Komentář
Svět změnil svou povahu. Spojené státy v posledních měsících urychlily strategický obrat, který dnes otevřeně přiznávají: masivní reindustrializaci, cílenou ochranu hodnotových řetězců, přímou podporu vlastním průmyslovým odvětvím, jasné prosazování energetických, technologických a vojenských priorit. Washington se už neomlouvá za obranu vlastních zájmů. Organizuje je, financuje a prosazuje.
Na východě je dynamika stejně jednoznačná. Čína rozvíjí dlouhodobou strategii, která kombinuje obchod, vliv, průmyslové závislosti a technologickou moc. Rusko válkou brutálně připomnělo, že geopolitika nikdy nezmizela a že síla zůstává ústředním politickým nástrojem. Ať se nám to líbí, nebo ne, východní blok jedná podle soudržné logiky: otevřeně přiznané moci.
Globální Jih konečně postupuje bez naivity. Neřídí se ideologií ani abstraktní morálkou, ale pragmatickým, transakčním přístupem: rychlá partnerství, vzájemné zájmy, spolehlivost závazků.
Tváří v tvář této přeskupené realitě působí Evropská unie mimo rytmus doby. Konzultuje tam, kde jiní rozhodují. Podmiňuje tam, kde jiní uzavírají dohody. Hromadí normy tam, kde jiní budují strategie. Problém není v tom, že Evropa hájí vysoké hodnoty – to je její jedinečnost. Problém je v tom, že se zdá, že ztratila schopnost hierarchizovat své priority v tvrdém světě.
Opakující se debata o obchodních dohodách, z nichž ta s jihoamerickým blokem Mercosur je jen jedním z mnoha symptomů, tuto úchylku ilustruje. Evropská unie působí jako náročný, ale nepředvídatelný partner: schopný vyjednávat roky a pak na poslední chvíli znovu otevřít hru pod tlakem vlastních vnitřních rozporů. Ve světě bloků má tato nerozhodnost okamžitou cenu: ztrátu důvěryhodnosti, oslabení vlivu, ekonomické příležitosti přenechané jiným.
Kontrast se Spojenými státy je do očí bijící. Tam, kde Evropa diskutuje o procedurách, Washington jedná. Tam, kde Evropa váhá s masivní podporou svých průmyslových odvětví, Spojené státy otevřeně prosazují útočnou průmyslovou politiku. Tam, kde Evropa mluví o strategické autonomii, zůstává závislá na vnějších rámcích své obrany. Tam, kde Evropa moralizuje obchod, ostatní bloky jej geopolitizují.
Tato křehkost dalece přesahuje samotnou obchodní politiku. Prochází evropskou průmyslovou politikou, neschopnou soupeřit s americkými či čínskými mechanismy. Objevuje se v evropské obraně, která zůstává nedokončená navzdory opakovaným otřesům. A konečně se vtěluje i do samotného institucionálního fungování, kde Evropský parlament, rozmnožováním podmínek a omezení, někdy přispívá k tomu, že legitimní obrana evropských hodnot se mění ve strategickou brzdu.
Otázka tedy nezní, zda se Evropa má vzdát svých principů. Otázka zní, zda konečně přijme nutnost vybavit se politickými, ekonomickými a průmyslovými prostředky, které jí umožní tyto principy bránit. Ve světě strukturovaném bloky se hodnoty bez moci stávají okrajovými. A moc, má-li být legitimní, musí být otevřeně přiznaná.
Evropa dnes stojí na dějinné křižovatce. Buď přijme roli velkého normativního prostoru, vlivného, ale druhořadého, který komentuje běh světa. Nebo se rozhodne stát skutečnou politickou mocností, schopnou propojit hodnoty, zájmy a strategii vůči Spojeným státům, východnímu bloku i novým mocnostem globálního Jihu.
Nejde ani o podléhání cynismu, ani o vzdání se evropského ideálu. Jde o jeho záchranu tím, že se stane funkčním. Protože ve světě, který se formuje, je váhání slabostí – a nerozhodnost prohranou strategií. Svět postupuje rychle. Evropa se musí rozhodnout, zda chce ještě mít váhu, nebo se chce jen dívat.
Xavier Taquillain je zakladatelem francouzské společnosti Taquillain Consulting a konzultantem v oblasti mezinárodních vztahů.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusejí odrážet stanoviska Epoch Times.
–etfr–
