Komentář
Krize, konflikty, podbízivé titulky – stále více lidí se vyhýbá zprávám. Příčiny sahají od mediálního přehlcení až po politickou jednostrannost. Jakou odpovědnost nese žurnalistika a jak může znovu získat důvěru?
Ať už jde o zpravodajství v době covidu-19 či o mezinárodní konflikty, důvěra v média je otřesená. Kritika sahá od obsahové jednostrannosti přes potlačování kritických hlasů až po cenzuru. „Čtvrté moci“ je navíc často vytýkána nepřiměřená blízkost k vládě.
Krize důvěry je měřitelná – a to i na mezinárodní úrovni. Rozsáhlá studie Oxfordské univerzity ukazuje, že stále více lidí se zprávám vědomě vyhýbá. V roce 2022 to bylo 38 procent dotázaných, zatímco v roce 2017 to bylo ještě 29 procent.
V Německu podle Reuters Digital News Report 2024 důvěřuje zprávám, které konzumuje, už jen 43 procent lidí. U mladých do 25 let je to dokonce pouze 38 procent a tendence je klesající. Zvlášť problematické je, že více než dvě třetiny respondentů uvádějí, že se zprávám cíleně vyhýbají, 14 procent dokonce často. Důvodem je mimo jiné emocionální vyčerpání, informační zahlcení a pocit, že stejně nic nemohou změnit.
Průzkum univerzity v Mainzu (2025) sice konstatuje „stabilní základní důvěru“, zároveň však uvádí, že polovina dotázaných zastává názor, že zavedená média v Německu slouží jen jako hlásná trouba mocných. Celkem 41 procent souhlasilo s tvrzením – 20 procent dokonce zcela – že obyvatelstvo je médii v Německu systematicky klamáno. A 38 procent respondentů uvedlo, že věří, že zavedená média alespoň částečně omezují svobodu projevu.
Podle studie byla důvěra v média nejvyšší v prvním roce covidu-19, v roce 2020, kdy dosáhla 56 procent. V roce 2023 pak spadla na minimum 44 procent. Za uplynulý rok autoři studie uvádějí hodnotu 47 procent.
Pocit svobody projevu na ústupu
Vedle vnímání důvěryhodnosti médií se změnilo i individuální vnímání svobody projevu. Podle Indexu svobody Institutu pro výzkum veřejného mínění Allensbach bylo v roce 2023 jen 40 procent respondentů přesvědčeno, že mohou svobodně vyjadřovat své politické názory – což byl nejnižší výsledek od začátku měření v roce 1990. V loňském roce se tato hodnota zvedla na 47 procent.
Nabízí se hned několik vysvětlení tohoto vývoje:
Kdo se v době covidu-19 kriticky vyjadřoval k opatřením vlády, byl označen za „popírače covidu“. Tvrzení, která mezitím potvrdily i oficiální instituce, tehdy platila za tabu nebo byla znevěrohodňována. Také zpravodajství o Ukrajině odhalilo nové zákopové myšlení. Ti, kdo upozorňovali například na geopolitické souvislosti nebo strategie NATO, se setkávali s nálepkou „Putinův zastánce“. Podle výzkumníků z Mainzu důvěřuje zpravodajství o válce na Ukrajině 40 procent dotázaných.
Ještě méně důvěryhodnosti je přisuzováno zprávám a obrazovým materiálům z Gazy. Pouze 27 procent jim věří převážně nebo zcela, stejně vysoký podíl – 27 procent – naopak vyjádřil naprostou nedůvěru.
V informování o Gaze dominují jednostranné narativy. Podle pozice konkrétního média dostávají kritické hlasy – ať už židovské, palestinské nebo mezinárodní – jen omezený prostor, pokud nezapadají do požadovaného výkladu. Stručně řečeno: složitost byla nahrazena polarizací.
Kolik cenzury unese demokracie?
V Německu mohlo důvěru v zavedená média otřást mimo jiné i jejich zacházení s opozicí. Čísla to ilustrují jasně: v únoru 2025, tedy v měsíci po posledních volbách do Spolkového sněmu, získali Zelení 13 pozvánek do diskusních pořadů, což představovalo 21 procent televizních vystoupení německých politiků – při volebním výsledku pouhých 11,6 procenta. AfD však navzdory 20,8 procenta ve volbách obdržela jen jediné pozvání, tedy podíl 1,6 procenta, jak uvádí Weltwoche.
