Je mýtus o Sisyfovi skutečně o triumfu lidské existence?
Sisyfos, 1548–1549, Tizian. Prado, Madrid, Španělsko. Public Domain
Jedním z velkých přínosů řeckých mýtů je jejich schopnost vysvětlovat lidskou psychologii a pronikat pod povrch. Psycholog James Hillman s jistou ironií poznamenal: „Mythology is a psychology of antiquity. Psychology is a mythology of modernity.“ („Mythologie je psychologií starověku. Psychologie je mythologií modernity.“)
Vezměme si příklad Sisyfa. Byl smrtelníkem a jeho jméno (psané též jako Sesephus, podle anglického kritika Roberta Gravese) znamená „velmi moudrý“. Jeho otcem byl Aiolos, král Thessálie a strážce větrů – v pozdějších tradicích dokonce ztotožňovaný s božstvem větrů. Přestože byl Sisyfos pouhým smrtelníkem, jeho osud se – podobně jako u mnoha řeckých hrdinů, v jeho případě spíše padouchů – dotýká světa bohů.
Spojení s bohem větrů je symbolické. Vítr je pohybující se vzduch a vzduch bývá tradičně spojován s intelektem (tak jako voda s emocemi). V mýtu o Sisyfovi se tedy setkáváme s bytostí, která využívá svou „velmi moudrou“ mysl – přesněji svou vychytralost – k dosažení toho, co chce. Jeho intelekt byl pro člověka mimořádně brilantní, jak ještě uvidíme.
Nicméně přes svou chytrost není Sisyfos připomínán jako muž hlubokého intelektu. Ani jako lupič, vrah či násilník – tedy jednoduše špatný člověk. Dokonce ani pro údajné otcovství Odyssea (získané lstí), dalšího slavného podvodníka, který vynikal schopností přelstít ostatní.
Sisyfos se stal proslulým především tím, že byl odsouzen k pobytu v Tartaru, podsvětní říši řeckých mýtů. Tam byl donucen věčně valit obrovský balvan do prudkého svahu. Pokaždé, když dosáhl vrcholu, tíha balvanu jej přemohla, kámen se skutálel dolů a Sisyfos musel začít znovu – donekonečna. Tento trest si odpykával v Tartaru, nejhlubší jámě podsvětí, kde všichni nejhorší provinilci vykonávali své věčné tresty.
Sisyfovy hříchy
Sisyfos nebyl odsouzen do podsvětí proto, že byl lupičem, vrahem či násilníkem. Král Zeus sice na podobné skutky pohlížel s odporem, ale jeho skutečné provinění spočívalo v něčem jiném: pokusil se přelstít bohy. A právě tato pýcha byla neodpustitelným hříchem.
Jeho duševní schopnosti – jinými slovy lstivost – mu umožnily obelstít či urazit bohy hned třikrát, a pokaždé to zprvu vypadalo, že mu to projde.
Prvním prohřeškem bylo, že udal samotného Dia. Zeus unesl Aiginu, dceru říčního boha Asopa. Sisyfos věděl, kdo je viníkem, a když Asopos přišel hledat svou dceru, prozradil mu to výměnou za nevyčerpatelný pramen vody pro své království Korint. Asopos dohodu splnil.
Zeus se však rozzlobil, když na něj Asopos, rozběsněný jako bouřlivá řeka, udeřil. Musel použít blesky, aby jej přinutil k ústupu. Ať už byly Diovy činy správné či nikoli (nezapomínejme, že často vedly ke zrození hrdinů, kteří pak zachraňovali kosmos), pointa byla jasná: zradit boha řádu, vládce vesmíru, bylo neodpustitelné.
Vzhledem k Sisyfově zkaženosti Zeus rozhodl, že musí být potrestán. Poslal za ním Thanata, boha smrti a služebníka Háda, aby jej odvlekl do podsvětí. Zde se ale naplno projevila Sisyfova vynalézavost: obelstil samotnou Smrt. Přiměl Thanata, aby mu ukázal, jak fungují okovy, a pak mu je sám nasadil. Spoutal Smrt jejími vlastními řetězy.
Nejprve si nikdo nevšiml, že Thanatos zmizel. Krátce nato však přestali lidé umírat – bez ohledu na zranění. Sisyfos tak zůstal mezi živými a chystal další lest.
Nakonec musel zasáhnout Árés, bůh války, který byl neobvyklým nedostatkem mrtvých velmi znepokojen. Thanata osvobodil a osobně Sisyfa přivedl zpět do jeho rukou. Tentokrát už jeho lest neuspěla a Thanatos jej skutečně odvedl do podsvětí.
Tam však Sisyfos předvedl svůj třetí a poslední čin pýchy. Dohodl se s manželkou Méropé, aby vynechala obvyklé pohřební obřady – včetně zaplacení obola Charónovi, převozníkovi duší. Do Hádu tak dorazil jako nepochovaný žebrák. Královně Persefoně tvrdil, že tam nemá co pohledávat.
