Změny ve struktuře mozku mohou způsobit, že je pro nás obtížné přestat toužit po ultrazpracovaných potravinách a jíst je, jakmile si na ně vytvoříme návyk.
Komentář
Příchod moderních druhů zpracovaných potravin je podle mého názoru stejně významnou událostí v dějinách lidské stravy jako zemědělská revoluce na Blízkém východě, která začala přibližně před 10 000 lety. Během ní se lidé přesunuli od kočovného života lovců a sběračů k usedlému způsobu života a stravě založené na pěstování obilí a chovu několika druhů hospodářských zvířat.
Vznik a rozšíření moderních zpracovaných potravin představuje svou vlastní formu revoluce – změnila lidské zdraví i společnost způsoby, které tehdy nikdo nemohl předvídat.
No, vlastně to není tak docela pravda. První varovné signály se objevily už dávno – a nebyly dobré. Naznačovaly, že pokud budeme pokračovat ve stále větším zpracovávání potravin, naše zdraví se může jen zhoršovat. Jen jsme si toho nevšímali.
Jak už ve 30. letech ukázal americký průkopnický zubař a antropolog Weston Price, zavedení prvních forem moderních zpracovaných potravin – například výrobků z rafinované mouky, cukrových sirupů a konzerv – za sebou zanechalo stopu zkázy. Označil ji za „tělesnou degeneraci“.
Price pozoroval tuto degeneraci u svých pacientů v Clevelandu v Ohiu, zejména u dětí: měly zuby plné kazů, čelisti se nevyvíjely správně, měly úzké tváře i nosní dírky a trpěly dýchacími potížemi. Podléhaly nemocem i poruchám chování, které byly ještě před deseti lety prakticky neznámé.
Se svou manželkou procestoval svět a zjistil, že tam, kde menší komunity stále dodržovaly tradiční jídelníček založený na přirozených potravinách – zvláště na výživných živočišných produktech, jako jsou vnitřnosti, mléko a mořské plody – si lidé uchovávali to, co Price nazýval „dokonalé zdraví“. Nezáleželo na tom, zda šlo o farmáře ve Skotsku nebo lovce perel v Tichomoří – pokud jedli jako jejich předkové, byli silní, dobře rostlí, šťastní, odolní vůči nemocem – krásní. Kde se však začaly prosazovat nové průmyslové potraviny vyráběné v továrnách a vytlačovat tradiční stravu, následovala tělesná degenerace: stejné nehezké příznaky, jaké Price viděl u svých pacientů doma v Clevelandu.
Price tedy zkoumal účinky první generace moderních zpracovaných potravin. V následujícím století se však tyto potraviny vyvíjely – dalo by se říct, že „mutovaly“ – až do podoby, kterou dnes vědci označují jako „ultrazpracované potraviny“. Nové techniky, technologie, přísady, ingredience, obaly i způsoby reklamy vytvořily výrobky, které mají s přirozenými potravinami našich předků společného jen málo.
Někteří vědci dokonce navrhují, že by ultrazpracované potraviny neměly být vůbec považovány za potraviny. Ve skutečnosti nejde o jídlo, ale o „látku podobnou potravině“ – splňuje sice určité znaky potraviny, například poskytuje energii, ale neposkytuje hlubší výživu, kterou nazýváme nutricí.
Přechod od zpracovaných k ultrazpracovaným potravinám přinesl v rozvinutých zemích bezprecedentní nárůst chronických onemocnění – od obezity a cukrovky až po rakovinu a neurobehaviorální poruchy, jako je autismus a ADHD.
Vědecké výzkumy také ukazují, že konzumace těchto nových potravin vyvolává i jemnější fyzické změny. Změny ve struktuře mozku mohou způsobit, že je pro nás těžké, možná dokonce nemožné přestat po ultrazpracovaných potravinách toužit a jíst je, jakmile si na ně vytvoříme závislost.
