Co nejvíce brání lidem hýbat se? Podle profesora Martina Matoulka si pacienti nejvíce stěžují na čas, přitom řada z nich promarní hodiny u televize nebo na mobilním telefonu, uvedl lékař z pražské Nemocnice Na Františku a 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy ve video rozhovoru pro Zdravotnický deník.
Profesor Matoulek předepisuje pohyb jako formu léčby a zároveň učí mladé mediky, o čem obor je. V 90. letech tělovýchovné lékařství, dnes často zkracováno jen jako sportovní medicína, vymizelo z lékařských fakult, když ho vytlačila výuka kardiologie, interny a dalších oborů, poznamenal v rozhovoru Matoulek, který působí jako předseda České společnosti tělovýchovného lékařství.
Pilulka místo pohybu
Příčinou, proč se pohyb z medicíny vytratil, byl podle profesora Matoulka především nástup farmakoterapie, která rychle dokáže přinést měřitelné výsledky, zatímco pohyb je „strašně dlouhý, nepříjemný a s nejistým výsledkem“.
Snažíme se najít to, co by člověka bavilo, a když ho nebaví nic, tak co mu nejméně vadí.
— prof. Martin Matoulek, předseda České společnosti tělovýchovného lékařství
Přesto však fyzická aktivita má jednu přednost, kterou pacienti často opomíjejí. „Sval není jenom orgán, který hýbá končetinou a celým tělem, ale je to vysoce aktivní orgán, který vyplavuje stovky účinných látek, tzv. myokinů, které působí na vzdálené orgány – na kost, na mozek, na cévy, na játra. A při každém pohybu vám sval vlastně dávkuje tu léčebnou látku,“ vylíčil.
Dodal, že dnes už je sice možné dostat myokiny do injekce, „ale nezkombinujete stovky myokinů v optimálním dávkování na cílový orgán, který je na to připraven“.
Pohyb jako lék
Člověk, který trpí obezitou nebo různými chronickými onemocněními, potřebuje pohyb víc než kdo jiný, míní. „Pohybová aktivita je vlastně velmi levný a efektivní lék,“ poznamenal lékař. Dodal však, že se k ní musí přistupovat uváženě.
Než se pacient vrhne na nějakou pohybovou aktivitu, měl by absolvovat prohlídku u sportovního lékaře, který mu naordinuje bezpečnou intenzitu pohybu, aniž by došlo k rizikům zranění. „Jednoduché výpočty, které se používají u zdravé populace, pro ně prostě neplatí,“ vysvětlil Matoulka.
On a jeho kolegové analyzují, jaké pohybové aktivity člověk vykonává, co mu nedělá potíže, a podle toho stanoví nejvhodnější formu pohybu s ohledem na zdravotní stav pacienta. „Má-li někdo artrózu třetího stupně, tak nebude mít stejné doporučení jako někdo, kdo má jenom lehkou hypertenzi, mírnou nadváhu a je to bývalý sportovec,“ podotkl.
Objasnil, že u seniorů po sedmdesáti letech není cílem prudce snižovat váhu, ale zachovat svalstvo, aby nedocházelo k jeho úbytku. „Klíčové je udržet sval jako životní orgán pro soběstačnost a kvalitu života,“ uvedl.
Fyzická zdatnost podle něj nabývá na důležitosti právě s rostoucím věkem, protože přímo určuje kvalitu jeho budoucího života. „Čím jsme starší, tím víc fyzická zdatnost hraje roli v naší budoucnosti,“ řekl v rozhovoru s tím, že řada lidí dožívá posledních 10-15 let svého života ve špatném zdraví s omezenou pohyblivostí, často pod dohledem pečovatelského personálu.
„A já to těm pacientům vysvětluji, že kdo má zachovalý sval, rozhoduje o svém životě. Protože, když sval nemáte, jste odkázání na pomoc cizích,“ zdůraznil profesor Matoulek. Doplnil, že motivace v podobě možnosti dojít si sám nakoupit nebo vystoupat na rozhlednu, může být pro některé hnacím motorem pro začátek pravidelného tréninku.
Žádný sport vás nebaví? Zkuste chůzi
Pravidelný pohyb nepřináší jen fyzické benefity v podobě zlepšení glykémie, krevního tlaku či cholesterolu, ale nabízí i antidepresivní efekt a velkou radost ze zlepšení zdatnosti, vysvětlil profesor Matoulek. Toho všeho lze docílit prostou jednou hodinou času denně, kterou věnujeme pohybu.