Protože mu nebyl dopřán řádný pohřeb ani mince pro Charóna, měl prý zůstat uvězněn na druhém břehu Styxu. Navíc zdůraznil, že nedbalost jeho ženy by mohla povzbudit další vdovy k podobnému pohrdání povinností.
Prosil proto Persefonu, aby mu dovolila pouhé tři dny na zemském povrchu: chtěl zařídit svůj pohřeb, potrestat ženu za zanedbání povinností a ukázat jí nutnost ctít vládce podsvětí. Persefona, dojatá jeho prosbou, mu vyhověla – a žádný jiný bůh její rozhodnutí nemohl zrušit.
Samozřejmě, Sisyfos se vrátit nehodlal a žil ještě dalších padesát let. Nakonec však i jeho dostihlo stáří a smrt. Tentokrát si pro něj přišel bůh Hermes – a cesta zpět už nebyla možná. Následoval trest, jímž se Sisyfos proslavil.
Trest, který odpovídá zločinu
V uspořádaném a spravedlivém vesmíru musí trest odpovídat provinění – tzv. contrapasso. Sankce má být přiměřená činu. Životní chování Sisyfa spočívalo v tom, že se snažil přelstít osud – což znamenalo chtít porazit samotné bohy. A nyní jej osud nepřetržitě porážel.
Celý život usiloval o moc a nadvládu nad druhými – včetně smrti a bohů. A tak byl odsouzen k nekonečnému a marnému boji s obyčejným kamenem.
Nakonec jeho chytrost nikam nevedla a skončila v prázdnotě. Připomíná to mocné biblické varování: „Žádná moudrost, žádná rozumnost, žádná rada se nevyrovná Hospodinu“ (Přísloví 21:30).
Sisyfos dnes
Existuje rčení, často připisované Einsteinovi: „Šílenství je dělat stále totéž a očekávat jiný výsledek.“
Na takovou situaci nemusíme čekat až do pekla – všechny závislosti a nutkavosti nesou tento rys. Hazardní hráč čekající na výhru, narkoman toužící po opojení, alkoholik hledající otupění či sexuálně závislý, který vyhlíží vzrušení – všichni končí stejně.
A nejde jen o tyto očividné případy: lidé, kteří den za dnem vykonávají svou práci stále stejně a přesto doufají v zásadní změnu svého života, uvízli v téže pasti.
Obzvlášť zjevné je to ve vztazích a v maskách, které nosíme před světem – od obětí domácího násilí, jež po úniku znovu naleznou jiného tyrana, až po lidi v depresi, kteří neustále přijímají roli oběti. Sisyfos je symbolem všech našich přehnaných a domýšlivých pokusů zvítězit nad realitou. Sisyfos, to jsme my – právě teď.
Albert Camus, velký existencialistický spisovatel, si tuto paralelu uvědomoval a ve své eseji Mýtus o Sisyfovi ji dokonce normalizoval. Tvrdil, že Sisyfos byl šťastný, protože „samotný boj k výšinám stačí k naplnění lidského srdce“. Stručně řečeno – měl úkol, který jej zaměstnával, a to mu stačilo.
Jenže tato normalizace marného úsilí nakonec posloužila k prosazení celé existencialistické agendy: znehodnocení života jako nesmyslného, čistě subjektivního a – pochopitelně – bez Boha. V tomto pohledu, typickém pro 20. a 21. století, Sisyfos překračuje své utrpení a jeho vzpoura proti bohům se stává aktem vzdoru a svobody – existenciálním vítězstvím.
Pro ty, kdo dávají přednost realitě před iluzí a vidí kolem sebe „sisyfovské“ příklady v naší kultuře, je však takový pohled zavádějící: Sisyfos, šťastný ve svém „existenciálním vítězství“? Homér věděl lépe. Co spatřil Odysseus, když sestoupil do podsvětí?
„A spatřil jsem i Sisyfa, jak je spoután svým mučením, jak oběma pažemi zápasí se svým obludným balvanem, napíná se, ruce i nohy zápasí, neúnavně tlačí kámen vzhůru k vrcholu, ale sotva se zakolísal a chystal se překulit, ohromná tíha jej opět strhla zpět a nelítostný balvan se řítil dolů na pláň – a on znovu zvedal, znovu zápasil, aby jej vytlačil vzhůru, pot mu stékal po těle, nad hlavou vířil prach.“
Zní to šťastně? Ne – zní to nutkavě, uvězněně a pekelně. Lekce o Sisyfovi nás vybízí, abychom nepropadali svůdným hlasům, které nám namlouvají, že jsme „existenciální“ či „autentičtí“, když si myslíme, že jsme chytřejší, než opravdu jsme – a rozhodně nikdy ne chytřejší než neviditelná Síla, která řídí vesmír. Dobře činíme, když se vyhýbáme pýše.
–ete–
