Zítřejší vůdci jsou dnešní děti – a jejich charakter se formuje u rodinného stolu.
„Ruka, která kolébku houpá, světem vládne,“ napsal básník William Ross Wallace. Tohle staré rčení možná známe, ale málokdy se nad ním skutečně zamyslíme. Jen zřídka si uvědomíme, jak obrovskou moc mají v rukou matky a otcové.
Rodiče jsou architekti budoucnosti. Když vychovávají zítřejší vůdce, ovlivňují budoucnost víc než téměř kdokoli jiný.
Síla rodičů
Představte si, že byste měli osmnáct let na to, abyste vzdělávali, vedli a formovali budoucího prezidenta Spojených států. Většina lidí by považovala opatrovníka takové osobnosti za člověka s téměř „nedemokraticky“ velkým vlivem. A přesto právě takový vliv měli Fred a Mary Trumpovi, Ann Dunhamová a George s Barbarou Bushovými. Stav celé země dnes úzce souvisí s tím, co se odehrávalo v těchto třech domácnostech, kde vyrůstali poslední tři prezidenti. Samozřejmě, každý člověk – včetně prezidenta – má svobodnou vůli a nese odpovědnost za své činy. Přesto nelze popřít, že prostředí domova formuje náš charakter, chování, způsob myšlení i jednání víc než téměř cokoli jiného v životě.
Uvedl jsem jeden z nejzřetelnějších příkladů, aby bylo vidět, jak důležité je rodičovské poslání. Většina z nás sice nevychovává prezidenty, přesto má vliv rodičů na svět dalekosáhlé dopady – s vlnovým efektem, který může zasahovat staletí dopředu, i když se z jejich dětí nestanou politici. Zítřejší lékaři, vědci, učenci či umělci dnes vyrůstají pod dohledem dnešních rodičů. Je škoda, že společnost často přisuzuje větší význam a vliv generálním ředitelům než matkám a otcům. Přitom právě oni nejvíce rozhodují o tom, jaké osobnosti jednou zasednou v čele firem a institucí po celém světě. Domov je skutečně kolébkou civilizace.
Logickým důsledkem těchto úvah je jasné poznání: rodiče – víc než téměř kdokoli jiný – mohou přetvářet a obnovovat společnost tím, že vědomě budují domov, který je zdravý, život podporující, kulturně udržitelný a založený na hodnotách. Domov je první společností, mikrosvětem té větší. A tento malý společenský svět – který časem formuje a ovlivňuje ten velký, k lepšímu či horšímu – je zcela v rukou matek a otců. Jaká to příležitost! Rodiče by měli vytvářet v domově takovou kulturu, jakou chtějí vidět i v celé společnosti.
Často se cítíme bezmocní tváří v tvář zlu. Míváme chuť si stěžovat, zoufat si a lomit rukama nad katastrofickými titulky. Místo toho bychom ale měli převzít odpovědnost. Nejsme tak bezmocní, jak si myslíme: boj se zlem začíná doma – prostředím, které utváříme, zlem, jež z tohoto posvátného prostoru odstraňujeme, a dobrem, které vyžadujeme od svých dětí i od sebe samých. Dokážeme-li znovu vybudovat rodiny, dokážeme obnovit i společnost.
Tato cesta však není jednoduchá. Snazší je kritizovat politiky nebo psát rozhořčené komentáře na internetu, než nastolit pořádek ve vlastním domově. Moderní rodič se často cítí jako obležený panovník, který se snaží bránit svůj hrad před celou řadou sil ohrožujících jeho úsilí: finančními tlaky, neshodami v manželství, televizními a internetovými obsahy, jež rozkládají morálku, negativním vlivem vrstevníků a nekonečnými domácími povinnostmi. A pak jsou tu ještě ty nejtěžší překážky – vlastní emoce, chyby a slabosti.
Ale co jsme čekali? Vytvářet dobrou budoucnost pro naše děti i pro náš národ nikdy nemělo být snadné. Rodinný život vyžaduje oběť a odvahu.
Kultura začíná doma
Jak vybudovat pozitivní domácí kulturu? Pár návrhů – od jednoho obleženého velitele k druhému: Začněme tím, že rodiče budou se svými domovy zacházet jako s domovy. Domov není jen zastávka mezi prací, nákupy, školou či sportem. Je to místo k životu, útočiště.
Jak napsal G. K. Chesterton: „Všechny nejdramatičtější věci se dějí doma – od narození až po smrt.“
Právě tuto představu domova je třeba znovu získat. Domovy si zaslouží úctu a vědomé úsilí, aby byly teplé, pohostinné a takové, kam se rodina chce scházet. Kultura nemůže vzniknout bez domova, kde lidé tráví podstatnou část času společně.
Skvělým nástrojem pro budování rodinné kultury jsou společné večeře. Tento rituál nabízí nejen fyzickou výživu, ale i duševní, emoční a rozhovorovou. Rozhovor vztahy buduje a udržuje, rozšiřuje myšlení a vzdělává. Všechno začíná u stolu – ideálně s odloženými či ztišenými telefony.
Kromě rodinné večeře coby posvátného rituálu mohou rodiče vymyslet další činnosti, které doma rozvíjejí charakter. Odložte ovladač od televize a buďte spolu. Možnosti jsou nekonečné: knihy, hry, hudba, domácí projekty, zahrady a zvířata. Společná práce na něčem užitečném je jedinečnou příležitostí, jak posílit rodinné pouto a růst v rodinné kultuře, protože kultura v pravém smyslu slova je vždy tvůrčí a plodná.
Malý domácí podnik může dát rodině společný cíl a alespoň trochu proměnit domov z místa spotřeby na místo tvorby.
Srdcem rodinné kultury je náboženská praxe a s ní spojená morální formace. Náboženské rodiny by si měly denně vyhradit čas na společnou modlitbu – teplo rodinné lásky a kultury tu čerpá z „vyššího plamene“.
Jsou to jen drobné podněty, malé popostrčení správným směrem. Vlastní tvořivost, hodnoty a intuice rodičům napoví, jak ušít rodinnou kulturu na míru jejich domovu. Podstatné je přemýšlet o tom záměrně – a začít.
–ete–