Nová studie přináší vhled do toho, jak se náš mozek může měnit – ale také kdy a proč. Studie, zveřejněná v časopise Addiction, sledovala stravovací návyky více než 2 000 Američanů ve věku 50 až 80 let a zkoumala, zda splňují kritéria závislosti na jídle.
V této věkové skupině výzkumníci zjistili, že míra závislosti na jídle je o 12,4 procenta vyšší než u závislosti na alkoholu či tabáku.
Ještě zajímavější bylo, že závislost na jídle se častěji vyskytovala u dospělých, kteří byli v 80. letech dětmi nebo dospívajícími – v období, kdy docházelo k masovému rozšíření ultrazpracovaných potravin. Dospělí, kteří se narodili dříve a už v té době byli dospělí, vykazovali nižší míru závislosti na jídle.
Nejvyšší míru závislosti měly ženy ve věku padesáti a šedesáti let – 21 procent, tedy přibližně jedna z pěti vykazovala nutkavé stravovací chování.
Autoři studie píší: „Dnešní starší dospělí byli ve vývojově citlivém období během 70. a 80. let, právě tehdy, kdy potravinářský trh ovládly tabákové společnosti svými návykovými ultrazpracovanými výrobky.“
Nedávné studie, o nichž informoval deník The Washington Post a další média, ukázaly, jak tabákové firmy v 80. letech vstoupily do potravinářského průmyslu, vytvářely ještě návykovější produkty a pomocí propracovaného marketingu se zaměřovaly na nové spotřebitele, především děti.
Jedna studie zjistila, že potraviny vyráběné značkami vlastněnými tabákovými firmami měly o 29 procent vyšší pravděpodobnost, že budou obsahovat velké množství tuku a soli, a o 80 procent vyšší pravděpodobnost, že budou mít vysoký obsah sacharidů a soli než produkty značek, které tabákovým firmám nepatřily.
Tabákové společnosti využily všechny triky, které znaly – „rozšiřování značky“ i cílený marketing, zejména na děti: maskoty v podobě kreslených postaviček, výrazné barvy a chytlavé reklamní písničky v televizi a rádiu. Dělaly přesně to samé, co s cigaretami – vytvářely celoživotní zákazníky, kteří prostě nedokázali přestat jejich výrobky kupovat.
Ačkoli se většina tabákových značek do počátku 21. století svých potravinářských divizí zbavila, jejich postup zůstal stejný a jejich dědictvím je, že upevnily postavení ultrazpracovaných potravin v americké stravě. Děti ve Spojených státech dnes získávají v průměru asi 62 procent svých denních kalorií právě z ultrazpracovaných potravin.
Ministr zdravotnictví a sociálních služeb Robert F. Kennedy mladší proto oprávněně zařadil ultrazpracované potraviny mezi hlavní cíle své iniciativy „Udělejme Ameriku znovu zdravou“. Tato nová studie – stejně jako další podobné výzkumy – naznačuje jasné cesty k řešení problému.
Za prvé, ultrazpracované potraviny jsou návykové a jejich nadměrná konzumace je v mnoha případech projevem závislosti. Nejde tedy tolik o problém volby a vůle, jako spíše o problém vystavení a podmíněného chování. To vyvolává řadu otázek – mimo jiné, zda by ultrazpracované potraviny neměly podléhat podobným regulacím jako jiné návykové látky, a zda strategie zaměřené pouze na individuální sebekontrolu nemají ve většině případů předem omezené šance na úspěch.
Za druhé, jedním z hlavních cílů musí být zabránit tomu, aby si lidé na ultrazpracované potraviny vytvořili závislost vůbec. A to především znamená chránit před nimi děti a dospívající, protože právě v těchto letech se vytvářejí návyky, které mohou přetrvat po celý život.
Názory vyjádřené v tomto článku představují stanovisko autora a nemusí nutně odrážet postoje deníku Epoch Times.
–ete–
