Za letošní rok došlo podle Svazu chemického průmyslu ČR (svaz) k poklesu využití výrobních kapacit chemických výrobců v EU oproti loňskému roku asi o 8 % na zhruba 70 %. Ve srovnání s předchozími krizemi, které se odehrály a kdy došlo k návratu k předkrizovému stavu během 3. – 4. čtvrtletí, jde o výrazný propad, který trvá již 2 roky, řekl Epoch Times předseda svazu Ivan Souček.
O drahé produkty evropských chemiček není dle něj v zahraničí zájem. Odvětví se kvůli opatřením Green Dealu potýká s vysokými náklady, zatímco silná konkurence ze zahraničí nutí evropské chemičky snižovat ceny a rušit investice.
Jako příklad uvedl letošní vývoj v Orlen Unipetrol. „V posledních dvou, třech letech byla odstavena celá řada existujících kapacit, které sehrávaly významný příspěvek do obratu chemického odvětví v České republice,“ sdělil Souček.
Odborníci varují, že pokud se současný stav nezvrátí, do roku 2035 přijde v Evropské unii o práci 50 tisíc zaměstnanců evropských chemiček. Krize v oboru se odráží i na stavu chemických provozů a investic do nových výrob. „Když se podíváte třeba na stáří chemických technologií v Evropě, je to průměr 36 let, ve Spojených státech je to 22 let a v Číně je to 16 let,“ podotkl Souček.
Letošní rok bude pro české i evropské chemičky horší než ten předchozí co do objemu výroby i ziskovosti, míní šéf svazu. „Nejenom že klesá výroba, ale i ceny klesají, aby se podpořila poptávka, ale nestačí to,“ řekl pro Epoch Times.
Problémem má být i způsob, jakým se vyrábí etylen, základní surovina pro výrobu petrochemických produktů. Zatímco v Evropě se nákladně získává z nafty, ve Spojených státech a na Středním východě ho dokáží vyrobit za dvoj- až čtyřnásobně nižší cenu z etanu coby vedlejšího produktu těžby zemního plynu, uvedla Reuters.
Souček konstatoval, že v EU se investuje zejména do dekarbonizačních inovací, zatímco ve třetích zemích může jít např. o inovace spojené s vyšší efektivitou výroby, což snižuje podnikům náklady. „U nás je to bohužel jednou z podmínek, aby zásadní investice vyhovovaly podmínkám Green Dealu, a to ze dvou pohledů. Jednak z pohledu taxonomie kvůli podpoře bankovních institucí, a jednak z pohledu obav investorů, že když projekt nebude dostatečně zelený, nebude se s vyráběnými produkty dát v dohledné době obchodovat. Proto jsou zdrženliví a od toho se odvíjí i jejich investiční rozhodování,“ vysvětlil.
Kdyby firmy prosperovaly, mohly by investovat do výstavby nových, ekologičtějších zařízení, jenže vývoj evropského trhu se ubírá opačným směrem, míní. „Nabízí se nahradit méně efektivní výrobu novou a na trhu zůstat,“ řekl Souček, ale dodal, že s klesající ziskovostí a vysokými náklady nemůže být o významných investicích ani řeč.
Nikdo nespočítal dopad Green Dealu
O drahé, klimaticky neutrální produkty navíc nikdo nestojí. „Tady neexistuje zelený trh. Není tady zákazník, který je ochotný za to zaplatit víc,“ poznamenal a dodal: „Jestliže já budu dělat zelený produkt, který si ode mě nikdo nekoupí, tak jak se mám ozeleňovat?“
Potápějícím podnikům by podle něj pomohly levnější energie, zastropování emisních povolenek a revize cílů uhlíkové neutrality. Na tomto poli však žádný pokrok nevidí. „Samozřejmě nejsme nadšení z toho, jak teď proběhlo schválení cílů pro rok 2040, protože se domníváme, že se to splnit nedá, pakliže tady chceme průmysl zachovat. Ale je to asi marná debata,“ posteskl si Souček s tím, že se pouze „vystřelí nějaká myšlenka“, ale nikdo už neprovede komplexní analýzu a kvantifikaci dopadů. „Nikdo dodneška nespočítal dopad Green Dealu v konstelaci, jak byl v roce 2019 schválen. A jsme v roce 2025, šest let poté, a pořád to ještě nikdo neudělal.“
Co se týče emisních povolenek pro energeticky náročné firmy, jejich ceny jsou podle něj uměle „šroubovány“ spekulativními obchody. Ideální by bylo, myslí si, kdyby povolenky byly zastropovány a kdyby vznikl systém, v rámci kterého by znečišťovatel vytvořil vlastní fond, který by následně použil na dekarbonizaci svých provozů místo toho, aby vybrané peníze skončily ve společném koši, který stát přerozdělí na projekty typu „Oprav dům po babičce“.
