Jak naše mysl mění vnímání času

Minuta je vždy minuta. Tedy až na chvíle, kdy tomu tak není.

Tuto myšlenku prověřila studie Harvardské univerzity z roku 2023. Výzkumníci způsobili účastníkům drobné pohmožděniny na předloktí a poté je nechali sedět v místnostech, kde hodiny běžely normální rychlostí, poloviční rychlostí nebo dvojnásobnou rychlostí.

Podstatné je, že skutečný uplynulý čas byl ve všech případech stejný – 28 minut, pouze hodiny odměřovaly čas různým tempem.

Výsledky výzkumníky překvapily. Rány se hojily rychleji, když si lidé mysleli, že uplynulo více času, a pomaleji, když měli pocit, že času uběhlo méně. „Osobně jsem si nemyslel, že to bude fungovat,“ uvedl hlavní autor studie Peter Aungle pro Epoch Times. „A ono to opravdu fungovalo!“

Před sto lety Albert Einstein ukázal, že čas je relativní – není pevně daný. Vysvětlil to jednoduchým a humorným příkladem: „Položte ruku na horká kamna na minutu a připadá vám to jako hodina. Seďte hodinu s hezkou dívkou a připadá vám to jako minuta. To je relativita.“

Dnes psychologové a neurovědci zjišťují, že naše vnímání času je nejen bytostně subjektivní, ale také velmi tvárné.

Čas nemůžeme zastavit, ale díky porozumění tomu, jak jej vnímáme, můžeme docílit toho, že se nám minuty budou zdát delší, uzdravíme se rychleji a dokonce se mohou „rozšířit“ i naše vzpomínky.

Jak mysl ovlivňuje realitu

Harvardský experiment s uzdravováním představuje zásadní důkaz toho, že mysl a tělo nejsou jen propojené, ale možná jsou jedním a tímtéž. „Ve skutečnosti jsme nemanipulovali samotným časem. Manipulovali jsme očekáváními,“ vysvětlil Aungle.

„Když si lidé myslí, že uplynulo více času, očekávají větší míru hojení – a tato očekávání mohou formovat reakce těla.“

Většina lidí si podle něj spojuje vliv mysli na tělo hlavně s emocemi. Přitom „psychologie je zakotvena ve všem, co tělo dělá. Tvrdil bych, že mysl do určité míry ovlivňuje každý fyziologický výsledek“.

Očekávání však nejsou jediným „ohybačem“ času. Zatímco víra v rychlejší plynutí času podporuje hojení, silné negativní emoce s vysokou mírou vzrušení, jako je strach, naopak výrazně rozšiřují naše vnímání času a způsobují, že se zdá, jako by plynul pomaleji.

V jedné studii účastníci sledovali děsivé ukázky z filmů „Osvícení“ nebo „Vřískot“. Poté se uprostřed obrazovky objevil modrý kruh. Účastníci vnímali, že kruh zůstává na obrazovce déle poté, co viděli děsivé scény, než po sledování neutrálních nebo smutných filmů.

Vedoucí výzkumnice studie Sylvie Droit-Volet uvedla pro Epoch Times, že toto subjektivní „rozšíření“ času je pravděpodobně způsobeno tím, že „strach zrychluje vnitřní hodiny, takže se čas zdá plynout rychleji a podněcuje k akci“ – tedy ke známé reakci bojuj, nebo uteč.

Protože vnitřní hodiny tikají rychleji a měří více časových jednotek za sekundu, vnější svět se jeví, jako by se pohyboval zpomaleně. Toto časové roztažení umožňuje mozku zpracovávat informace s vyšším rozlišením v život ohrožujících situacích.

Zpomalení času

Čas však můžeme „zpomalit“ i pozitivním způsobem, například vyhledáváním okamžiků úžasu.

Studie publikovaná v roce 2012 v časopise Psychological Science zjistila, že pocit úžasu – ať už vyvolaný příběhem nebo vzpomínkou – navozuje dojem, že máme času víc.

Úžas funguje jako jakési tlačítko resetu pro mozek. Silně nás ukotvuje v přítomném okamžiku. Podle tzv. „teorie prodlouženého přítomna“ se vnímání času prodlužuje tehdy, když se soustředíme na přítomnost, protože se v myšlenkách neženeme k budoucnosti. Když přítomnost naplníme pocitem rozlehlosti a významu, úžas vyvažuje pocit, že nám čas protéká mezi prsty, a život se pak jeví jako uspokojivější.

Studie také ukázala, že lidé, kteří prožívali úžas, byli méně netrpěliví, ochotnější pomáhat druhým a dávali přednost zážitkům před hmotnými věcmi.

Vnímání času můžeme zpomalit i prostřednictvím praxe tzv. vychutnávání.

„Vychutnávání je jako zvýrazňovač v našich prožitcích,“ uvedla psycholožka Tamar Chansky pro Epoch Times. Nevyžaduje více času, ale změnu pozornosti.

Lidem, kteří trpí nedostatkem času, Chansky doporučuje dopřát si „ještě dvě sousta“ z daného zážitku – ať už jde o chuť kávy, nebo pohled z okna – a tím zapojit vědomou pozornost mozku. Tento jednoduchý krok vytváří v našich omezených dnech „neviditelné malé rozšiřovače“. Jde o způsob, jak nasytit ducha, aniž bychom museli zásadně měnit svůj rozvrh, dodala.

