Vznik Římské říše je fascinujícím průsečíkem mezi mýtem, který si Římané sami vytvořili, aby legitimizovali svůj původ, a archeologickými nálezy, které dnes nabízí moderní věda. Zatímco tradice opřená o legendu vypráví o roce 753 př. n. l. a bratrech Romulovi a Removi, historická skutečnost, jak je již zvykem, je mnohem méně přímočará. Je však o to zajímavější. Řím je totiž produktem dlouhodobého procesu synoikismu – splývání několika osad v jeden celek.
Mýtus o Romulovi a Removi
Římští historikové sami považovali za oficiální datum založení města rok 753 př. n. l., jak jej vypočítal učenec Marcus Terentius Varro na základě tradiční chronologie. Podle nejznámější verze, zachované u Tita Livia v Dějinách od založení města (Ab urbe condita libri), pocházeli zakladatelé Romulus a Remus z královského rodu starověkého městského státu Alba Longa, který se nacházel nedaleko od dnešního Říma. Jejich děd Numitor byl svržen bratrem Amuliem, který donutil Rheu Silvii, Numitorovu dceru, stát se vestálkou. Ta však otěhotněla s bohem války Marsem a porodila dvojčata. Amulius nařídil děti utopit v řece Tiber, ale košík s nimi ztroskotal u pahorku Palatinu. Tam je podle mýtu odchytila a kojila vlčice v jeskyni Lupercal. Pak je vychoval pastýř Faustulus s manželkou Larentií.
Když bratři dospěli, svrhli Amulia, obnovili Numitorovu vládu, a pak se rozhodli založit nové město. Spor o to, kdo bude vládcem a kde přesně město stát, vyústil v bratrovraždu. Romulus pak podle legendy vyoral posvátnou brázdu – pomerium, postavil hradby a prohlásil Řím za azyl pro vyhnance, zločince i otroky. Aby získal ženy pro své muže, zorganizoval únos sabinských žen během svátků Consualia. Následovala válka se Sabiny, kterou ukončil až zásah unesených žen; jejich král Titus Tatius se nakonec stal Romulovým spoluvládcem, a tak vznikla podle legendy původní římská populace. Mýtus, který Livius, Dionýsios z Halikarnassu i Plútarchos rozvádějí s drobnými variantami, v sobě skýtá motiv božského původu, jehož cílem bylo nadřazenost Říma legitimizovat. Aby bájných původů nebylo málo, bratři byli zároveň vzdálenými potomky Aenea – trojského hrdiny, který unikl z Tróji, aby založil novou civilizaci na Apeninském poloostrově. Jak ostatně později líčí Vergilius ve své Aeneidě.
Pastevecká osada
Archeologické nálezy ukazují, že oblast Latia byla osídlena pastevci již v době bronzové, přinejmenším od 16. století př. n. l. Nejstarší stopy na území budoucího Říma pocházejí z pahorků Palatin, Kapitol a Esquilin. Kvirinál a Viminál osídlili Sabinové až od 9. století př. n. l. Údolí mezi pahorky byla močálovitá, proto se osady soustředily na vyvýšeniny u brodu přes Tiberu, který sloužil jako přirozená obchodní cesta.
Další nálezy na Palatinu, tzv. Romulovy chýše, jsou díry po kůlech tří obydlí z 9.–8. století př. n. l., vyplněné světlejší hlínou. Tyto jednoduché chatrče z větví a hlíny dále dokládají rané osídlení. V polovině 8. století př. n. l. nejspíše došlo k splynutí osad na Esquilinu a Palatinu, což označujeme jako synoikismos – proces, při němž se z několika vesnic stalo jednotné sídliště městského typu. Kolem roku 730–720 př. n. l. vznikla na severním svahu Palatinu opevněná zeď, nejspíše zmíněné pomerium.
Kolem roku 600 př. n. l. do vývoje Říma zasahují Etruskové, vyspělá civilizace ze severu Itálie. Právě pod jejich vlivem se roztroušené osady začaly měnit ve skutečné město s pevnou strukturou. Etruskové přinesli pokročilé technologie, jako bylo odvodňování bažin, přičemž vybudování kanálu Cloaca Maxima umožnilo vysušit údolí mezi pahorky, kde později vzniklo Forum Romanum jako politické a náboženské centrum státu.
Současné studie naznačují, že Řím nevznikl jako anomálie, nýbrž že vznikal v době rozmachu dalších italských protoměstských center ovlivněných etruskou a řeckou kulturou. Samotný název „Roma“ může pocházet z etruského rodu Ruma. Žádné nálezy nepodporují masivní trojskou migraci, o které praví Vergilius, avšak potvrzují postupné sjednocení čtyř hlavních jader: kopce Palatin, Kapitol, Kvirinál-Viminál a Caelius-Oppius-Velia. Do 6. století př. n. l. se tak z osad stalo město s centrálním fórem, chrámy i infrastrukturou.
Doba královská
Raný Řím byl monarchií a tradice uvádí sedm králů, z nichž poslední, Tarquinius Superbus, byl podle pověsti vyhnán v roce 509 př. n. l. Toto datum považujeme za zrod Římské republiky. Skutečným důvodem pádu království nebyla pravděpodobně jen tyranie panovníka, ale především rostoucí moc aristokracie, tedy patriciů, kteří se již nechtěli dělit o moc s absolutistickým jedincem.
