Komentář
Vánoční období tradičně otevírá otázku dárků.
Vždycky jsem měla slabost pro ručně vyrobené dárky a přesně vím, kde to začalo. Chodila jsem do waldorfské školy, kde ruční práce nebyly jen příležitostným koníčkem, ale součástí každodenního života. Pracovali jsme se skutečnými přízemi. Učili jsme se plést a háčkovat. Pekli jsme chléb. Vyráběli jsme dárky na školní vánoční jarmark i pro rodiny doma. Ruční práce nebyly považovány za koníček nebo talent. Byly prostě součástí lidského života.
Tento základ mě nikdy neopustil.
Každý rok se snažím přijít s nápady na ručně vyráběné dárky, které mají hodnotu pro obdarovaného a přinášejí radost tomu, kdo je vyrábí – zejména pokud jde o sváteční jarmark, který pořádáme na naší farmě. Postupem let jsem si však všimla něčeho, co mě tiše zneklidňuje.
Domácí vanilka. Marmeláda. Pálivá omáčka. Bezinkový sirup. Tinktura z echinacey. Čajové směsi. Koupelové soli. Po letech je zahlédnu netknuté ve skříňce nebo pod umyvadlem. A přistihnu se, jak si kladu otázky: Copak nepijí čaj? Opravdu se ty tři roky ani jednou nevykoupali? Nebo je na domácích výrobcích něco, co lidi znejišťuje?
Zajímavé je, že jiné to je s vlněnými dekami, které vyrábím z obnošených svetrů s dírami. Zplstím je, nastříhám a sešiji zpět do něčeho nového. Ty se skutečně používají. Vidím je na pohovkách a postelích. Jsou součástí domácností lidí. Jedlé nebo praktické domácí výrobky však často ne.
Žijeme v natolik hluboce zakořeněné spotřebitelské kultuře, že se někdy zdá, jako by lidé raději dostali ponožky z jakéhokoli obchodního řetězce než něco vyrobeného ručně.
Z historického hlediska by to bylo nemyslitelné.
Po většinu lidských dějin byly vánoční dárky vyráběny ručně. Před industrializací a masovou výrobou si lidé vyměňovali jídlo, oblečení, nástroje, svíčky, zavařeniny a drobné řemeslné výrobky, protože neexistovala jiná možnost. Obdarovávání vycházelo ze sezónnosti, dovedností a nutnosti. Představa, že by se vánoční dárky měly kupovat – často hromadně a online –, se skutečně prosadila až na počátku 20. století, kdy obchodní domy, reklama a masová výroba proměnily Vánoce v ekonomický motor.
Během sváteční sezony se dnes utrácejí obrovské částky, přičemž drtivá většina dárků je kupovaná, nikoli ručně vyráběná. Vánoční nákupy dnes v některých zemích dosahují až čtvrtiny ročních maloobchodních tržeb. Řemeslo nahradilo pohodlí a záměr nahradila efektivita.
V tomto posunu se však něco ztratilo.
Proto každoročně pokračuji ve výrobě dárků se svými dětmi.
Letos sbíráme listy ve tvaru srdce a otiskujeme je na tašky z bio bavlny a pouzdra na zip. Ručně malujeme sady přání pomocí akvarelových barev a akvarelového papíru. Vyrábíme čajové směsi z bylin a ovoce, které jsme na farmě sklidili a usušili. Připravujeme koupelové soli z éterických olejů, několika druhů soli, jedlé sody a bylin, které jsme sami vypěstovali. Stříháme a sešíváme zplstěné vlněné svetry a vytváříme z toho hračky a drobné dárky.
Nic z toho není dokonalé.
A o to právě jde.
Moje děti se učí, co znamená pracovat na něčem, co nedopadne tak, jak si představovaly. Cítí zklamání. Učí se s tímto pocitem zacházet. Zkoušejí to znovu. Budují si trpělivost, vytrvalost, kreativitu a odolnost. To jsou dovednosti, které budou potřebovat mnohem více než schopnost projíždět text na obrazovce, kliknout a zaplatit.
Když mě dítě požádá, abych pro někoho „jen něco hodila do košíku“, vidím, jak důkladně spotřebitelská kultura pronikla i do našich nejsvětějších tradic. Vánoce se staly logistickým, a ne vztahovým úkolem.
A upřímně řečeno, mám obavy o naši kulturu a o budoucnost našich dětí.
Když toto píšu, sedím vedle svého skutečného vánočního stromku, poblíž hoří krásný oheň a mám na klíně dceru, kterou kojím. Když se dívám na její drobné ručičky a malé tělíčko, přemýšlím o světě, který jí zanecháváme. Myslím na generace přede mnou a na to, jak nostalgicky se asi cítily, když se jejich svět modernizoval do podoby, kterou jsem já zažila jako normální. Srdce mě bolí při pomyšlení na to, jak odlišný bude svět, v němž vyroste, od toho, který formoval mě.
Kolik dovedností předků vlastně předáváme dál? Co skutečně umíme dělat rukama? Co chápeme o materiálech, ročních obdobích, jídle, materiálech nebo nástrojích? Proč jsme tak posedlí modernizací všeho – zrychlováním a zjednodušováním – aniž bychom se ptali, co při tom ztrácíme?
Myslím, že stojí za to se zastavit. Zpomalit. Být uvážliví.
Nedávné průzkumy naznačují tichý trend odporu. Přibližně čtvrtina lidí říká, že je otevřená ručně vyrobeným dárkům nebo těm z druhé ruky, a mnozí vyjadřují touhu po smysluplnějších a méně plýtvajících svátcích. To mi říká, že tento instinkt nezmizel. Jen byl pohřben pod lety marketingu a zvyku.
Dárky nevyrábím proto, že si myslím, že je všichni budou používat. Vyrábím je proto, že chci, aby mé děti věděly, co znamená vytvořit něco ze surových materiálů. Procvičit si dovednost. Selhat. Zlepšit se. Darovat něco, co vyžadovalo úsilí, nikoli peníze.
Ve světě, který nám říká, že rychlost a spotřeba se rovnají úspěchu, je volba upéct, ušít, uplést nebo uháčkovat dárek tichým aktem odporu. Připomíná nám, že láska není něco, co si jen tak přidáte do košíku. Je to něco, co pěstujete.
A tato lekce – bez ohledu na to, zda se sklenice marmelády někdy otevře – stojí za to, aby se předávala dál.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusejí odrážet stanoviska Epoch Times.
–ete–
