Nový výzkum ukazuje, že rodiče předávají svým dětem a vnoučatům schopnosti, které je chrání před osamělostí v čím dál odcizenějším světě.
Cenné rodinné dědictví a fyzické rysy nejsou jediným, co se předává z generace na generaci.
Pětadvacetiletá studie publikovaná v roce 2024 sledovala rodiny napříč třemi generacemi a zjistila, že empatie je vlastnost, která přetrvává v čase i ve vztazích. „Empatické vzorce“, které získáváme od rodičů, se dále předávají a ovlivňují, jak se spojujeme s přáteli, a později i to, jak vychováváme své vlastní děti.
Mezi nepřeberným množstvím rodičovských metod může být empatie nejlépe střeženým tajemstvím výchovy. Umožňuje dětem i rodičům nahlížet na situace z různých úhlů, emocionálně se ladit na druhé a udržovat smysluplné, oboustranně obohacující vztahy po celý život. Výzkumy, například kniha UnSelfie od Michele Borbové, ukazují, že empatie podporuje odpuštění, altruismus, štědrost a morální odvahu, přičemž zároveň predikuje budoucí štěstí, úspěch, zdraví a celkovou životní pohodu.
Mezigenerační dopad empatie
Tato čtvrtstoletí trvající dlouhodobá studie, publikovaná v časopise Child Development, prokazuje, že empatie matek vůči jejich třináctiletým dětem předpovídá, jak empatičtí budou v dospívání (ve věku 13 až 19 let) ke svým blízkým přátelům. Tito dospívající se následně sami stávají empatickými rodiči, což ovlivňuje empatii jejich vlastních dětí.
Zatímco předchozí studie již spojovaly empatii rodičů a dětí v určitém okamžiku, tento výzkum jako první prokazuje, že empatická výchova vytváří „řetězovou reakci“, která ovlivňuje minimálně tři generace, až po vnoučata.
„Dobrý rodič učí své dítě důležitým životním dovednostem a empatie – zejména schopnost přesně ‚číst‘ druhé lidi – je jednou z nejdůležitějších,“ sdílí v rozhovoru pro Epoch Times William Ickes, sociální a osobnostní psycholog a uznávaný profesor psychologie.
Empatie je zásadní dovednost, protože umožňuje hlubší sociální propojení, což má významný dopad na zdraví a celkovou životní pohodu. V roce 2018 vědci zjistili, že předškolní děti vychovávané empatickými rodiči, kteří dokázali silněji emocionálně soucítit, měly hladiny kortizolu téměř o třetinu nižší než jejich vrstevníci vychovávaní méně empatickými rodiči.
Zvýšená hladina kortizolu může vést k řadě zdravotních problémů, včetně oslabení imunitního systému a zhoršené sociální adaptability. Stejná studie rovněž ukázala, že děti s empatickými rodiči měly lepší emoční regulaci, méně bolestí hlavy a nižší úroveň úzkosti a deprese.
„Neuvědomujeme si, jak zásadní jsou vztahy a jak osamělou se naše společnost stala,“ zmiňuje pro Epoch Times vzdělávací psycholožka a bestsellerová autorka Michele Borbová.
Tím, že v našich dětech rozvíjíme empatii, je přirozeně chráníme před riziky izolace a osamělosti a zároveň je – i jejich budoucí potomky – připravujeme na úspěch ve finanční, akademické a vůdčí oblasti.
Epidemie prázdnoty a úpadek empatie
Empatie se začíná rozvíjet již v raném dětství prostřednictvím blízkých a osobních interakcí tváří v tvář. „Semínka empatie se zasévají v našich vztazích mezi rodičem a dítětem, kde se naše děti poprvé učí důvěře, přimknutí, empatii a lásce,“ píše Borbová.
Digitální doba však tyto klíčové interakce narušuje. Ve světě zprostředkovaném obrazovkami se podmínky pro rozvoj empatie postupně vytrácejí.
