Komentář
Včera večer jsem měla vystoupení na jedné univerzitě v Texasu. Ředitel školy i jeho asistentka tomu věnovali skutečné úsilí a jsem za to vděčná. Naše spolupráce s univerzitou se postupně rozvíjela – jsou odběrným místem pro naši komunitou podporovanou farmu (CSA) a promítali Kiss the Ground (Polib zemi) a Common Ground (Společná půda), které produkoval můj bratr. Připadalo mi to jako fungující komunita, jak by měla vypadat: studenti, akademici a sousedé se scházejí kolem jídla, půdy a upřímného rozhovoru.
Než začalo čtení a podepisování, zatoulala jsem se dolů, abych si našla něco k pití. V zadním rohu jídelní části stál kompaktní stánek se dvěma svítícími tabulemi značky Starbucks. Menu jsem nestudovala – už jsem věděla, co chci. Objednala jsem si velký ledový zelený čaj bez sladidla. Můj přítel Marc si objednal totéž.
Usmála se na nás mladá žena za pultem a skoro vesele poznamenala: „Tohle bude zajímavé. Ještě jsem nikdy nedělala čaj.“
Myslela jsem, že jsem se přeslechla. Čaj? Čajový sáček a horká voda?
Řekla jsem jí, že to není problém – provedu ji postupem.
Zeptala se kolegyně, kde jsou čajové sáčky. Prst ukázal na regál na zadní stěně. Vrátila se s jedním sáčkem. Navrhla jsem dva na ledový nápoj. Přinesla další, pak se zarazila. Nebyla si jistá, jak otevřít obal. Kolegyně se naklonila: „Prostě to roztrhni; uvnitř je ještě jeden malý sáček.“
Pak potřebovala horkou vodu. Zmateně se rozhlédla kolem sebe. „Kde vezmeme horkou vodu?“ zeptala se.
Přišla třetí mladá žena, představila se a řekla, že má nějaké zkušenosti z kuchyně a ví, jak zacházet s čajovým sáčkem. Usmála jsem se a pověděla, že mám také kulinářské školení, a pozvala ji do své restaurace. Ukázala jsem jim, jak vzít horkou vodu z kávovaru, a najednou vše začalo dávat smysl.
Zeptaly se mě třikrát nebo čtyřikrát, jestli chci sirup. Ujistila jsem je, že cukr nepiju. Tekutý cukr jsou prázdné kalorie a nepotřebuji je.
Zeptala jsem se, spíš ze zvědavosti: „A co zima? Nikdo si neobjedná čaj během chřipkové sezony?“
„Ne,“ odpověděla. „Jen horkou čokoládu.“
„Co se prodává nejvíc?“
„Frappuccina,“ odpověděla. „Všechno jsou to frappuccina.“
Pousmála jsem se. „Lidem chutná trocha kávy s jejich cukrem.“
Jedna z dívek tiše dodala: „U nás v rodině je hodně diabetu. Slyšela jsem, že to není dobré.“
První mladá žena mi nakonec přinesla džbánek s horkým čajem a zeptala se s upřímnou starostlivostí: „Vypadá to dost vylouhované?“ Naplnila kelímek do poloviny ledem, nalila teplý čaj, a než se dostal ke mně, led zmizel. „Jak jsem si vedla? Mám ráda zpětnou vazbu,“ podotkla. „Chci věci dělat správně.“
„Vedla jste si skvěle,“ odpověděla jsem. Pak jsem se zeptala, jak dlouho tam pracuje. Očekávala jsem tak týden.
„Něco přes rok,“ odvětila. Její kolegyně dodala: „Já taky.“
Aby bylo úplně jasno: nejde o kritiku těch milých mladých žen, univerzity ani Starbucks. Byly laskavé, pracovité a skutečně se chtěly učit. Jde o větší otázku, která mi uvízla v hlavě a nešla pryč:
Jak se stalo, že jsme se natolik odpojili od přírody a od sebe samých, že mladí dospělí ani nevědí, jak udělat obyčejný čaj ze sáčku – natož z čerstvých bylin?
