Ačkoli je psaní písní často osamělým procesem, jeho výsledkem může být jednota. Lidé se spojí v jeden sbor, který sdílí stejnou mysl a stejné srdce.
Je pozoruhodné, že umění – ten nejjistější způsob, jak sdělit naše nejhlubší myšlenky a pocity – se rodí z osamění.
Vyjadřovali se k tomu velcí tvůrci hudby i slova. Mozart řekl příteli, že hudba k němu přichází, když je zcela sám, a dodal: „Odkud přichází, to nevím.“ Ruská básnířka Anna Achmatovová psala o tom, jak sama sedávala ve svém pokoji a čekala na příchod své Múzy: „Má drahá návštěvnice s malou flétnou v ruce. Přichází zabalená do šálu a upřeně se na mě dívá.“
Ačkoli hudba i slova vznikají v samotě, jakmile se zrodí, žijí si už vlastním životem – putují světem, vstupují do lidských srdcí a někdy dokážou zázraky.
Z jedné mysli k srdcím druhých
Jedním ze zázraků je povznesení ducha, nebo rozšíření mysli. Ještě úžasnější je ale spojení izolovaných duší v jedinou.
Velká myšlenka, zazpívaná současně mnoha lidmi, je zázrakem, který většina z nás alespoň jednou zažila. Jako dítě si pamatuji, jak mě naplňovalo vzrušení, když jsem stál v kostele během státního svátku a byl součástí zpěvu lidu: Moje země, to jsi ty. „Ať naše země dlouho září / Svatým světlem svobody,“ zpívali jsme.
Obrovská síla hudby, zvláště když ji tvoří obyčejní lidé společně, nás proměňuje a dává nám možnost uvědomit si, jak jsme si podobní se svými bratry a sestrami v této rozmanité lidské rodině. Je skutečně krásné a plné naděje, že děti tento zpěv dodnes přebírají.
Velšané se svou bohatou sborovou tradicí nám dali jednu z nejkrásnějších národních hymen. Mae Hen Wlad Fy Nhadau (Země mých otců) se tradičně zpívá při sportovních utkáních i při státních svátcích: „Tato země mých otců je mi drahá,“ zpívají lidé. „Země básníků a zpěváků, lidí velkého vzrůstu / její stateční bojovníci, vlastenci / prolili svou krev za svobodu.“ Ať už v kostele, nebo na stadionu, velšský občan zpívá svou hymnu v bohaté čtyřhlasé harmonii – na rozdíl od obvyklého unisono, typického pro většinu ostatních zemí.
Němci zpívají svou národní hymnu v melodii staré Haydnovy Kaiserhymne z roku 1797 se slovy Augusta von Fallerslebena Píseň Němců (1841). Oslavují v ní „jednotu a spravedlnost a svobodu“ – ideály, které byly tehdy v srdcích všech, když se Německo měnilo ze souboru jednotlivých feudálních království v jednotný národ.
Chvalozpěv Bohu, který spojuje svět
Závěrečný chorál Bachovy vánoční kantáty (Wachet auf, BWV) začíná slovy: „Jazyky lidí i andělů zpívají Tvoji slávu!“ Toto prosté dílo, se svými bohatými harmoniemi a vzestupnou melodií, patří k vrcholným okamžikům našeho hudebního dědictví.
Martin Luther, který stanovil školní pravidla své reformované církve, chápal sílu společného zpěvu. Trval na tom, aby se každý žák naučil číst noty a zpívat vícehlas. Hlasy mladých, pozvednuté k oslavě krásného a dobrého, byly jak základním kamenem, tak i důležitou oblastí jejich vzdělání. Podle Thomase Manna (Goethe a Tolstoj) začínal den vždy zpěvem.
