Beethoven uváděl svou Devátou už hluchý – přesto z ní vzešlo dílo, které změnilo hudbu i dějiny.
Poslední symfonie, kterou klasický skladatel Ludwig van Beethoven kdy napsal, je považována za jeho vrcholné dílo. Symfonie č. 9 pro německého virtuosa nebyla jen hudební skladbou. V odvážné melodické podobě představovala celoživotní utrpení i vítězství a jeho nekonečný tanec s „kladivem osudu“.
Závěrečná věta symfonie, Óda na radost, vznikala více než 30 let. Inspirace k tomuto slavnému dílu zasáhla Beethovena už v době studií, když se věnoval poezii jednoho ze svých oblíbených autorů, Friedricha Schillera.
Vrchol Beethovenovy tvorby, hudebního génia a životní filozofie nastal 7. května 1824, kdy jeho poslední symfonie zazněla poprvé. Protože svůj sluch ztratil už před premiérou, je pravděpodobné, že nikdy neslyšel, co je dnes považováno za monumentální dílo západní klasické hudby.
Příběh Symfonie č. 9 a slavné Ódy na radost je klíčový k pochopení smyslu života tohoto velkého umělce. Skladba i její autor ztělesňují krásu a sílu, které se rodí z poezie, tvůrčí invence a z lidského hledání svobody a štěstí.
Velký mogul
Beethoven se narodil roku 1770 v německém Bonnu. Brzy projevil zájem o hudbu, zejména o klavír. Jeho prvním učitelem byl otec Johann van Beethoven. Žák brzy překonal svého učitele a mladý Beethoven se nakonec přestěhoval do Vídně, aby se hudbě věnoval profesionálně.
Ve 21 letech začal studovat u Josepha Haydna, jednoho z nejuznávanějších skladatelů klasické hudby. Tento vztah byl přesně tím, co mladý virtuóz potřeboval, a brzy vydal vlastní díla, včetně Symfonie č. 1, napsané na počest přítele a učitele.
Ačkoli jeho klavírní hra budila obdiv díky mimořádným schopnostem, stejně významná byla i vášeň, s níž hrál. Klavírní technici mu přezdívali „lámač strun“, protože je opakovaně žádal, aby nástroj zesílili, aby ho svou hrou nemohl poškodit. Haydn mu pro jeho sebejistotu, hraničící místy až s arogancí, jednou žertem říkal „velký mogul“ – tedy něco jako vladař za klavírem.
Ve věku 28 let byl Beethoven již pevně zakotven ve vídeňském hudebním prostředí po boku Wolfganga Amadea Mozarta.
Ještě před třicátinami vytvořil některá ze svých největších děl. Přitom si byl bolestně vědom, že pomalu přichází o to nejdůležitější, co hudebník potřebuje – sluch.
Beethoven – inovátor
Lékaři tehdy nedokázali zjistit, proč Beethoven hluchne. Teprve dnes naznačují DNA analýzy pramene jeho vlasů, že roli mohlo hrát dlouhodobé vystavení olovu. V Beethovenově době lidé často jedli a pili z nádobí obsahujícího olovo, protože jeho toxické účinky nebyly ještě známy.
Nebylo pochyb, že nadcházející hluchota na něj měla hluboký dopad. Ztrátu sluchu popsal jako „kladivo osudu“. Přesto byla jeho nezlomná vůle silnější než osud. Místo aby se své životní práce vzdal kvůli poškozenému sluchu, projevil tvůrčí vynalézavost a díky své originalitě dokázal tvořit dál.
Jedním z jeho vynálezů byl primitivní kostní vodič. Vynalézavý génius Beethoven zjistil, že když přiloží jeden konec dřevěné tyče ke klavíru a druhý si vloží mezi zuby, mohl slyšet tóny, které hrál na klávesy, jak rezonují v jeho hlavě.
Beethovenovi také vděčíme za metronom. Jeho ztráta sluchu inspirovala vynálezce k vytvoření fyzického časoměrného zařízení, které mu pomáhalo vizuálně vnímat takty a držet rytmus.
