Alvise Pérez je europoslanec a lídr politické strany Se Acabó la Fiesta (SALF), který se v posledních letech stal jednou z nejvýraznějších antisystémových postav španělské politiky. Svou kariéru postavil na odhalování korupce napříč politickým spektrem a na kritice fungování Evropské unie.
Narodil se jako Luis Pérez a jméno Alvise si zvolil podle filozofa z 15. století. Od roku 2018 prosazoval vyšetřování, která vedla k rezignacím vysoce postavených představitelů Španělské socialistické dělnické strany (PSOE) i Lidové strany (PP), například v kauzách spojených s Koldem Garcíou a Víctorem de Aldamou.
V evropských volbách v červnu 2024 získal více než 800 000 hlasů bez formálního volebního programu a profiloval se jako kandidát, který dává přednost konkrétním krokům před tím, co označuje za prázdné politické sliby.
V rozhovoru pro španělskou edici Epoch Times, pořízeném v Jerezu de la Frontera během jeho politického turné po Španělsku, Pérez kritizuje nedostatek legislativní iniciativy přímo volených europoslanců, koncentraci moci v Evropské komisi, kterou občané nevolí, a korupční kauzy, jako je Qatargate, tedy aféra kolem údajného uplácení europoslanců zahraničními státy, nebo netransparentní smlouvy společnosti Pfizer s Ursulou von der Leyenovou.
Zároveň varuje před čínským vlivem ve španělských médiích prostřednictvím neprůhledných mediálních agentur, které perou peníze a mění narativy, například v otázce původu covidu.
Stejně tak nabízí ostrou analýzu španělské stranické demokracie, selhání režimu z roku 1978, postupného předávání suverenity Maroku a naléhavé potřeby obnovit národní nezávislost tváří v tvář zahraničním lobbistickým skupinám a globalismu. Jeho konzervativní pohled klade důraz na suverenitu národních států a na morální a duchovní obnovu Španělska.
Epoch Times: Jak a proč jste tuto politickou křížovou výpravu zahájil?
Pérez: Začalo to šikanou lidí. Po sérii protikorupčních odhalení, která vedla k rezignacím desítek vysoce postavených politiků napříč hlavními stranami, lidé očekávali další kroky. V červenci 2024 jsem kandidoval do Evropského parlamentu bez volebního programu, protože v ně nevěřím. Chtěl jsem pouze hlasy těch, kteří znali mou práci pro Španělsko, a získali jsme přes 800 000 hlasů. Teď, s pevným volebním mandátem a vynikajícím týmem, usilujeme o vládu.
Hodně se mluví o režimu z roku 1978 a o selháních, která se projevují například u soudní moci v podobě amnestií. Jsou tato selhání náhodná, nebo záměrná?
Nekritizuji naše předky, po občanské válce a diktatuře udělali, co mohli. Ústava ale byla dohodou mezi falangisty a komunisty, aby se zabránilo krveprolití, s pakty mezi UCD (Svaz demokratického středu) a PSOE o rozdělení moci. To vytváří problémy s baskickým a katalánským separatismem, které ovládají Úřední věstník státu, tedy oficiální publikační nástroj španělské vlády, navzdory své zanedbatelné reprezentaci.
PP a PSOE ústavu měnily jen kvůli pojmům, jako je zdravotní postižení, a v roce 2011 kvůli upřednostnění splácení veřejného dluhu před nemocnicemi či penzemi, pod evropským tlakem po hypoteční krizi v roce 2008.
Ve Španělsku se kritizuje stranická demokracie s uzavřenými kandidátkami. Jde o čistě španělský jev, nebo o něco širšího?
Sedm let jsem žil v Anglii, kde mě místní poslanec oslovil osobně, poskytl mi své úřední hodiny i telefonní kontakt, protože jeho znovuzvolení záviselo na podpoře místních voličů. Ve Španělsku bychom měli každého poslance přiřadit ke 100 000 občanům, ne k uzavřeným kandidátkám.
Pohybuji se v určitém rozporu: k boji proti stranické demokracii potřebuji kontrolovanou stranu, ale je to stranická demokracie, která rozděluje peníze mezi lobbisty. Španělsko nemá prezidenty, ale koordinátory autonomních regionů, kteří usazují lobbisty v Úředním věstníku státu. Například neexistují systematické podpory pro prevenci sebevražd, zatímco Irene Monterová, bývalá španělská ministryně pro rovnost, vedla resort s rozpočtem přes 500 milionů eur.