„Celý den můžeme velmi snadno prosvištět… a na konci dne se můžeme cítit docela nebo dokonce velmi produktivní, ale přesto nám nemusí být dobře. Právě hledání těchto malých kapes… nám pomáhá cítit vnitřní rozšíření.“

Poznatky Chansky souzní s výzkumy, podle nichž trénink pozornosti, například prostřednictvím meditace, může měnit způsob, jakým čas vnímáme.

Zkušení meditující mají pocit, že během meditace i v běžném životě plyne čas pomaleji než lidem, kteří nemeditují.

Pobyt v přírodě rovněž zpomaluje náš prožitek času.

V jedné studii účastníci nadhodnocovali délku procházky téměř o dvě minuty, pokud se odehrávala v přírodě, zatímco u procházek ve městě byly jejich odhady přesné. Pobyt v přírodě zvyšuje všímavost a snižuje stres – stavy, které jsou teoreticky spojovány se zpomalením vnitřních hodin. Pokud si potřebujete „koupit“ trochu času, najdete ho v divočině. „Čas roste na stromech,“ uzavřeli autoři studie.

Vzpomínky a čas

Proč se letní prázdniny v dětství zdají nekonečné, zatímco dospělá léta ubíhají až překvapivě rychle? Odpověď spočívá v tom, jak náš mozek zpracovává novost. Čas totiž nevnímáme podle hodin, ale podle toho, kolik nových vzpomínek si vytvoříme.

Když se setkáme s nečekaným podnětem, mozek zpracovává více informací, což vede k subjektivnímu prodloužení daného úseku času. V experimentech, kdy se mezi opakujícími se standardními podněty objeví málo pravděpodobný stimul – tzv. oddball (neobvyklý prvek) –, je tento prvek, tedy novost, opakovaně hodnocen jako trvající déle.

„Čím jedinečnější, smysluplnější nebo proměnlivější zážitky máme, tím delší se daný úsek času jeví ve vzpomínkách,“ uvedl Marc Wittmann, výzkumný pracovník Institutu pro hraniční oblasti psychologie a duševního zdraví v Německu, pro Epoch Times. Naopak rutina čas ve vzpomínkách stlačuje, protože zastavuje zaznamenávání detailů, které už mozek dobře zná. Když neurony opakovaně reagují na stejný podnět, jejich odezva slábne – stávají se efektivnějšími, ale ukládají méně dat.

Chcete-li tedy subjektivně „roztáhnout“ svůj život, vnášejte do něj rozmanitost.

„Naplněný a pestrý život je dlouhý život,“ řekl Wittmann Epoch Times. Nejde přitom o pouhé zaplnění diáře činnostmi, ale o „hlubokou emocionální rezonanci se světem“. Sto dní rutiny se v mozku smrskne do jediné vzpomínkové jednotky; týden cestování nebo nových zážitků zůstává odlišný a rozlehlý.

Wittmannův novější výzkum přidává další jemný rozměr: roli hraje i kognitivní kapacita. S přibývajícím věkem je pocit, že poslední desetiletí uteklo, částečně dán kognitivním úbytkem, který ovlivňuje schopnost ukládat složité vzpomínky. Tento efekt je však spíše mírný. Lidé, kteří zůstávají duševně i fyzicky aktivní a nadále vyhledávají nové, emocionálně obohacující zkušenosti, mohou svůj subjektivní pocit času rozšiřovat bez ohledu na věk.

Osvobozující síla konečnosti

Vědomí, že náš čas je omezený, bývá často vnímáno jako ponuré, může však být zdrojem osvobození. Jako konečné bytosti ve světě nekonečných možností máme svobodu rozhodnout se, jak svůj čas strávíme.

Tato svoboda však přináší i odpovědnost. Každé rozhodnutí znamená ztrátu nekonečně mnoha jiných životů, které nemůžeme žít – a právě přijetí tohoto omezení nám umožňuje soustředit se na přítomnost.

Uvědomění si konečnosti života nás zároveň nutí vybírat si to, na čem skutečně záleží.

Jedním z dilemat je volba mezi časem a penězi – zda obětovat čas pro vydělávání peněz, nebo naopak peníze pro více času. V longitudinální studii sledující zhruba 1 000 absolventů se ukázalo, že ti, kteří dávali přednost času před penězi, si po ukončení studia častěji volili vnitřně smysluplné životní cesty a o rok později vykazovali vyšší celkovou životní pohodu než ti, kteří upřednostňovali peníze.

Život však není jen o kariéře nebo věcech – je také o lidech. Vztahy s druhými nám pomáhají ukotvit se v čase. Studie z roku 2024 zjistila, že lidé, kteří se během pandemie cítili sociálně izolovaní, zažívali tzv. „časový zlom“ (temporal rupture) – hluboký pocit odpojení, při němž měli potíže sledovat dny, řadit minulé události nebo si představit budoucnost. Když budujeme vztahy s ostatními – zejména s těmi, které milujeme –, získáváme přesnější orientaci v čase.

Droit-Volet uvedla, že chceme-li čas obrátit ve svůj prospěch, měli bychom „přijmout přítomný okamžik: vážit si lásky svých blízkých, nacházet zájem a vášeň ve své práci a činnostech a především dát svému životu smysl“.

–ete–