Podle amerického odborníka na lékovou politiku se farmaceutika předepisují daleko častěji než dříve a často naprosto zbytečně. V rozhovoru v pořadu American Thought Leaders vysvětluje víc.
Alan Cassels je výzkumník lékové politiky, publicista, autor několika knih včetně té poslední „Prodávání nemoci“ (Selling Sickness). V pořadu American Thought Leaders, který produkuje americká edice Epoch Times, popisuje, jak se k tématu nadměrného předepisování léčiv dostal, co objevil a co by poradil lidem, kteří čelí scénáři předepsání doživotní konzumace nějakého farmaka.
Cassels vystudoval vojenskou školu, 12 let sloužil u mariňáků, aby se vrátil na univerzitu, kde dostal nabídku pracovat na projektu výzkumu farmaceutické politiky v Britské Kolumbii v Kanadě. Jednou z prvních studií, kterou dostal na starost, bylo vytvořit průvodce o osteoporóze pro pacienty. „Tehdy jsem začal číst a chápat, jak obrovské množství zavádějících informací existuje,“ uvedl v rozhovoru.
Začal tedy pátrat, zda je tomu tak i v jiných oblastech zdravotnictví. „Odhalil jsem, jak moc lékaře klame marketingový materiál, kterému jsou vystaveni. To mě opravdu šokovalo,“ pronesl Cassels a dodal: „My jako spotřebitelé a pacienti předpokládáme, že když přijdeme k lékaři s určitým onemocněním, rozhodování o tom, jak vás léčit, ať už nějakým ošetřením nebo lékem, je založené na důkazech, že vychází z pečlivého posouzení vědy a vašeho stavu.“
Situace však byla jiná, než si představoval. „Když se podíváte blíž na kvalitu předepisování, často se opravdu nerozhoduje na základě důkazů. Rozhodování ovlivňuje hlavně marketing, předsudky, vliv názorových vůdců a také samotné medicínské pokyny, které bývají děsivě zaujaté,“ řekl. Farmaceutické firmy jsou podle něj velmi dobré v tom, aby do komisí pro tvorbu doporučení dostaly „své“ lidi.
„A proto končíme v situaci, kdy se u skoro všeho předepisuje nevhodně a příliš často,“ poukázal Cassels.
Jak vyrobit nemoc
Nejčastěji se „vyrábění pacientů“ děje změnou lékařských guidelines, který sníží hranici, od které by měli lékaři začít člověka léčit a kdy mu začnou diagnostikovat zdravotní problém. Změnou definice tak lze o miliony rozšířit okruh osob, které vyžadují lékařskou péči, často s doživotním užíváním léků na předpis.
Jako příklad uvedl krevní tlak. „Před 20 lety, kdybyste přišli a lékař vám řekl, že máte tlak 150 / 90, řekl by: je to trochu vyšší, ale nic hrozného. Možná byste měl víc cvičit a omezit sůl. Dnes se to postupně snížilo z 150 / 90 na 140, na 130 a teď je to někde kolem 120.“
„Vy vlastně vytváříte nemoc. Vytváříte v populaci pocit, že lidé nejsou v pořádku, když jim začnete říkat, že tlak musí být na téhle úrovni, jinak jste nezdraví. A tahle myšlenka, že lidem říkáte, že nejsou zdraví, i když jinak jsou, je skutečnou podstatou vyrábění nemocí,“ uvedl.
Dalším příkladem naddiagnostikované nemoci je podle něj autismus. „Posouvali hranice toho, co se před 15 nebo 20 lety považovalo za autistické chování nebo za chování ,na spektru’. Dřív mohlo být třeba 15 až 20 různých příznaků a z toho seznamu, když dítě vykazovalo například 10, mohlo být považované za autistické,“ vylíčil Cassels a pokračoval: „Postupně to změnili, takže dnes stačí vykazovat šest nebo čtyři (příznaky). A když to uděláte, znovu rozšíříte okruh lidí, kteří tu nálepku dostanou a možná budou přijati k léčbě.“
Podle něj takové nálepky mohou lidem přinést dlouholeté životní trauma. „Řeknete mladému rozverného klukovi, že má nějaký mentální deficit, a on si to možná ponese po celý život,“ konstatoval.
