Na několik minut se ponořte do krásy klasické hudby se Schumannovou Träumerei, snovou skladbou, jejíž emocionální síla dalece přesahuje její jednoduchost.
Sedíte, neschopní se pohnout. Před očima bdícího dne se rozvíjí sen. To je takzvané denní snění neboli zasnění – uvolnění soustředění a starostí. Pocity z dětství zaplaví vědomí a na několik okamžiků se skutečný a představovaný svět slévají v jeden. (Poslechněte si)
To je Träumerei (Zasnění), skladba německého skladatele 19. století Roberta Schumanna (1810–1856). Je to sedmá z třinácti krátkých klavírních skladeb, které souhrnně nazval Kinderszenen, což znamená Scény z dětství. Dnes jeho nejznámější dílo, tehdy vzniklo jako součást snahy vyřešit finanční problémy a oženit se s láskou svého života Clarou Wieckovou.
Schumannovi bylo v roce 1838 osmadvacet. Po celý život komponoval pro klavír. Jak rostlo jeho porozumění možnostem tohoto nástroje, jeho skladby byly stále složitější a náročnější, takže si nacházely jen málo posluchačů a špatně se prodávaly. Aby mohl financovat soudní spor proti Clarinu otci, který odmítal povolit jejich sňatek, musel přejít k jednoduššímu hudebnímu jazyku.
Clara ráda říkávala, že Robert je v mnohém „jako dítě“. Skladatel tuto poznámku vzal jako jiskru k vytvoření svého opusu 15 – Scén z dětství. Jednotlivé skladby nesly názvy jako Na babu se šátkem, Rytíř na koníčku, Usínající dítě a samozřejmě Zasnění. Nebyly určeny pro dětské interprety, ale pro dospělé, kteří chtěli znovu prožít své dětství.
Jejich technická úroveň však Schumanna vedla k tomu, že je nejprve označil za Snadné kusy, ale tento popis později vypustil. Cyklus se dobře prodával a pomohl skladateli vrátit se k finanční stabilitě.
„Snadné“ a přesto působivé
Třináct skladeb Kinderszenen je sice technicky poměrně jednoduchých, ale jejich výrazový obsah vyžaduje citlivý úhoz a hluboké pochopení hudební fráze. Většina velkých koncertních pianistů posledních sta let je zařadila do svého repertoáru – nejznáměji Vladimir Horowitz.
Horowitzovo technické mistrovství bylo majestátní – jeho provedení mimořádně obtížné Rachmaninovovy Sonáty č. 2 je legendární – a přesto si vybral Träumerei pro dvě klíčová vystoupení na sklonku kariéry: při koncertu v Bílém domě pro prezidenta Jimmyho Cartera v roce 1978 a jako přídavek při svém dojemném návratu do Moskvy v roce 1986.
Träumerei je napsána v F dur, ve čtyřčtvrťovém taktu a s označením „Moderato“. První čtyři takty přinášejí jednoduché téma touhy – nejprve dlouhý držený tón, poté nostalgicky stoupající tóny, které se jemně vracejí zpět. Další čtyři takty téma lehce harmonicky obměňují. Takový tvar má řada melodií.
V nahrávce výše, kterou hraje pianista Tim Ko, se úvodních osm taktů opakuje. Následuje část, kterou bychom v populární hudbě nazvali „bridge“ – kontrastní pasáž vedoucí zpět k hlavnímu tématu – a jednoduchý, uspokojivý závěr.
Jaká kulturní témata byste chtěli, abychom pokryli? Pište své náměty nebo zpětnou vazbu na namety@epochtimes.cz.
–ete–