Ve svých třicátých a čtyřicátých letech čelil Beethoven každé výzvě s invencí, odvahou a obdivuhodnou houževnatostí, která tak zapůsobila na Haydna, když bylo Beethovenovi teprve jednadvacet. V tomto období vytvořil rozsáhlé dílo včetně šesti symfonií a 72 dalších skladeb.
Na počátku dvacátých let 19. století měl před sebou ještě jednu symfonii. Stala se jeho opus magnum, symfonií všech symfonií, jak ji později nazvali kritici.
Představení, které se zapsalo do dějin
Ještě jako dospívající se Beethoven na univerzitě v Bonnu seznámil se Schillerovou poezií. Schiller, básník romantismu, svými ideály svobody, krásy a štěstí silně rezonoval s Beethovenovým temperamentem. Zejména báseň Óda na radost, kterou Schiller sám kdysi popsal jako „polibek pro celý svět“, se stala Beethovenovým uměleckým ideálem a provázela ho po celou jeho kariéru.
V 52 letech začal Beethoven pracovat na své deváté a poslední symfonii. Poslední větu nazval Óda na radost a oficiálně tak vzdal hold básni, která ho celý život inspirovala. Obsahující verše ze Schillerovy básně i některé Beethovenovy vlastní texty, stala se symfonie mohutnou poctou spisovateli, který měl tak velký vliv na jeho pohled na život i na jeho kariéru.
Symfonie č. 9 byla jeho největším orchestrálním dílem. A navíc – poprvé v historii symfonie zahrnula i sborové pěvecké party.
Když Beethoven v roce 1822 začal na své deváté symfonii pracovat, byl už téměř úplně hluchý. Při psaní jednotlivých vět se musel spoléhat především na paměť hudebních tónů a na hudební teorii.
Když pak v roce 1824 nastal čas uvést dílo poprvé v divadle Theater am Kärntnertor ve Vídni, Beethoven trval na tom, že bude dirigovat orchestr. Jeho kolegové souhlasili jen váhavě a přišli s kompromisem. Přidali spoludirigenta Michaela Umlaufa. Orchestru a zpěvákům bylo řečeno, aby se během provedení řídili výhradně Umlaufem.
V den premiéry řídil Beethoven svou Symfonii č. 9 před zcela zaplněným hledištěm. Houslista Joseph Böhm později poznamenal, že skladatel vedl orchestr „jako šílenec. V jednu chvíli se napřímil do celé výše, v další se skrčil k zemi, rozhazoval rukama a nohama, jako by chtěl zahrát na všechny nástroje a zazpívat všechny sborové party“.
Zatímco hudebníci sledovali pokyny spoludirigenta, Beethovenova divoká vášeň a nespoutané nadšení hluboce zasáhly publikum. To propukalo v potlesk už během jednotlivých vět a nebylo schopno své nadšení udržet až do konce.
Když pak konečně zazněly poslední sborové tóny Ódy na radost a rozezvučely celý sál, publikum propuklo v bouřlivý potlesk a pětkrát povstalo k ovacím.
Navzdory jásotu Beethoven dál dirigoval, aniž si uvědomoval, že vystoupení už skončilo. Teprve když na něj začali lidé mávat kapesníky a házet klobouky, aby upoutali jeho pozornost, jeden ze zpěváků jej jemně otočil směrem k publiku, aby uviděl výsledek svého jedinečného výkonu. A v další vlně potlesku Beethoven v tu noc nepotřeboval žádnou kostní rezonanci, aby cítil vibrace okouzleného publika a pochopil, čeho spolu se svými hudebníky dosáhl.
Beethovenova hudba nejen zosobňovala klasicismus, ale díla jako Óda na radost zároveň představovala první jiskry nastupující romantické éry. Svoboda, krása a radost, které lidé z Beethovenových skladeb čerpají, trvají dodnes. Óda na radost byla ve 20. století přijata jako jedna z evropských hymen a Symfonie č. 9 patří k nejčastěji prováděným symfoniím na celém světě.
Prosíme, posílejte své náměty na adresu namety@epochtimes.cz.
–ete–
