Učenci se přou, zda Vergiliova záhadná báseň předpovídá vzestup Augusta, nebo Krista.
Římský básník Vergilius (70 př. n. l.–19 př. n. l.) je nejznámější jako autor eposu Aeneis, ale napsal také cyklus pastýřských a politických básní zvaný Eklogy (někdy také Bukolika). Tyto básně opěvují převážně idylický venkovský život mezi zlatavými poli, květinami posetými loukami a klikatými sady, do nichž občas proniká i politické napětí konce 1. století př. n. l.
Eklogy (název znamená „výběry“) mají za hlavní postavy převážně pastýře, kteří spolu rozmlouvají a zpívají písně nesoucí se krajinou. Tyto zpěvy se někdy dotýkají i tématu konfiskace půdy v důsledku tehdejších politických otřesů.
Jedna z básní – Ekloga IV – se však od ostatních odlišuje. Nese se ve vznešenějším tónu, dotýká se mnohem vyšších témat a rozvíjí se znatelně více v kosmickém měřítku, než skromné pastýřské verše, které ji obklopují.
Ekloga IV už po staletí uchvacuje i mate kritiky a vyvolává spory o svůj význam. Působí jako hádanka nebo proroctví, ale v tom, co přesně znamená, se badatelé – jak už to bývá – neshodnou.
Báseň začíná zjevnou změnou tónu oproti předchozím textům. Básník naznačuje, že tento výběr bude jiný: „Sicilské múzy, zpívejme ve vznešenější tónině. Ne každému lahodí sady a prosté tamaryšky. Je-li váš zpěv o lesích, ať lesy jsou hodny konzula.“
Básník ohlašuje úsvit nové éry: „Nyní přichází poslední věk kumajského zpěvu; veliký kruh staletí začíná znovu. Nyní se vrací Panna, vrací se vláda Saturna; nyní sestupuje z nebe nové pokolení.“
Tato nová éra je spojena se zrozením dítěte: „Jen ty, čistá Lucino, se usměj na zrození dítěte, pod jehož vládou se konečně zastaví železný rod a po celém světě vyroste zlatá rasa!“
Lucina je přízvisko bohyň Junony či Diany jako ochránkyň porodu. Latinské slovo lux, z něhož Lucina pochází, znamená „světlo“ a v tomto kontextu odkazuje na přivedení novorozence na světlo.
Vergilius představuje toto dítě, chlapce, jako spasitele a vládce světa: „Bude obdařen božským životem, spatří hrdiny mezi bohy a sám bude jimi spatřen a bude vládnout světu, jemuž zdatnost jeho otce přinesla mír.“
Po předpovědi, že dítě bude panovat celé zemi, se Vergilius pouští do půvabných a tajemných veršů, v nichž pomocí obrazů z přírody líčí svět, jenž se otevírá, aby mladého vládce přivítal. Země se zazelená radostnou vegetací a verše plynule přecházejí od jednoho obrazu hojnosti k druhému: břečťan, náprstník, egyptské boby, ostružiník, usmívající se květy a kozy s plnými vemeny.
Tradiční symboly
Bohatá symbolická tradice obklopuje rostlinu břečťanu: byl spojován s plodností, sady, náboženskou extází, bohem Dionýsem i s divadlem. Snad nejvýznamnější v kontextu této básně je však symbolické propojení stálezeleného břečťanu s nesmrtelností a věrností. Protože báseň naznačuje, že vláda chlapce–panovníka bude věčná, měl Vergilius zřejmě na mysli právě nesmrtelnost břečťanu.
V římské mytologii se vypráví, že bohyně Flora se dotkla bohyně Junony (pro Řeky Héry) náprstníkem a oplodnila ji bohem Marsem bez účasti otce. Jak uvidíme níže, tato epizoda má význam pro křesťanské interpretace Vergiliovy básně, které v ní spatřují možnou narážku na panenské početí Ježíše Krista.
Ještě záhadněji pak následující verše mluví o kravách, které se již nebudou bát lvů, a o zničení „hada“. Vstup mladého hrdiny do dospělosti se shoduje s dalším rozkvětem země: pole s obilím, ostružiníky obsypané hrozny zářícími na slunci, a duby ronící sladký nektar.
