Rozhovor – Alain Destexhe je čestný belgický senátor. Předkládá svůj pohled na dohodu o volném obchodu mezi EU a zeměmi Mercosuru, kterou obě strany podepsaly 17. ledna v Paraguayi. Skutečnost, že byla schválena bez souhlasu všech členských států, počínaje Francií, podle něj odhaluje demokratickou anomálii, která je z dlouhodobého hlediska neudržitelná.
Epoch Times: Dohoda byla podepsána navzdory odporu Francie, Polska, Maďarska a Rakouska. Co to vypovídá o EU z politického hlediska?
Alain Destexhe: Evropská unie musí do hloubky přehodnotit způsob, jakým funguje. Pravidlo hlasování kvalifikovanou většinou představuje problém, pokud některý stát usoudí, že jsou ohroženy jeho životně důležité zájmy. To je případ Francie v otázce Mercosuru, ale nedávno to byl také případ Belgie, která byla jedinou zemí, jež se původně postavila proti zcela nezákonné konfiskaci ruských aktiv držených v Belgii.
Dne 9. ledna dala Rada EU zelenou podpisu dohody EU–Mercosur bez podpory významných zemí, jako je Polsko, a především Francie, zakládající země EU. To je velmi znepokojivé.
Tato situace nemůže trvat věčně. Evropská unie nemůže postupovat vpřed bez souhlasu velkých zemí, a v některých případech ani bez souhlasu těch menších, a obecněji bez podpory všech národů, které ji tvoří.
To odráží protidemokratický posun a převzetí kontroly nad institucemi ze strany bruselské Komise. Nuceným tempem směřujeme k čím dál federálnější Evropské unii pod impulsem Ursuly von der Leyenové a proti vůli národů. Tato Evropa není tou, jakou si evropští občané přáli.
Evropští poslanci 21. ledna odhlasovali podání žaloby, jejímž cílem je ověřit zákonnost dohody. Jaká je vaše reakce?
A. D.: Evropský parlament uplatňuje evropské právo. To je tak správně. O Mercosuru se jedná už více než deset let, několik měsíců navíc nehraje roli.
„Evropa se stále více začíná podobat komunismu. Čím hůř se jí daří, tím více se volá po Evropě,“ prohlásil jste na CNews. Co tím myslíte?
A. D.: Samozřejmě jsem netvrdil, že Evropa přijala komunismus jako novou politickou doktrínu.
Když to říkám, poukazuji na reflex, který mají někteří přesvědčení europeisté, když jde o poctivou diagnózu stavu Evropské unie a o přiznání neúspěchu federalismu. Když se jim snažíte vysvětlit, že je třeba změnit směr, systematicky odpovídají, že je zapotřebí více Evropy a že pokud jsme selhali, je to právě proto, že jsme v evropském projektu nezašli dost daleko.
Komunisté nám vždy vysvětlovali, že pokud všechny marxistické experimenty skončily drtivými neúspěchy, bylo to kvůli špatné aplikaci… komunismu.
V tomto smyslu jsem uvedl, že lze stanovit paralelu mezi rétorikou některých europeistů a špatnou vírou komunistů.
Bohužel Evropa z Maastrichtu své sliby nesplnila. V roce 1992 nám byla slíbena prosperující, silná a konkurenceschopná Evropa. Podívejte se na výsledek více než třicet let po přijetí Smlouvy o EU. Starý kontinent ekonomicky upadá (průmysl, technologie, inovace, umělá inteligence…) a v důsledku toho neobstojí v konkurenci amerického, ruského a čínského impéria.
Je čas, aby EU vyvodila poučení ze svých neúspěchů a změnila způsob uvažování. Abychom mohli například pokročit v případném rozšíření, které si nepřeji, je třeba uspořádat referenda v každé zemi.
Jakou vizi Evropy hájíte?
A. D.: Domnívám se, že bychom se měli vrátit k Unii, která více zohledňuje národy a opírá se o posílené formy spolupráce, jak si ji představoval generál de Gaulle. Až do Jednotného evropského aktu z roku 1986 se Evropa podle mého názoru ubírala správným směrem. Byl zapotřebí velký vnitřní trh. Problém nastal od Maastrichtu a ještě více od Lisabonu, zejména pokud jde o přijetí ze strany národů. Viděli jsme to při referendu ve Francii v roce 2005.
A pak euro nesplnilo své sliby vůči Francii a zemím jihu, zejména pokud jde o konkurenceschopnost a průmysl. Francie nedodržuje cíle deficitu (3 procenta) ani zadlužení (60 procent) a několik dalších zemí rovněž ne.
Evropa omezená na méně než 27 členů by byla žádoucí. Jak chcete správně postupovat v mezinárodní organizaci, která má 27 členů s rozdílnými zájmy? Například vůči Rusku nejsou zájmy Francie totožné se zájmy pobaltských zemí.
Umožnila by Evropa národů Evropanům být důvěryhodnějšími na mezinárodní scéně? Například v Grónsku…
A. D.: Jak jsem říkal, Evropa není na mezinárodní scéně příliš důvěryhodná, a Emmanuel Macron také ne.
Domnívám se, že je stále možné, aby se země jako Francie a dokonce i Německo, Itálie či Španělsko znovu staly důvěryhodnými na mezinárodní scéně i mimo Evropu. Ostatně to vidíme u paní Meloniové.
Nejprve jsou však nezbytné hospodářské reformy, zejména pokud jde o Francii. Nemůžete mít váhu v koncertu národů, pokud nejsou vaše veřejné finance zdravé a pokud je váš hospodářský růst v útlumu.
Emmanuel Macron se zesměšňuje, když posílá do Grónska 15 vojáků.
Jeho prioritou by mělo být dát Francii do pořádku ve všech ohledech a poté znovu vybudovat francouzskou armádu, která si toto jméno zaslouží.
Zůstaňme u grónského tématu. Donald Trump se domnívá, že ostrov je zásadní pro bezpečnost Spojených států i celého světa. Jak tyto argumenty hodnotíte?
A. D.: Americký prezident zklamává svým chováním a agresivitou v otázce Grónska.
Přitom jeho druhý mandát začal velmi dobře. Jeho boj proti nelegální migraci a proti cenzuře z něj v očích mnoha Evropanů učinil respektovaného státníka.
Mohu rovněž pozitivně zmínit to, čeho dosáhl na Blízkém východě – osvobození izraelských rukojmích, bombardování íránských jaderných zařízení a nedávno také dopadení venezuelského diktátora Nicoláse Madura. V této chvíli však věci kazí, aniž by zatím něčeho dosáhl. Zároveň si poškozuje image, a to i u evropských konzervativců, tedy u svých podporovatelů na starém kontinentu. Nicméně u něj ještě není nic definitivně rozhodnuto.
–etf–