Ozvěnu této tradice dnes slyšíme v mennonitských komunitách. Jejich členové zpívají bez instrumentálního doprovodu, v plném vícehlasu, k němuž jsou vedeni už od nejranějších školních let. U společného poledního jídla zaznívá chvalozpěv. Nejpůsobivější z jejich zpěvů je tradiční píseň Kam mám jít a co mám dělat?
Negro spiritual, jeden z velkých hudebních monumentů Ameriky, se zrodil z bolesti v době otroctví. Zpočátku tyto písně nebyly krásné. Frederick Douglass, který strávil mládí v otroctví, vzpomíná, že jeho lid „nechal staré hluboké lesy na míle daleko znít svými divokými písněmi, které odhalovaly zároveň největší radost i nejhlubší žal. Skládali a zpívali, tak jak šli, a nehleděli na takt ani melodii.“ S příchodem emancipace přišla i možnost své dary tříbit a proměnit je v díla velké krásy. Jedním z nejkrásnějších je V zářivých sídlech nahoře.
Téměř ve stejné době, kdy Lincoln vydal Proklamaci emancipace, získali svou – byť prozatimní – svobodu i ruští nevolníci. Ať už zpívají lidé zotročení či svobodní, bohatí či chudí, když zazní hlasy ve velkých počtech, zní to překvapivě stejně.
Ve studentských letech si pamatuji cestu po Sovětském svazu – skutečné zemi otroků. V moskevském chrámu Elochovskaja jsem slyšel nádherný zpěv věřících: „Blahoslavení chudí duchem.“ Obrovská katedrála se rozezvučela jako zvon. Ačkoli kvalita tohoto záznamu je nízká, jde o neocenitelný dokument – krása a síla zpěvu uprostřed tak strašlivého útlaku je ohromující.
Jednou z předností liturgické bohoslužby je, že její pravdy nelze překroutit ani pozměnit. V těch temných sovětských časech nezáleželo na tom, že kněz byl známý jako člen KGB – přesto musel stát před svým shromážděním a říci: „Požehnané je jméno Páně navěky,“ a věřící odpověděli: „Amen.“
Z obyčejného se stává mimořádné
Zvuk jakéhokoli národa, třídy či etnika, když jejich hlasy zazní společně ve velkém počtu, je překvapivě stejný. Jeden obyčejný, netrénovaný hlas může působit prostě, možná až uboze – ale když se rozezní stovka či tisíc takových hlasů, zvuk se promění ve svoji vznešenou podobu: velké množství kapek vody vytvoří mohutné moře.
A proč lidé zpívají? Není to maličkost. Antropologové tvrdí, že lidé zpívali dávno předtím, než začali mluvit; že zpěv vzešel z rituálů a z neodolatelné touhy společně vyjádřit výšiny i propasti svých emocí. Zpěv lidi sjednocuje a stává se mocnou silou. Staří Řekové jej považovali za tak mocný, že dokonce vydávali zákony, které některým třídám a profesím zakazovaly zpívat či poslouchat určité druhy hudby. Uvědomovali si jeho schopnost povznášet i degradovat.
Umění bere myšlenku a proměňuje ji v cit. Hudba nám dává pocítit to, co jsme dříve pouze mysleli. Můžeme se někdy domnívat, že lidé jsou bratři, ale když spolu se sousedy zpíváme „Ať naše země září světlem svobody“, tak tuto pravdu skutečně cítíme a jsme naplněni jejím duchem.
Historie svědčí o tom, že bratrská láska – chovat se k druhým tak, jak chceme, aby se oni chovali k nám – nemůže být nařízena. Nelze ji vynutit vládami, policií ani armádami. Platón poznamenal: „Láska k moudrosti a hudbě sídlí v člověku a je jediným zachráncem jeho ctnosti.“
Pomalu, ve svém čase, hudba a další umění představují začátek odpovědi na naši modlitbu: „Přijď království tvé.“
Podělte se s námi o své nápady a podněty k tématům z oblasti umění a kultury na adrese namety@epochtimes.cz.
–ete–
