Mozartův hudební génius se zračí v pasáži jeho Velké mše, kde hudbou vykresluje obraz Boha, který se stal člověkem.
Děje se něco podstatného. Něco nesmírně krásného, událost přesahující náš každodenní život. Není třeba, aby nám to někdo vysvětloval slovy – Mozart nám to sděluje ve svém Et incarnatus est. (Poslechněte si)
Toto provedení zpívá sopranistka Arleen Augerová za doprovodu Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu pod taktovkou Leonarda Bernsteina. Nahrávka vznikla živě v dubnu 1990 v opatství Waldsassen v Německu.
Malování hudbou je umění přizpůsobit hudbu stavu mysli či emocím. V nejzákladnější podobě hudba, která maluje hudbou, odráží náladu určitého stavu nebo události. Hudba k pohřbu bývá pomalá a ponurá, zatímco hudba k masopustu je veselá a hravá. To je zřejmé. Ale jakou hudbou doprovodit něco výjimečného? Jaká hudba dokáže vykreslit obraz Boha, který se stal tělem?
V letech 1782–1783 složil Wolfgang Amadeus Mozart mši římskokatolického rituálu při příležitosti, jež dodnes zůstává zastřena tajemstvím. Jako mladý skladatel, který se právě přestěhoval z rodného Salcburku do Vídně, se nedávno oženil bez vědomí a souhlasu svého otce Leopolda.
Otec z toho nebyl nadšený.
V lednu 1783 se mladý Mozart v dopise otci zmínil o nové mši a tajemně se odvolal na „mravní závazek“:
„Je zcela pravda, že mám morální závazek. … Dal jsem slib a doufám, že jej budu moci splnit. … Partitura půlky mše, která tu stále leží a čeká na dokončení, je nejlepším důkazem, že jsem ten slib opravdu dal.“ Tímto závazkem mohl být Mozartův slib složit mši jako pokání za urážku, kterou otci způsobil.
Každopádně ona „půlka mše“ čekala na dokončení navždy. Mozart nikdy nedokončil to, co se později začalo nazývat jeho Velká mše c moll. Označení „velká“ si vysloužila proto, že navzdory neúplné podobě její hudební obsah převyšuje všechny ostatní mše té doby. Ústřední částí tohoto ohromujícího uměleckého díla je zhudebnění slov Et incarnatus est z vyznání víry. Plný text s překladem z latiny zní:
Et incarnatus est de Spiritu Sancto
ex Maria Virgine: Et homo factus est.
A vtělil se z Ducha svatého,
z Marie Panny a stal se člověkem.
Předchozí část mše označuje Ježíše jako podmět.
Mozartův hudební rámec pro tato radikálně křesťanská slova stojí na klidném F dur s jemně kolébavým 6/8 rytmem, napsaným pro soprán sólo s flétnou, hobojem, fagotem a smyčci. Smyčce uvádějí náladu sérií klesajících gest, která výstižně připomínají vizi Boha, který se stal člověkem. Na ně odpovídají tři dechové nástroje, jež naopak stoupají. Bůh sestupuje k člověku, ano. Ale zároveň člověk stoupá k Bohu.
Sopránové sólo, které následuje, je zpěvné a v rozsahu operní. Zpěvačka musí zvládnout rychlé koloratury a vést dialog s nástroji v těsné souhře. V jednom místě má dokonce sestoupit k velmi nízkému bé pod středním cé – na její hlasový rozsah nezvykle hluboko – a pak prudce vystřelit o oktávu a kvintu výš, jako padající hvězda.
Mozartovo Et incarnatus est patří k největším dílům duchovní hudby všech dob. Bylo na vrcholu seznamu oblíbených skladeb zesnulého papeže Františka a dodnes se pravidelně objevuje v programech hudebních souborů po celém světě.
Jaká témata z oblasti umění a kultury byste chtěli, abychom zpracovali? Pište své náměty či připomínky na namety@epochtimes.cz
–ete–
