionfo di Afrodite (Triumf Afrodity). Společně tvoří trilogii kantát Trionfi (Triumfy).
Jednou se Orffa zeptali, proč si pro svou tvorbu vždy vybírá starý materiál. „Nepohlížím na ně jako na staré,“ odpověděl. „Časový prvek mizí a zůstává jen duchovní síla. Všechen můj zájem spočívá ve vyjádření duchovních skutečností.“
Od jeviště k filmu
Orffův vliv nespočívá v elitní sféře klasické hudby, ve které se avantgardní skladatelé vydali (a dodnes vydávají) převážně atonálním směrem, a který široké publikum spíše odrazuje. Vydal se směrem jiným a jeho dopad na filmovou hudbu je dnes nepopiratelný.
O Fortuna zazněla v nesčetných filmech a televizních pořadech natolik, že se z ní stalo až klišé. Snad nejznámější použití najdeme ve filmu Excalibur z roku 1981, který znovu vypráví legendu o králi Artušovi. Orffův sbor tu vystupuje v klíčových scénách, zesiluje drama a podtrhuje osudovost, jež prostupuje celý příběh.
Mimo přímé citace z Carmina Burana ovlivnila Orffova tvorba také rozšíření latinského chorálu ve filmové hudbě. Při poslechu motivu nazgûlů ve filmové trilogii Pán prstenů skladatele Howarda Shora nelze nemyslet na Orffa. Shore přitom nemusel z Orffa nijak opisovat – jeho chorál zní latinsky, ale ve skutečnosti jde o fiktivní jazyk, který vytvořil J. R. R. Tolkien.
Existuje tolik osudově znějících latinských zpěvů ve filmové hudbě, a mnohé dluží inspiraci právě Orffovi. Jeho otisk je v tomto žánru všudypřítomný. Zůstává jedním z mála skladatelů 20. století, jejichž dílo pozná i široká veřejnost.
Máte tip na téma z oblasti umění a kultury? Napište nám na namety@epochtimes.cz.
–ete–