Poskytl jste důvěrné informace elitnímu vyšetřovacímu útvaru španělské civilní gardy (UCO) a státnímu zastupitelství o politicích. Odkud pocházejí? Kdo vás chrání?
Ty informace pocházejí od více než 2 100 000 Španělů v komunitě „veverek“ hnutí Se Acabó la Fiesta, kteří nejsou placeni, pracují tam, jen protože to považují za svou čest. Patří sem občanská společnost, policie, civilní garda i armáda. Nahrávky, jako ta s Ábalosem, tehdejším ministrem dopravy a předním představitelem PSOE, o ponechání si jednoho procenta z 500 milionů, naznačují tresty 15 až 20 let, ale odpouštějí se, jako v případě katalánských pučistů. Je to uzavřený kruh moci bez ideologie, v němž se politické elity navzájem kryjí. Politici v něm setrvávají ve funkcích i desítky let a tento stav je vydáván za normu.
Proč právě „veverky“?
Označení vzniklo jako posměšná nálepka na sociálních sítích, kterou jsem si osvojil. Dnes tak označuji své podporovatele. Jsou inteligentní, mrštní, roztomilí a ostražití.
Jste europoslanec. Zemědělství, rybáři i automobilový průmysl jsou ve Španělsku v krizi. Jaké zájmy hájí Evropská komise?
Rybáři na jihu Španělska stávkují. Aby lidé pochopili proč, některá opatření Evropské komise například vyžadují měřit rybolov na gramy každý den – rybolov se přitom na otevřeném moři odhaduje, protože je to nesmírně složité – nebo instalovat na lodě kamery, které mají nepřetržitě sledovat, jaké ryby se vyhazují, to vše zpomaleně, a tak dále. To nejen odporuje jakémukoli španělskému organickému zákonu o ochraně osobních údajů, ale navíc podrobuje rybáře extrémní kontrole, kterou by sami nezvládli, zvlášť když každé dva či tři měsíce odhalujeme nový korupční případ v Evropském parlamentu. Qatargate je jedním z nich.
Všechny nelegální provize, které platilo Maroko nebo Čína španělským poslancům, vedly k tomu, že bývalá místopředsedkyně Evropského parlamentu byla před několika týdny zadržena. Sama Ursula von der Leyenová, předsedkyně Evropské komise, byla rovněž odsouzena za zatajení informací a promazání mobilního telefonu v údajné kauze nelegálních smluv se společností Pfizer, v níž byl mimochodem její manžel také odsouzen za korupci.
Nakonec ti, kteří nám říkají, že je potřeba více kontrol, jsou právě ti, kteří jsou nejméně příkladní. Já mám teď téměř milion hlasů jako poslanec a nemám žádnou legislativní iniciativu. Nemohu předložit zákon. Mohu pouze diskutovat o tom, co mi Evropská komise, kterou žádný Evropan přímo nevolil, říká, že mám volit. Jakou míru svobody nám to dává? Jakou míru demokracie nám to dává?
Evropská unie je spíše SSSR s dobrým marketingem, nebo něčím jiným. Proč má Čína takovou lobbistickou moc a podobně? Posledním příkladem je případ povinného bezpečnostního zařízení, u něhož podle něj drtivou většinu dodavatelů tvoří čínské firmy, a to prostřednictvím politického lobbingu. Nebo snad existovala skutečná veřejná poptávka po jeho zavedení?
Jde o více než 300 milionů eur na DPH a přes 1,2 miliardy eur nákladů. Kam ty peníze jdou? Stejně jako čínský vliv v Africe, Grónsku nebo Panamě, jde nakonec o dva velké mocenské bloky, které spolu bojují, a uprostřed jsme my, chudí Španělé, podřízení zároveň Evropské unii.
Přesuňme se tedy na mezinárodní scénu, zmínil jste velmi zajímavá témata, v nichž má Čína vztah ke všem zemím, které teď uvedu. Venezuela.
