Po desetiletí patřily nejstarší známé jeskynní malby evropským lokalitám ve Francii či Španělsku. Nové objevy však postupně mění námi dosud poznanou mapu počátků lidského umění. Nedávno oznámil mezinárodní výzkumný tým archeologů nález, který znovu posunul počátky lidské kreativity o několik tisíciletí zpět.
Vápencová jeskyně na indonéském ostrově Muna totiž ukrývá skalní kresbu, jejíž stáří dosahuje nejméně 67 800 let. Jde o takzvaný negativ otisku lidské ruky, vytvořený červeným pigmentem. Podle současných poznatků představuje doposud nejstarší skalní umění na světě.
Nový objev v Indonésii
Jeskyně Liang Metanduno se nachází na ostrově Muna v jihovýchodní části indonéského souostroví Sulawesi. Oblast patří k rozsáhlému krasovému systému, který obsahuje řadu jeskyní se skalním uměním. Některé z nich byly známy již dříve díky mladším kresbám postav či zvířat, jejichž stáří se pohybuje „pouze“ v řádu několika tisíciletí.
Tým archeologa Adhi Agus Oktaviana z indonéské asociace pro výzkum a inovace (BRIN) byl vyslán oblast systematicky zkoumat již v roce 2015 s cílem nalézt starší vrstvy pravěkého umění, které by předcházely již známým tvorbám. V jedné z jeskynních komor vědci identifikovali několik otisků lidských rukou vytvořených technikou známou z mnoha pravěkých lokalit – negativem otisku ruky.
Motiv vznikl tak, že člověk přiložil ruku na skalní stěnu a kolem ní rozprášil pigment. Po odstranění ruky tak na stěně zůstal negativní obrys. Tento způsob tvorby je známý z některých evropských či jihoamerických jeskyní.
Samotné kresby jsou dnes poměrně vybledlé. Přesto zůstávají patrné stopy červeného okru, minerálního pigmentu, který byl v pravěku používán při tvorbě skalních maleb. V jeskyni byly nalezeny také další, mladší kresby.
Jak se datuje pravěké umění
Stanovit stáří pravěkých maleb patří k nejobtížnějším úkolům archeologického výzkumu. Pigmenty používané při tvorbě obrazů často neobsahují organický materiál vhodný pro radiokarbonové datování.
Pro dataci této kresby proto vědci využili metodu založenou na analýze minerálních vrstev, které se během tisíciletí usazují na povrchu skalních stěn. Nad kresbou se postupně vytváří tenká krusta kalcitu, tedy uhličitanu vápenatého. Tyto vrstvy obsahují stopová množství radioaktivního uranu.
Pomocí takzvané uran-thoriové metody datování lze určit, kdy se minerální povlak vytvořil. Jelikož kalcit vznikl až po namalování obrazu, poskytuje tak jeho stáří minimální hranici pro samotnou kresbu. V případě otisku ruky z Liang Metanduno vědci analyzovali mikroskopické vzorky kalcitové vrstvy. Pomocí laserové ablace a měření rozpadu uranu na thorium stanovili, že minerální povlak vznikl nejméně před 67 800 lety.
Co nám tyto kresby napovídají?
Jihovýchodní Asie představovala v pravěku důležitý prostor pro migraci. Souostroví Indonésie leží na trase, kterou se rané lidské populace přesouvaly z Eurasie směrem k pevnině Sahul – pravěkému kontinentu zahrnujícímu dnešní Austrálii a Novou Guineu. Skalní kresby z ostrova Muna proto poskytují nepřímé doklady o přítomnosti lidí v regionu v době, kdy tyto migrace probíhaly. Zároveň podporují hypotézu, že Homo sapiens dosáhl australského kontinentu již před více než 60 tisíci lety.
Jedná se však i o důkaz rozvinutého symbolického chování člověka před 67 tisíci lety. Domníváme se, že jeskynní malby a kresby pro naše předky nebyly pouze spontánním excesem kreativity. Vyžadují totiž úmyslný postup, přípravu samotného pigmentu i určitou formu kulturního významu sdíleného v rámci dané společnosti lidí. Otisky rukou patří totiž k nejrozšířenějším typům pravěkého umění. Na různých lokacích mohly souviset s rituálními praktikami, označením místa nebo symbolickým vyjádřením identity daného kmene či civilizace.