Potlačování, jednostranné zacházení a vytěsňování témat i hostů vedly k tomu, že se 35 let po pádu východoněmeckého režimu v Německu znovu hovoří o cenzuře – i když ta se jen zřídka projevuje formálně, mnohem častěji prostřednictvím algoritmů nebo redakčních rozhodnutí. Oficiálně však stále platí článek 5 Ústavy:
„Každý má právo svobodně vyjadřovat a šířit svůj názor slovem, písmem a obrazem a svobodně se informovat z obecně přístupných zdrojů. Svoboda tisku a svoboda zpravodajství prostřednictvím rozhlasu a filmu jsou zaručeny. Cenzura se nekoná.“
Novinářské vychýlení: Postoj místo objasňování
Cenzura v západních demokraciích je dnes subtilnější. Funguje prostřednictvím kontroly dosahu, priority témat a pravidel platforem. Kritické pohledy nejsou přímo zakázány, ale jsou vytlačovány z viditelného prostoru. Státní moc k tomu přispívá. Zákony jako DSA a NetzDG vyvíjejí tlak na platformy, aby regulovaly obsah. Často přitom zůstává nejasné, co se považuje za „nelegitimní“.
V této situaci se objevuje další posun: ústup žurnalistiky k morálním jistotám. To, co začíná jako dobrá vůle, často končí záměnou aktivismu za žurnalistiku.
Klasický princip oddělení informace a názoru se čím dál více rozplývá. Podle ideálu by měl žurnalismus objektivně a nestranně informovat o událostech a tématech. Publikum si pak může vytvořit vlastní názor. Tento ideál je – a pravděpodobně i zůstane – spíše přáním, jak ukazuje mediální vědec Michael Meyen ve své nové knize „Staatsfunk – ARD & Co. sind am Ende – oder müssen neu erfunden werden“. Cituje v ní novináře a publicistu Waltera Lippmanna, který už v roce 1922 poznamenal:
„Skupina lidí, která může veřejnosti odepřít neomezený přístup k událostem, uspořádává zprávy tak, aby sloužily jejím účelům.“
To je dnes o to viditelnější, že v některých redakcích už ani není ambicí usilovat o pluralismus a rozmanitost názorů. Případ Julie Ruhsové je jen špičkou ledovce. Novináři se stále častěji vidí jako aktivisté za určité sociální, politické či ekologické zájmy.
Kliky místo kontextu
Dalším hybatelem krize důvěry je ekonomický tlak. V éře ekonomiky pozornosti musí média soupeřit se sociálními platformami o dosah, dobu sledování a emoce. Výsledkem jsou zkrácené titulky, nadměrný důraz na konflikty, skandály a personálie – neboli clickbait.
Problém zároveň prohlubují algoritmy Facebooku, YouTubu a dalších platforem, které odměňují pohoršení a polarizaci. Kdo informuje komplexně, prohrává proti tomu, kdo křičí nahlas. Stále více uživatelů z toho vyvozuje důsledky: nasazují si mediální dietu – stejně jako já v tomto vlastním experimentu.
Možnou cestou z krize důvěry je konstruktivní žurnalistika. Ta si neklade za cíl problémy zlehčovat, ale zasadit je do kontextu, doplnit a představit řešení. Konstruktivní žurnalistika není „feel-good žurnalistikou“. Jejím cílem je „nejen poukazovat na problémy a nedostatky, ale také obracet pohled do budoucnosti, zkoumat řešení a možnosti jednání, ukazovat perspektivy a naději,“ stojí v úvodní větě studie (2018) Klause Meiera, profesora žurnalistiky na Katolické univerzitě Eichstätt-Ingolstadt.
Bude konstruktivní žurnalistika odměněna?
Také v Epoch Times se objevuje stále více článků, které se tímto přístupem inspirují – například v rubrice Vital o dopadech konzumace vysoce zpracovaných potravin a o jednoduchých alternativách, které lze najít v regálech supermarketů. Nebo články, které dávají naději prostřednictvím dobrých příkladů, jako je příběh amerického baviče Jaye Lena, který zůstává s neochvějnou láskou po boku své manželky trpící demencí. Vedle každodenní politiky a obsáhle zpracovaných analytických článků dostávají v Epoch Times opakovaně prostor odborníci s alternativními nápady a řešeními. K dispozici jsou také poradenské články s vysokou užitnou hodnotou pro čtenáře, například o možnostech úspor v době rostoucích nákladů na energie.
Žurnalistika budoucnosti nepotřebuje více hluku, ale více důvěryhodnosti. A musí mít odvahu klást si otázky i sama sobě. Žurnalistika není výchovný aparát. Je – nebo by měla být – pozvánkou ke společnému výkladu reality. Média jsou silná tehdy, když se neobávají svébytnosti svých uživatelů, ale naopak ji podporují, a když politika cítí, že je prostřednictvím kritické žurnalistiky kontrolována.
Pokud je toto splněno, můžeme média označovat za čtvrtou moc ve státě – jak to učinili Richard David Precht a Harald Welzer.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusejí odrážet stanoviska Epoch Times.
–etg–