„Na lidech už nevidíme nic víc než jen jejich povrch,“ říká Borbová a zdůrazňuje, jak naše neustálé připojení k digitálnímu světu oslabuje naši schopnost navazovat smysluplná spojení. „Prostě už se nedokážeme číst tak, jako dřív.“
„Sebeupřednostňování zabíjí empatii, základní kámen lidskosti,“ píše Borbová ve své knize UnSelfie: Proč empatické děti uspějí v našem sebestředném světě (UnSelfie: Why Empathetic Kids Succeed in Our All-About-Me World). Podle ní se u mladé generace stále častěji objevují narcistické rysy, které se projevují například větší krutostí mezi vrstevníky, častějším podváděním ve škole, oslabeným morálním uvažováním a zhoršeným duševním zdravím.
„Blaho našich dětí je v ohrožení – a s ním i jejich empatie. Jak stoupá úzkost, empatie klesá: když jste v ,režimu přežití‘, je těžké soucítit s druhými. A právě v tomto stavu se ocitá příliš mnoho našich dětí. To vytváří takzvanou ‚mezeru v empatii‘,“ vysvětluje Borbová.
Borbová tvrdí, že k epidemii osamělosti a narcisismu v posledních desetiletích přispěly tři sociologické faktory: závislost na obrazovkách, upřednostňování vnějších úspěchů dětí před jejich charakterem a úbytek ctnostných vzorů.
Rozměry empatie
Slovo empatie pochází z německého výrazu „einfühlung“, což znamená „vcítění se“. Obvykle je chápána jako schopnost intuitivně porozumět vnitřnímu světu druhého člověka, přijmout jeho pocity za své a doslova „obout si jeho boty“. Jde o klíčový prvek emoční inteligence.
Osvícenský filozof David Hume napsal: „Mysli lidí jsou zrcadly jedné druhé.“ O více než 250 let později tento postřeh kvantifikoval průlomový výzkum zrcadlových neuronů z 90. let, který ukázal, že tyto speciální mozkové buňky se aktivují jak při vykonávání určité činnosti, tak při pouhém sledování, jak ji vykonává někdo jiný.
Tyto neurony, často označované jako „opice vidí, opice dělá“, byly předmětem studie z roku 2022, která zjistila, že stejné neurony, které se aktivují při fyzickém dotyku, se automaticky zapnou i při sledování, jak se někdo jiný dotýká druhé osoby. Z tohoto důvodu mnoho lidí instinktivně trne, když vidí, jak se nepřipravený spolužák potýká s prezentací, nebo se mimovolně zašklebí, když jejich přítel tvrdě upadne při fotbalovém zápase. A to vše se děje nevědomě.
Neurověda rozlišuje dva typy empatie, které jsou řízeny nezávislými mozkovými okruhy: emocionální empatii, která spočívá v instinktivním vnímání a zrcadlení pocitů druhých, a kognitivní empatii, která zahrnuje porozumění myšlenkám jiných lidí.
Citlivé rodičovství vyžaduje obě tyto schopnosti. Emocionální empatie umožňuje rodičům intuitivně reagovat na bolest svého dítěte, jako by ji sami prožívali. Kognitivní empatie jim zase pomáhá chápat myšlenky a neverbální projevy kojenců a podle toho přizpůsobit péči.
Jednou z konkrétních podob empatie je každodenní „čtení myšlenek“, tedy snaha pochopit, co si druzí myslí a cítí. Například pokud je přítel u oběda nezvykle tichý, lze usoudit, že se stresuje blížící se zkouškou. Ickes, který se tímto jevem zabývá více než dvacet let a významně přispěl k jeho definici, vysvětluje, že empatická přesnost je v podstatě mírou úspěšnosti těchto každodenních pokusů o porozumění druhým.
„Empatická přesnost je klíčovým – možná dokonce nejzásadnějším – aspektem emoční inteligence,“ zmiňuje Ickes. Emoční inteligence přitom ovlivňuje řadu životních oblastí, včetně školních výsledků, úspěchu ve vedení lidí a psychosomatického i fyzického zdraví.
Nezapomínejme na otce
Po desetiletí se výzkum rodičovské empatie a bezpečného citového pouta soustředil téměř výhradně na matky. Nedávná rozsáhlá meta-analýza, publikovaná v roce 2024 v časopise Psychological Bulletin, však ukázala, že citlivý přístup otců je pro zdravou vazbu s dítětem stejně důležitý jako u matek. U matek byla citlivost spojena s 26procentním zlepšením pevnosti pouta s dítětem, zatímco u otců s 21procentním. Rozdíl pouhých pěti procentních bodů naznačuje, že oba rodiče hrají zásadní roli v emoční stabilitě svých dětí.