Každý pohyb by však podle něj měl být cílený a smysluplný. „To není o tom vystoupit z tramvaje a jít jednu zastávku pěšky, jak se píše všude v letáčcích, proti tomu já tedy velmi bojuji. Protože, když se podívám na tu běžnou populaci, na jejich obuv, jejich oděv, tašku přes rameno, tak ten pohybový aparát dostává zabrat. Je naopak třeba dojet co nejdřív domů a vyčlenit si ten čas, převléct se do pohodlného oděvu, obuvi a jít se projít na 20, 30 minut s postupným prodlužováním,“ řekl Matoulek.
Čím jsme starší, tím víc fyzická zdatnost hraje roli v naší budoucnosti.
— prof. Martin Matoulek
Chůze jako pohybová aktivita je podle něj vhodná i pro nesportovce, kteří nejsou na pohyb zvyklí a sporty je netáhnou. „Snažíme se najít to, co by člověka bavilo a když ho nebaví nic, tak co mu nejméně vadí,“ uvedl s tím, že takovým pacientům velmi efektivně slouží monitory kroků zabudované v náramcích nebo hodinkách. Sportovní lékař mu vyhodnotí poslední dva týdny a snaží se mu počet kroků navyšovat od 10-15 procent.
Pro některé je pohyb strašákem, berou ho jako trest anebo povinnost. Tito lidé podle Matoulka mají z dětství nepříjemné vzpomínky na tělesnou výchovu a představa sportování v nich vyvolává averzi. „U takových jedinců samozřejmě nepoužíváme slovo sport, ale snažíme se vysvětlit, že pohyb vede k něčemu, co jim umožní nejenom déle žít, kvalitně žít, ale také konat to, co chtějí,“ řekl.
Začít již v dětství
Profesor Matoulek vyzdvihl důležitost začít vést děti k pohybu od raného věku, kdy si budují návyky a mozek si vytváří spojení mezi sportem, fyzickým výkonem a příjemnými emocemi. Na takové zážitky se pak rozpomene i po 20 letech, říká.
„Já nemám problém přesvědčit k návratu ke sportu bývalého sportovce, byť má třeba o 50 kg více, ale ví, že to mu přináší radost. Velký problém je u někoho, u koho pohyb vyvolává nelibé vzpomínky,“ uvedl.
Ve vedení ke sportu či pohybu obecně je klíčová rodina, zdůraznil lékař. „Protože dědíme nejenom geny metabolizmu, k obezitě, ale dědíme i návyky,“ pronesl s tím, že není podstatné, o jakou formu pohybu se jedná – pro někoho to mohou být túry v horách, pro jiného čutání do míče, pro nejmenší děti pouhá hra.
„Je důležité, aby dítě mělo pozitivní emoci z únavy a z námahy. Je to jedno, jestli skončí první, druhé, třetí, to děti nerozlišují, to často rozlišujeme my dospělí a naopak některé děti to od sportu odrazuje,“ okomentoval.
Největší chyby v začátcích
Největší chybou u lidí, kteří se rozhodnou začít se hýbat, protože jim to doporučí některý z lékařů, ale nejsou pod odborným vedením, je přetížení organismu. Podle Matoulka se to týká zvláště mužů ve věku 50+, kteří se zuřivě vrhnou do tréninku, aby si dokázali, že to zvládnou, přičemž se hned v úvodu „odvaří“ a skončí s nějakou zdravotní obtíží a depresemi, a cvičení zabalí.
Pohybový aparát, který se dlouho nehýbal, však potřebuje postupnou adaptaci, upozornil lékař. Čím je člověk starší, tím víc času potřebuje organismus pro přizpůsobení se nové zátěži. U nesportovců proto doporučuje zvyšovat intenzitu tréninku až po 4-6 týdnech.
Těm, kdo chtějí začít tělo procvičovat i bez dohledu odborného lékaře, radí sestavit si nejdříve plán na tři měsíce, přičemž pohybu by se měli věnovat 3-4krát týdně. „Teprve pak řešte, co budete dělat,“ řekl. Navrhuje také udělat si úvodní test, například 6minutový test chůze a ten zopakovat za tři měsíce, aby se vidělo, zda se zlepšili. „Když to nedodržíte, dali jste si špatný plán a zkuste se s někým poradit,“ doplnil na konec rozhovoru.