Další bolavým místem jsou dle něj vysoké ceny energií, které drasticky snižují konkurenceschopnost evropských firem. Dokud se ceny energií nepohnou směrem dolů, zlepšení Souček nečeká ani v roce 2026.
„V Evropě je průměrná cena elektřiny trojnásobná oproti ceně ve Spojených státech a přibližně stejná jako v Číně. Když se podíváte na zemní plyn, tak máme čtyřnásobně vyšší cenu než v USA a trojnásobně vyšší než je v Číně,“ konstatoval s tím, že rozdíly panují i v rámci sedmadvacítky. „Když vezmeme třeba Španělsko nebo Skandinávii, tam je cena elektrické energie až dvakrát nižší než je u nás,“ dodal.
Ale i ve srovnání s Německem, kde jsou také vysoké ceny energií, je na tom Česko dle šéfa svazu hůře. Německá vláda totiž nabízí energeticky náročným podnikům úlevy a kompenzace, poznamenal Souček. Slibované úlevy z cen elektřiny nastupující Babišovy vlády odmítl komentovat s tím, že je příliš brzy hodnotit situaci, i vzhledem k napjatému státnímu rozpočtu. K možnostem snížení cen energií pro energeticky náročná odvětví byla zpracována studie společností EGÚ Brno, jejíž doporučení hodlá svaz s nově konstituovanou vládou komunikovat.
O zdražování se nemluví
Sliby Evropské komise že „Budeme zelenější, budeme konkurenceschopnější, budeme mít levnější energie“ vyvrátil jako nepravdivé. „Tak to nebude. Budeme mít dražší energie, budeme chudší, ale budeme zelení,“ řekl. Politici by podle šéfa svazu měli svým voličům přiznat, že chceme-li být zelení, musíme za to zaplatit určitou cenu.
Řada firem v dotčených průmyslových odvětvích vkládá naději do zavedení uhlíkového cla CBAM, které by mělo dovozcům nastavit cla na úrovni cen emisních povolenek v Evropě, ale Souček upozornil, že i když se podaří zabránit podvodům ve vykazování „zelenosti“ importovaného zboží, bude to samozřejmě znamenat nárůst cen.
Dodal, že jestli se zavede CBAM a umožní se přežití evropských výrobců oceli, chemikálií a dalších zasažených odvětví pod podmínkou dekarbonizace, produkty v Evropě zdraží. „Budeme-li chtít dělat v roce 2030 čpavek, kde budeme muset mít 42 % obnovitelného vodíku, který je dneska čtyřikrát dražší, než je šedivý vodík, tak prostě bude čpavek dražší. Budou dražší hnojiva, budou dražší potraviny. Funguje to v rámci celého řetězce. Ale to už nikdo neřekne,“ uvedl Souček.
„Pokud budeme předpokládat, že budeme mít v roce 2050 stejnou spotřebu jako dneska, obaly, oblečení a další spotřební zboží, nebude možné zajistit obnovitelný uhlík v plné výši. My jsme si dělali i analýzy toho, jak v odvětví dosáhnout uhlíkovou neutralitu v roce 2050, je na to zpracovaná studie, která předpokládá zachování zpracování ropy s kompenzací emisí technologiemi zachycování uhlíku CCU a CCS.“