Další studie navíc zjistila, že nastávající otcové s vyšší kognitivní empatií vykazovali lepší schopnost chápat myšlenky a perspektivu druhých (theory of mind) a šest měsíců po narození dítěte si s ním vytvářeli pevnější citové pouto. Tyto výsledky zdůrazňují, jak důležité je zahrnout otce do diskusí i budoucího výzkumu o citové vazbě dětí a emoční péči.
Empatie jako činnost
Co když jste dítě vychovávané méně empatickými rodiči? Znamená to, že jste odsouzeni k životu plnému emočního zmatku a nenaplněných vztahů? Ne nezbytně.
„Vždy existuje naděje, ale ta začíná uvědoměním,“ konstatuje Borbová.
Empatie není pevně daná vlastnost, ale dovednost, kterou lze rozvíjet v jakékoli fázi života, pokud znovu otevřeme svá srdce, míní Borbová. Vypráví příběh Darrena, chlapce, který v raném dětství utrpěl těžké trauma, byl neustále přemisťován mezi různými pěstounskými rodinami a nikdy si nevytvořil bezpečné citové pouto. Měl tak hlubokou nedůvěru k druhým, že se instinktivně odtahoval při jakémkoli fyzickém kontaktu.
Jednoho dne se však setkal s šestiměsíčním dítětem jménem Evan, které bylo těžké uklidnit. Darren v něm rozpoznal stejný neklid a odpor k doteku, jaký kdysi cítil sám, a poprvé v životě zažil sílu poskytování emoční opory. Když jemně utěšoval Evana, změnilo to jeho vlastní pohled na sebe sama – už se nevnímal jako odmítaný, ale jako někdo, kdo dokáže poskytnout lásku a spojení.
Na základě toho Borbová zdůrazňuje, že empatie by měla být vnímána jako činnost – něco aktivního, co se praktikuje skrze záměrné návyky. Rozvoj zvyků, jako je rozpoznávání emocí, chápání perspektivy druhých, regulace vlastních bolestivých emocí a každodenní projevy laskavosti, pomáhá posunout naši pozornost od „já“ k „my“.
Když Darren vracel Evana jeho matce, položil otázku, která mu změnila život: „Myslíte, že pokud vás nikdy nikdo nemiloval, můžete být dobrým otcem?“ „Samozřejmě že ano,“ odpověděla Borbová.
Nejdůležitější je, že nikdy není pozdě. „Stačí jen natáhnout ruku a cítit… Jak úžasné, že Evan dal Darrenovi nový smysl identity, takže se Darren vidí jako někdo, kdo dokáže dávat. Jak ohromná myšlenka. Chováme se podle toho, jak sami sebe vnímáme,“ sdílí Borbová.
Znovuzrození empatie a trvalé emoční dědictví
„Pokud empatii praktikujete často, změní vaši identitu. Začnete se vnímat jako soucitný člověk… jako někdo odolnější,“ podotýká Borbová. Vytvoření zvyku projevovat empatii je transformační dar, který formuje novou identitu. Přináší štěstí a zdraví jak tomu, kdo dává, tak tomu, kdo přijímá, a jeho dopad sahá daleko za přítomný okamžik – ovlivňuje i budoucí generace.
„Vaším cílem není jen empatie. Vaším cílem je soucit a ochota dávat,“ doplňuje Borbová. „Žijeme v konzumní společnosti, kde se chceme spíše brát než dávat, a přitom výzkumy ukazují, že lidé jsou šťastnější, když dávají, ne když dostávají.“
Často slýcháme o traumatech, která se přenášejí z generace na generaci, ale tento výzkum osvětluje opačný fenomén – přenos empatie, která představuje zásadní psychologickou výživu. Když dětem předáváme schopnost aktivního naslouchání a emoční odolnosti, neformujeme jen jejich budoucnost, ale vytváříme citové dědictví pro další generace.
Empatie není jen sentimentální výzdoba. Když učíme děti dívat se na svět očima druhých, zaséváme semínka, která rostou ve smysluplný a naplněný život.
„Empatie je jako superschopnost,“ dodává Borbová. „Je to faktor štěstí a životní pohody, který zjevně přehlížíme.“
–ete–
