Komentář
Díky americkému ministru zdravotnictví Robertu F. Kennedymu nyní víme, že americká federální vláda povoluje 10 000 potravinářských aditiv, zatímco Evropa jich má 400. Současně velké zemědělské korporace připravují návrh ustanovení do zemědělského zákona, které by poskytlo chemickým firmám imunitu vůči odpovědnosti za pesticidy a herbicidy schválené Agenturou pro ochranu životního prostředí.
Cítí tu někdo zaujatost?
Průmyslové potravinářské a nápojové lobby již vložily peníze do nového fondu, aby bojovaly proti doporučení ministerstva zdravotnictví a sociálních služeb zastavit využívání prostředků programu doplňkové výživové pomoci (SNAP) na nákup coca-coly. V současnosti tvoří podíl nealkoholických nápojů v rámci SNAP téměř 5 miliard dolarů ročně (asi 120 miliard korun).
Zatímco průmysl hájí své chemikálie a rodiče hledají ujištění ohledně bezpečnosti potravin, které dávají svým dětem, vládní výzkumníci a politici se přou a lámou si hlavu nad tím, co má být povoleno. Při současném tempu spekulací a teorií o relativní bezpečnosti látek, které dáváme do půdy a do těla, jsme desetiletí vzdáleni od jednoznačných odpovědí.
Nebylo by skvělé, kdybychom mohli rychle a levně podrobit každou látku, kterou dáváme na pole a na talíř, nepolitickému testu? A pokud by to bylo extrémně levné, byla by to třešnička na dortu. Jak se ukazuje, takový systém máme.
Podržte si tuto myšlenku a dovolte mi říct vám o jednom setkání se dvěma mladými učitelkami farmaření v programu na střední škole v Kalifornii před deseti lety. Navštívil jsem farmu o rozloze zhruba 1,2 hektaru v rámci přednáškového turné v této oblasti a zde je příběh, který mi tyto dvě farmářky vyprávěly. Měly krabici na žížaly o rozměrech asi 2,4 m × 0,9 m × 0,9 m. Představte si nadměrnou rakev.
Chcete-li vidět děti nadšené, ukažte jim krabici na žížaly. Je fascinující sledovat všechen ten plazivý, slizký žížalí ruch. Žáci druhého stupně v tomto okrese trávili půl dne týdně na farmě. Farmářky spolupracovaly s učiteli různých předmětů, aby začlenily biologii, matematiku, vědu i angličtinu do zkušeností s rostlinami a zvířaty.
Jednou týdně farmářky zadaly domácí úkol: „V pondělí přineste jídlo.“ Žáci poslušně přinesli nějaké „jídlo“: sladké tyčinky, gumové medvídky a cereálie. Své „jídlo“ umístili na jeden konec žížalí bedny. Farmářky daly na druhý konec jiné věci: jablko, vepřovou kotletu a kopeček jogurtu a další položky. Následující týden žáci, dychtiví zjistit, co se stalo, přiběhli k bedně a otevřeli ji.
Vytáhli své gumové medvídky, tyčinky a cereálie – byly nedotčené. Když se pokusili najít potraviny, které farmářky umístily na druhý konec, veškeré to jídlo bylo pryč. Ponaučení bylo zřejmé: „Proč byste chtěli jíst něco, co nechtějí jíst ani červi?“ Vsadím se, že toho dne mnoho mladých lidí změnilo své stravovací rozhodnutí.
Tento příběh mě přiměl k zamyšlení. Spolupracoval jsem s mnoha chovateli žížal, kteří mi vysvětlovali, jak citlivé je jejich „zvířectvo“ na nepřijatelné látky v bednách. Pokud se jim látka líbí, rychle ji zkonzumují. Pokud ne, odsunou se pryč a vyhnou se jí.
Pokud jsou žížaly tak rozhodné a rychlé při určování zdravých a nezdravých látek ve svém prostředí, proč je nepožádat, aby se o své preference podělily i s námi?
Žížaly nevolí, neposlouchají lobbisty, neinvestují na Wall Street ani nesledují reklamy. Jsou tak opravdovými objektivními výzkumníky. Dokonce je ani neovlivní peníze.
Můj nápad: proč nepořídit malý pozemek – třeba o dvou hektarech – a nevybudovat 100 žížalích beden? Vše, co lidé u nás vkládají do půdy nebo do svých úst, by na týden prošlo žížalím testem. Co žížaly snědí, dostane zelenou. Co nesežerou, dostane červenou.
Mohli bychom si najmout pár vysokoškoláků, aby program vedli. Pokud je glyfosát skutečně neškodný, uvidíme, zda ho žížaly mají rády. Pokud je coca-cola skutečně výživná, uvidíme, zda ji žížaly chtějí. Nalijme to tam a sledujme, zda přilezou, nebo se tomu místu vyhnou jako moru. Pokud je červené barvivo Red Dye 29 (americké označení), nebo glutamát sodný (MSG), skvělou potravinářskou přísadou, dejme je do žížalí bedny a nechme žížaly hlasovat.
S takovým uspořádáním bychom mohli testovat 100 věcí týdně doslova za pár babek. Za rok bychom jich měli 5 000 a na konci druhého roku 10 000. To je počet aditiv, která americká federální vláda považuje za bezpečná. Pokud jsou průmyslové odpadní biosolidy skvělé pro půdu, zeptejme se žížal. Klidně je tam dejte.
USA by mohly být první zemí na světě, která by nechala žížaly rozhodnout, co je možné dát do půdy a co patří do potravin. Zapomeňme na miliardy dolarů na výzkumné granty. Zapomeňme na zakouřené zasedačky, kde byrokraté a průmysloví lobbisté rozhodují, jak své jedy lidem prezentovat.
Na naší farmě jsme nepoužili žádné chemické hnojivo 65 let a hromádky žížalích výkalů na polích jsou někdy tak vysoké, že si o ně můžete zvrtnout kotník. Zjevně mají žížaly rády kompost, pasoucí se zvířata a hnůj. Zajímavé, jak to funguje.
Zapomeňme na akademiky s mnoha tituly, kteří na jedné straně odčerpávají peníze daňových poplatníků a na druhé straně se nechávají hostit průmyslem. Důvěřuje těmto lidem vůbec někdo? Existuje výzkum neovlivněný lidskou zaujatostí a chamtivostí?
Říkám, nechme hlasovat žížaly. Jen lidé dokážou vzít něco tak jednoduchého, jako je půda a jídlo, a proměnit to ve složitý labyrint chemických směsí. A pak to završit komunikační gymnastikou, aby nám všem vysvětlili, proč jsou tyto věci lepší než příroda. Vyzývám kohokoli, aby předložil žížalám vzorek – ze své spíže, z přísad ve svém jídle a chemikálií používaných k jeho produkci – a sledoval, co si žížaly vyberou.
Zatímco některé věci jsou mnohem složitější, než se zdají, jiné jsou naopak mnohem jednodušší, než jim připisujeme. Zeptat se žížal se jeví jako jednoduchý způsob, jak proniknout skrze to, co působí složitě a přináší spoustu peněz. Žížala by měla být naším nejlepším přítelem. Vytvořme pokorný potravinový a zemědělský systém, který se odváží zeptat: „Co by udělaly žížaly?“
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusejí odrážet stanoviska Epoch Times.
–ete–