Res publica
Po vyhnání králů se Řím ocitl v křehké situaci, kdy musel obhájit svou nezávislost a současně vnitřně stabilizovat státní správu. Raná republika nebyla v žádném případě ideální demokracií, byla to aristokratická oligarchie, kde rozhodující slovo měli patricijové, potomci původních rodových elit. Avšak potřeba mobilizovat široké vrstvy obyvatelstva k obraně města vedla k tomu, co nazýváme zápasem o stavy – conflictus ordinum. Plebejové, tvořící většinu armády a přispívající k bohatství státu, si uvědomili svou vyjednávací sílu. Opakovaným odchodem z města, tzv. secesemi, donutili patriciát k postupným ústupkům.
Výsledkem tohoto dlouhodobého procesu, který trval zhruba dvě století, byl vznik jedinečného ústavního systému. Římané si vytvořili mechanismus, který bránil kumulaci moci v rukou jedince. Konzulát, úřad zastávaný vždy dvěma muži na jeden rok, zajišťoval vzájemnou kontrolu a možnost veta. Senát jako sbor zkušených držel kontinuitu zahraniční politiky i správy financí, zatímco tribuna lidu poskytla plebejům přímý nástroj ochrany proti zvůli úředníků. Tento systém vnitřních brzd a rovnováh umožnil Římu vnitřní stabilitu nezbytnou pro agresivní vnější expanzi. V tomto období se také zformovalo římské právo, jehož základem se staly Zákony dvanácti desek, které poprvé písemně definovaly práva a povinnosti občanů, čímž omezily svévoli soudců z řad patricijů.
Nebezpečný soused
V průběhu 4. a 3. století př. n. l. se Řím postupně stal dominantní silou na italském poloostrově. Římané praktikovali poměrně neobvyklý model asimilace poražených nepřátel. Namísto totálního zničení nebo zotročení nabízel Řím poraženým spojencům postupnou cestu k občanství, což mu zajišťovalo prakticky nevyčerpatelné lidské zdroje pro armádu. Vítězství v punských válkách proti Kartágu pak představovalo zlom, kdy se regionální mocnost změnila ve středomořského hegemona. Za vítězství nad pověstným Hannibalem sice Římané zaplatili nesmírnými oběťmi, ale také jim přineslo obrovské bohatství, tisíce čerstvých otroků a novou správní odpovědnost za území mimo Itálii, na jejichž správu se poražené Kartágo již nezmohlo.
Tato expanze však přinesla i vnitřní problémy. Příliv levné otrocké pracovní síly a obrovské bohatství soustředěné v rukou úzké vrstvy elit vedly k rozpadu tradičního systému drobných rolníků, kteří tvořili jádro římské armády. Rolníci, kteří se vraceli z dlouholetých tažení, často totiž nacházeli svá pole zpustlá a zadlužená. Bohatí senátoři mezitím skupovali půdu a vytvářeli obrovské velkostatky, tzv. latifundie. Následná sociální krize tak byla živnou půdou pro tehdejší politické radikály, jako byli například bratři Gracchové, kteří se pokusili o pozemkovou reformu, avšak pro své radikální myšlenky byli zavražděni.
Reformy Gaia Maria z konce 2. století př. n. l. byly dalším významným posunem. Rozhodnutí zrušit majetkový cenzus pro vstup do armády zprofesionalizovalo římské vojsko. Vojáci se stali závislými nikoliv na státu, ale na svém generálovi, který jim slíbil kořist a příděl půdy po skončení služby. Tím se armáda stala politickým nástrojem v rukou ambiciózních vojevůdců, jako byli později Sulla, Pompeius a nakonec i Gaius Julius Caesar.
Imperium Romanum
O pár století později Caesarova diktatura, jeho vražda a následná vlna občanských válek definitivně potvrdily, že staré republikánské instituce již nejsou schopny spravovat obrovské impérium, kterým se Řím postupně stával. Po konečném vítězství Oktaviána, adoptovaného Caesarova syna, jenž později přijal jméno Augustus, došlo k faktickému konci republiky. Augustus se nikdy neprohlásil za krále nebo diktátora, vystupoval jako princeps neboli první občan mezi rovnými. Formálně zachoval senát, úřady i volby, v praxi však soustředil ve svých rukou veškerou vojenskou i civilní moc.
Období, které následovalo, známé jako Pax Romana, přineslo impériu stabilitu a prosperitu na téměř dvě století. Řím se v této době proměnil v kosmopolitní centrum, kam proudilo bohatství z celého známého světa. Augustus, který údajně prohlásil, že převzal Řím jako město z cihel a zanechal ho jako město z mramoru, zahájil rozsáhlý stavební program, který měl demonstrovat velikost a božskou legitimitu jeho vlády. Byla to éra standardizace správy, budování silnic, které spojovaly impérium od území dnešní Británie až po oblast Mezopotámie, a rozvoje obchodu.
Avšak i tento zlatý věk skrýval zárodky budoucích problémů. Závislost na osobě císaře znamenala, že kvalita správy byla přímo úměrná schopnostem panovníka. Systém nástupnictví se nikdy definitivně nepodařilo Římanům vyřešit, a tak docházelo k častým krizím a občanským válkám po smrti každého silného císaře. Navíc, administrativní zátěž spojená se správou tak rozlehlého území postupně vyčerpávala ekonomické zdroje říše. Přesto však základy položené v tomto období, zejména římské právo, administrativní struktury a latinský jazyk, vytvořily kulturní a civilizační rámec, na kterém později vyrostla evropská společnost.
