Jak Vergiliova Aeneida zachytila římský ideál mužnosti – pietas, gravitas a virtus – ctnosti, které formovaly Řím a později inspirovaly zakladatele Spojených států.
Řekové prolomili hradby Tróje.
Vyklouzli z útrob dřevěného koně, otevřeli brány svým čekajícím druhům a vytrhli Trójany ze spánku do noční můry plné vraždění, znásilňování a plenění. Desetiletá válka končí krveprolitím, hrůzou a plameny.
Trójan Aeneas, kterého ze spánku probudil duch Hektora s rozkazem vzít domácí božstva a uniknout masakru, se krátce postaví Řekům, stane se svědkem smrti krále Priama a poté prchá před zkázou. Na zádech nese svého starého otce, drží za ruku malého syna a své ženě Kreuse říká, aby šla za nimi. Když dopraví otce a syna do bezpečí, zjistí, že Kreusa zmizela. Vrací se ji hledat do Tróje, ale nachází ji již mrtvou. Její duch ho utěšuje a vybízí, aby opustil hořící město – jeho osudem je založit v Itálii nový domov pro sebe i ostatní přeživší.
Tento příběh vypráví druhá kniha Vergiliovy Aeneidy, klasického eposu, který začíná slovy: „Zpívám o zbrani a muži.“ Tím mužem je Aeneas – hrdina zrozený ze spojení legendy a básníkovy představivosti. V této mýtické postavě nacházíme morální kodex a pravidla chování i mužnosti, která byla starověkým Římanům stejně blízká jako vody Tibery či sedm pahorků jejich města.
Mos maiorum
Jedním z prvních kroků prvního římského císaře Augusta (63 př. n. l.–14 n. l.) bylo pověřit Vergilia sepsáním eposu o legendárním Aeneovi. Právě jemu se připisuje přivedení lidu na Apeninský poloostrov, z něhož později vzešel zakladatel Říma Romulus. Do postavy Aenea vložil Vergilius ctnosti, které se utvářely a zdokonalovaly po sedm století – od dob králů přes republiku až po epochu Augustovu.
Podrobnosti tohoto nepsaného kodexu spadají pod pojem mos maiorum, tedy „zvyky předků“. Zde nacházíme měřítka charakteru – virtus, pietas, gravitas a další – která se Římanům od dětství vštěpovala, ať už šlo o budoucí senátory, nebo vojáky. Krátký pohled do Aeneidy tyto ctnosti plasticky osvětluje.
Pietas
Vergilius označuje svého hrdinu více než dvacetkrát jako „zbožný Aeneas“. Pro nás znamená zbožnost především vztah k náboženství, pro Římany však zahrnovala nejen úctu k bohům, ale i k rodině a vlasti.
Když Aeneas uniká ze zkázy Tróje, projevuje pietas ve všech těchto rovinách. Nese svého otce, čímž vzdává úctu rodiči i minulosti. Otec svírá sošky domácích bohů, Lárů a Penátů, nezbytných pro založení nového města. I to je projev pietas. Aeneas drží syna za ruku a projevuje lásku i starost o manželku – další důkaz oddanosti a vědomí povinnosti.
Pro římského muže vysokého morálního charakteru byla pietas ústřední ctností.
Gravitas
Stejně jako byl vzhled a vystupování důležité pro rytíře pozdního středověku nebo gentlemana ve viktoriánském salonu, měl i římský muž dbát na důstojnost a sebekontrolu. Zachovat klid za všech okolností tvořilo samotnou podstatu mužnosti.
Když Aeneas vede své zoufalé druhy z trosek města, potlačí vlastní žal a nasadí stoickou masku, aby uklidnil ostatní. Později, když opouští svou lásku Dídó, královnu Kartága, aby mohl naplnit svůj osud a založit římský národ, znovu odsouvá osobní city ve prospěch vyššího dobra. Didona to ovšem vidí jinak – považuje ho za zrádce – přesto Aeneas své rozhodnutí naplní.
Historie nabízí i konkrétní příklad římské gravitas. Roku 387 př. n. l. vpadl do Itálie galský kmen Senonů a dobyl Řím, s výjimkou Kapitolského pahorku. Staří senátoři seděli v tógách na svých křeslech a nehybně čekali na nepřítele. Galové byli ohromeni jejich důstojností – dokud jeden z nich nepohladil vous jednoho ze senátorů a nedostal ránu holí. Následoval masakr, ale obraz římské gravitas zůstal nesmazatelný.
Virtus
Z tohoto latinského slova pocházejí i výrazy „ctnost“ a „virilní“. Pro Římany znamenala virtus ideál mužnosti: odvahu v boji i v debatě, pevnost charakteru, velkorysost i morální bezúhonnost.
Aeneas je znovu vzorem a připomínkou hlubšího významu mužnosti. Ať už na moři během bouří, nebo v temnotách podsvětí, čelí zkouškám statečně a s odhodláním vytrvat.
Podobné vlastnosti vykazují i jeho muži. Po zkáze lodí říká starý Nautes: „Synu bohyně, následujme osud, kamkoli nás zavede. Každou nepřízeň lze překonat vytrvalostí.“ Právě tato houževnatost je projevem virtus.
O dvě století později císař a filozof Marcus Aurelius napsal: „Neztrácej čas debatami o tom, jaký má být dobrý muž. Buď jím.“
Říman vychovaný v duchu mos maiorum by přesně věděl, co tím císař myslí.
Řím v Novém světě
O téměř 1800 let později tato slova chápali i mnozí zakladatelé Spojených států. Studovali římské dějiny a obdivovali ctnosti mos maiorum. Muži jako John Adams, James Madison či Thomas Jefferson čerpali inspiraci z klasické literatury, zejména od republikánského myslitele Cicerona.
George Washington, ač postrádal klasické vzdělání, miloval hru Cato od Josepha Addisona, která oslavovala římské vlastenectví a tradiční ctnosti.
Velký vliv měl také Plútarchos a jeho Životopisy, které porovnávaly osudy šlechetných a nízkých mužů. Tato kniha byla v tehdejší Americe hned po Bibli jednou z nejčtenějších a inspirovala k napodobování občanských i osobních ctností.
Mnozí vstřebávali římské ideály i z Vergiliova eposu a jeho odkaz v Americe rezonuje dodnes. V památníku 11. září v New Yorku je vytesán citát z Aeneidy: „Žádný den vás nevymaže z paměti času.“ Podobnou myšlenku nese i film Gladiátor: „To, co děláme v životě, zní ozvěnou ve věčnosti.“
Dvě tisíciletí nás dělí od Vergilia a jeho Aeneidy, ale kodex římské mužnosti, který do ní vložil, dodnes rezonuje v lidských srdcích.
–ete–