Na naší farmě vaříme každý den čerstvý ledový čaj ze sklizené máty, citronové trávy, alojzie citronové, olivových listů a všeho, co dá sezona. Moje děti umějí udělat čaj ze sáčku i z rostlin u našich dveří. Pro ně čaj není záhada. Je to součást každodennosti.
A právě minulý týden jsem šla na schůzku mládežnického programu 4-H, vzala s sebou čerstvé bylinky z ranče a učila děti vařit čaj. Netušila jsem, jak aktuální ta zkušenost bude. Ten okamžik na univerzitě mi připomněl, jak vděčná jsem za to, že se mohu věnovat tomuto druhu vzdělávání – učit mladé lidi pěstovat, sklízet a měnit to ve výživu. Tyto jednoduché, obyčejné dovednosti se přímo promítají do zdraví a pohody. Budují sebedůvěru. Znovu vytvářejí vztah – k rostlinám, k jídlu, k našemu tělu.
Ale pokud mladá žena v kavárně nikdy nelouhovala čajový sáček, co dalšího jsme ztratili?
Pokud dvě zaměstnankyně nevařily čaj více než rok, znamená to, že si ho nikdo neobjednal – ani v zimě, kdy by hrnek teplého čaje pomohl bolavému krku. Místo toho si objednáváme mražené cukrové koktejly a říkáme jim káva.
Tohle není selhání jednotlivce. Je to kulturní selhání.
Odnaučili jsme se základy.
Přenechali jsme nejjednodušší úkoly korporacím.
Zaměnili jsme pohodlí za péči.
Na ranči je čaj jedním z našich každodenních rituálů. Miluji pu-erh z Číny, čaj z Indie, bylinné směsi z našich polí. Čaj uzemňuje, uklidňuje, léčí. Je to jedna z malých radostí života. Přesto dnes mnoho lidí žije bez schopnosti připravit si jednoduchý hrnek.
Když je prostředí nastaveno na sladkost, sirupy a mražené nápoje, co očekáváme, že lidé budou chtít? Těla se přizpůsobují tomu, čím je krmíme – dokud se nezlomí. Cukrovka, únava, záněty, neklidný spánek, úzkost, mozková mlha … projevy kultury, která podává cukr místo dovednosti a novotu místo výživy.
Co tedy dělat – prakticky, laskavě, bez studu?
- Znovu učit základy. Jednoduchý návod: Jak připravit čaj (horký nebo ledový) za dvě minuty.
- Nabízet varianty bez sladidla. Ptát se „Horký, nebo ledový?“ místo „Jaký sirup?“.
- Mít skutečné možnosti: citron, mořskou sůl, základní čaje.
- Říkat pravdu jemně: cukr není hydratace.
- Oslavovat dovednosti: když se někdo naučí jednoduchou věc, uznat to.
Někteří mávnou rukou: „Je to jen čaj.“ Ale není to jen čaj. Je to symbol toho, zda jsme si uchovali, nebo ztratili základní vlákna soběstačnosti. Vědět, jak uvařit vodu a louhovat byliny, není jen kuchařská dovednost – je to způsob, jak si vzpomenout, kým jsme.
Vypila jsem si svůj teplý „ledový“ čaj bez ledu s vděčností a zamířila nahoru na přednášku. A ráno stále myslím na ty mladé ženy – na jejich laskavost, snahu a mezeru tam, kde měla být základní dovednost.
Tohle není o vině.
Je to pozvání.
Vracejme zpět věci, které nám prospívají.
Někdy je nejradikálnější čin ve světě plném cukru ten nejjednodušší:
Převařit vodu. Přidat lístky. Zhluboka se nadechnout a napít.
Vyjádřené názory patří autorovi a nemusí odrážet postoje Epoch Times.
–ete–