Venezuela je levná čínská čerpací stanice blízko USA. Více než polovinu Madurovy ochranky tvořili Kubánci. Jde o geopolitický vliv skrze energii a vojenskou kontrolu. Je ale pravda, že ve Španělsku se o Číně mluví málo, protože Čína prostřednictvím mediálních agentur koupila mnoho médií a mediálních skupin.
Jak to dělají? Nevkládají peníze přímo. „Jak to, že covid je čínský virus, i když bylo prokázáno, že pochází z čínské laboratoře ve Wuhanu? Ne, ne, ne. Dám ti 300 000 eur čistého ročně bez vysvětlování, ale udělám to přes mediální agenturu, která dostává peníze od kohokoli, a pak je pod záminkou reklamních smluv rozděluje, přičemž ty té agentuře ústně řekneš, kam mají peníze jít.“
Mediální agentura ty peníze „vypere“, není žádná transparentnost, vše je naprosto neprůhledné, a tak věci dál ovlivňují. Ze dne na den se přestalo mluvit o čínském viru. A takových příkladů vám mohu uvést 100 000. Válku nevyhrává Donald Trump. Válku vyhrává Čína prostřednictvím trhu, což dělaly Spojené státy, dokud si neuvědomily, že musí použít sílu, protože jinak by si Čína přivlastnila úplně všechno. Teď velmi zjednodušuji.
Kontaktovala vás Komunistická strana Číny?
Komunistická strana Číny se standardně snaží navázat kontakt prostřednictvím lobby, stejně jako Izrael nebo jiné státy. Když přijedete do Bruselu, mají vás zmapovaného: vědí, kdo jste, kolik jste získal hlasů, jaký je váš voličský percentil, jaké základní myšlenky hájíte, kde jste studoval, kde jste vyrůstal. Vědí o vás všechno. Mají skutečně překvapivou úroveň informací. Když mluvíme o Qatargate a všech těchto skandálech s úplatky v Evropské unii, nefunguje to tak, že by vám řekli: „Dám ti dva miliony a uděláš tohle.“ Funguje to mnohem elegantněji.
Mluví s vámi o firmách, které pořádají konference a akce na obranu mezinárodní svobody a proti tomu či onomu. Protože už vědí, odkud pocházíte, hledají věci, s nimiž byste mohl být od začátku v souladu. A když vás pak jednou potřebují při hlasování, dají vám jasně najevo, že vám za přednášku nebo konferenci mohou „vyřešit život“. Protože vám třeba zaplatí 500 000 dolarů za přednášku v Bostonu na území USA, placenou čínským lobbistickým subjektem. Lidé si neuvědomují, čím vším peníze hýbou. Pro čínské zájmy je hlas europoslance levný: pět až sedm milionů eur. Kolik vás je? Jen 720.
Někteří říkají, že jsme v duchovní válce poté, co jsme ztratili západní hodnoty. Kdo podle vás zvítězí?
Je to válka dobra proti zlu, nejde o ideologie ani o levici či pravici. Měl by existovat volební program, který by říkal: navrhujeme trestat lež, hájit život, říkat, že klamání je špatné. Ale ztratili jsme morální základ, který nás měl jako společnost spojovat, takže teď je dovoleno všechno.
Je pravda, že lidé v politice pracují se sociálními „lepidly“: hledáte téma, které reprezentuje nebo ekonomicky či emocionálně zasahuje reprezentativní skupinu lidí, a snažíte se je spojit se svým politickým projektem. Ale tato debata už neexistuje, protože nyní máme masivní klientelistické sítě.
Není třeba lidi přesvědčovat, stačí jim namluvit, že pokud nebudu zvolen já, jejich práce půjde ke dnu, protože závisí na mých dotacích. Skutečná politika by měla být morální, měla by vést morální a etické debaty. To bylo ale odsunuto stranou a opíráme se výhradně o ekonomiku, o HDP, o kov, o peníze. Peníze teď zaplavují všechno. A protože peníze jsou chladná směna bez jakékoli morální debaty, postupně se degradujeme. A tady jsme: v nádherné zemi, která je duchovně zcela zničená.
Kdybych nebyl křesťan, nebyl bych v politice. A myslím, že lidé musí pochopit, že mít zásady, i morální a náboženské, řekl bych náboženství, tedy opětovné spojení s Bohem, je důležité.
Článek byl redakčně upraven.
–ets–