Zároveň však připustil, že souběžně s naddiagnostikováním může docházet ve společnosti k opravdovému nárůstu těchto neurovývojových potíží v důsledku jiných faktorů. Americké ministerstvo zdravotnictví pod vedením Roberta F. Kennedyho Jr. si vytknulo zjištění příčin dramatického růstu autismu v USA jako jednu ze svých priorit.
Zázračná účinnost?
Další příklad chybného předepisování léčiv se týkal osteoporózy, jevu, který na začátku 90. let nebyl až tak dobře chápán odborníky. V USA tehdy jedna velká farmaceutická firma přišla s novým lékem na osteoporózu, vyprávěl Cassels. Experti z WHO, endokrinologové a další specialisté i zástupci farmaceutických firem tehdy ustavili definici nízké hustoty kostí tak, aby bylo diagnostikováno kolem 50 procent žen ve věku nad 70 let.
„V podstatě řekli, že přes noc tahle část populace, která má hustotu kostí pod tou hranicí, teď má nemoc osteoporózu. A když je to blízko té hranice, mohou mít „před-osteoporózu“ neboli osteopenii,“ uvedl. Podle něj se tím však zmedicinizovalo normální stárnutí celé ženské populace. Z léků zvaných bisfosfonáty se stal hit a byl masově předepisován.
Jenže s masovým nasazením se začaly podle Casselse ukazovat i některé vedlejší účinky jako vážné potíže s polykáním nebo pálení jícnu a dokonce se zjistilo, že léky z této skupiny ve skutečnosti činí kosti křehčími a náchylnějšími ke zlomeninám.
„Dám příklad, jak šílené to bylo. Prodávali lék Fosamax, generický název je alendronát. Prodávali ho s tím, že snižuje zlomeniny kyčle o 50 procent,“ popsal a doplnil, že studie zahrnovala přes 3 000 žen s nízkou hustotou kostí definovanou jako osteoporóza a předchozími zlomeninami, zkrátka vysoce riziková skupina. Během čtyř let studie utrpěla zlomeninu kyčle v kontrolní skupině užívající placebo asi dvě procenta, tedy dvě ženy ze sta. Ve skupině užívající alendronát to byla jedna žena ze sta.
„Když jdete ze dvou ze sta na jednu ze sta, je to pokles o 50 procent. Lidé odcházeli s dojmem, že ten lék je zázračný, že sníží výskyt zlomenin kyčle o 50 procent. Přitom jde o rozdíl jednoho procenta. Tohle používání přehnaných statistik k prodeji teorií nemocí a farmaceutické léčby je všudypřítomné,“ vyslovil se Cassels.
„Samozřejmě, když starší člověk spadne a zlomí si kyčel, může to být velmi vážný problém. Jenže pozornost se má soustředit na prevenci pádů, ne na užívání léku, který mění chemické složení vašich kostí a nakonec je činí křehčími,“ pokračoval.
Úmrtnost jako ve vietnamské válce
Lékaři, kteří léky předepisují, mají podle Casselse velmi malé povědomí o nežádoucích účincích léků. „Lékaři se o nežádoucích účincích učí jen málo, protože se k nim tohle dostává jen omezeně, mimo jiné kvůli marketingu, kterému jsou vystaveni. A samozřejmě velká část informací, které lékaři o lécích dostávají, přichází od farmaceutických firem,“ řekl.
Málo se například ví, podotkl, že jedním z hlavních nežádoucích účinků spojených s psychiatrickými léky, jako jsou antipsychotika nebo antidepresiva, je násilné chování, sebevražda a vražda.
„To všechno jsou známá rizika těchto léků. Často, když dojde k násilným útokům, jako u nás v Kanadě, kde člověk najel autem do skupiny lidí na pouliční slavnosti, a když to pak zkoumají, nikdo se neptá, jaké léky ten člověk bral a jak probíhalo předepisování,“ řekl v rozhovoru a doplnil, že přitom to by mělo být „první místo, kam byste se měli podívat“.
Lidé podle něj automaticky předpokládají, že jakákoli psychiatrická péče, kterou člověk dostává, musí být „v souladu s doporučeními“ a schválená, ale to nemusí být vždy pravda. „Podstatnou část psychiatrických výbuchů nejspíš způsobuje právě způsob předepisování, který používáme,“ upozornil.
Největší lékovou katastrofou byl podle Casselse lék Vioxx (Rofecoxib) od firmy Merck, který po roce 2000 užívaly stovky tisíc Američanů na léčbu bolesti při artritidě, migréně nebo menstruačních bolestech. Lék byl výrobcem dobrovolně stažen z trhu v roce 2004 poté, co ze studií vyšlo najevo, že významně zvyšuje riziko kardiovaskulárních příhod.
Podle Casselse Vioxx zabil během tří let 60 000 Američanů kvůli nadbytku infarktů a mozkových příhod. To je stejný počet amerických obětí, jaký si vyžádala válka ve Vietnamu. „Vioxx během tří let udělal to, co Vietkongu trvalo 12 let,“ poznamenal kritik špatné lékové politiky. Podle něj existuje „milion způsobů, jak zkreslit klinický výzkum“, od zfalšovaných dat přes nedostatečně dlouhou dobu testování až po špatný vzorek zkoumané populace.
Cassels prohlásil, že je úlohou státního regulátora, aby trval na podložených, bezpečných datech a farmaceutickým firmám řekl: „Tohle nestačí. Pokud tohle mají brát miliony Američanů, potřebujeme kvalitní data, která prokážou, že to bude bezpečné.“
Očkování proti chřipce
V rozhovoru došla řeč i na očkování proti chřipce. O tom, zda je očkování přínosné, musí podle Casselse rozhodovat kvalitní studie a systematické přehledy, které berou v potaz všechny studie, jak pozitivní, tak negativní.
S odvoláním na takové přehledy je Cassels přesvědčený, že chřipkové vakcíny nemají takový přínos ve skupinách obyvatel, kterým se nejvíc prodávají, tedy pracujícím lidem ve středním věku. „Efekt těchto každoročních chřipkových kampaní není téměř žádný,“ uvedl.
Zajímavé je podle něj také srovnání států, kde je na chřipku každoročně proočkováno přes 50 procent pracující populace se státy, kde je podíl jen 30 procent. „To je velký rozdíl. Co byste čekal? Že státy s nízkým pokrytím budou mít velký problém s chřipkou, více úmrtí a tak dál. Jenže když tyhle mezistátní srovnání udělají, žádný rozdíl nevidí,“ objasnil Cassels.
Podle něj se pořád utrácí peníze za péči s nízkou hodnotou, jako je očkování na chřipku u relativně zdravých lidí, léky na ADHD pro rozverné děti, léky na osteoporózu pro lidi, kteří mají na svůj věk normální hustotu kostí a podobně. „Když léčíte lidi zbytečně, plýtváte penězi, které se mohly použít na věci, které jsou opravdu důležité,“ poukázal.
Rada na závěr
Cassels na konci rozhovoru uvedl, že nerad lidem říká, co mají dělat, ale kdyby měl poskytnout jednu radu, zněla by takto: „Přestaňte se nechat děsit těmi, kdo prodávají léčby. Přestaňte se nechat ovlivňovat těmi, kdo vám současně prodávají teorie nemocí i léky. Myslím, že se musíme stát mnohem lepšími zdravými skeptiky. Musíme si říct: když za vámi někdo přichází s receptem, něco za tím je.“
Když lidé stojí na „ostří“ receptu, který ho předurčuje k doživotnímu užívání, nemusí se podle něj cítit pod tlakem. Naopak by se měli zastavit a důkladně o tom popřemýšlet. „Ve většině případů, i když ne vždy, rozhodnutí, jestli začnete brát dlouhodobý lék na chronickou nemoc, není akutní situace. Máte čas si to zjistit…máte čas udělat si menší průzkum. Nemějte pocit, že sleva končí zítra a vy do toho musíte naskočit hned teď. Máte čas se zastavit a přemýšlet.“