Tak mírumilovná a blahobytná bude vláda tohoto hrdiny, že po opakování trojské války sestoupí na svět jakýsi stav blaženosti, v němž už nebude zapotřebí obchodu, zemědělství ani podobných činností:
„Už nebude vlna učena brát na sebe pestré barvy, ale beran v lukách si sám promění rouno – nyní na něžně purpurovou, nyní na šafránově žlutou; a dobytek bude podle libosti oděn do šarlatu.“
Vergilius vidí slávu nové éry, jak se šíří, usazuje a prostupuje vším – až k samým okrajům země, moře a nebes: „Hle, jak se svět sklání se svou mohutnou klenbou – země i šíře moří a hloubka nebes!“
V extázi básník vystupuje na vlně odvahy a vyzývá samotné bohy k básnickému klání. Prohlašuje, že pokud se dožije úsvitu tohoto nového dne, jeho umělecké schopnosti vzrostou do takové výše, že ani bůh Pan mu nebude moci konkurovat. Báseň končí návratem k obrazu očekávaného hrdiny jako novorozeněte:
„Začni, chlapče, poznávat svou matku s úsměvem: deset měsíců přineslo tvé matce dlouhé strádání. Začni, chlapče!“
Interpretace
Je zřejmé, že s touto eklogou jsme se posunuli od harfování a hraní pastýřů na flétnu k velkolepé vizi, která se týká celého světa. Bylo předloženo několik výkladů básně – například že Vergilius oslavoval vlastní poezii, že psal o synovi svého přítele C. Asinia Polliona, jemuž je báseň adresována, nebo že předvídal velikost potomka Marka Antonia.
Žádný z těchto scénářů však neodpovídá tónu básně. Ta hovoří o konkrétní osobě, jejíž vláda má proměnit tvář celého světa – ačkoli lze připustit, že v době vzniku mohla panovat očekávání, že by něco takového mohl uskutečnit Antoniův syn.
Dvě další interpretace se vzhledem k euforickému a velkolepému jazyku a obsahu básně zdají vhodnější. První vychází z toho, že vládcem světa, na nějž báseň odkazuje, je Octavianus – Caesar Augustus – a že Vergilius se touto básní zapojil do dlouhodobé tradice chvály na adresu básnických mecenášů.
Zakladatel Římské říše
V době, kdy Vergilius psal, procházil Řím přechodem z republiky na císařství prostřednictvím známých občanských válek, do nichž byli zapojeni Julius Caesar, Pompeius Veliký, Marcus Crassus, Marcus Antonius, Marcus Lepidus a Octavianus. Julius Caesar určil svého prasynovce Octaviana za adoptivního syna a dědice. Po Caesarově zavraždění porazili Octavianus, Marcus Antonius a Marcus Lepidus Caesarovy vrahy, než se obrátili proti sobě navzájem. Posledním, kdo zůstal, byl Octavianus. Ten se stal Caesarem Augustem a zakladatelem Římské říše. Zahájil období míru a stability, jaké Řím (a svět) dlouho nepoznal.
Vergilius Augusta osobně znal; jeho vrcholné dílo „Aeneis“ si u něj dokonce sám Augustus objednal. Vergilius předčítal části „Aeneis“ Augustovi i jeho rodině v soukromí. Není tedy nereálné si představit, že v Augustovi viděl jakéhosi spasitele, který konečně přinesl římskému světu období míru, stability a prosperity.
Není těžké si představit, že by chtěl napsat něco na oslavu svého mocného mecenáše. Učinil tak i v některých pasážích „Aeneis“, takže pro to existuje precedent. V tomto výkladu je oním chlapcem, jenž vyroste ve vládce světa, sám Augustus – jehož panství skutečně zahrnovalo většinu tehdy známého světa. Tento výklad však naráží na fakt, že Vergilius báseň napsal v roce 40 př. n. l., tedy ještě předtím, než se z Octaviana stal Augustus a vládce světa. Samozřejmě je možné, že Vergilius dokázal přesně odhadnout vývoj politických událostí, nebo měl skutečně prorocké schopnosti.
Křesťanská interpretace
Druhý výklad zastává názor, že Vergilius byl „proto-křesťanem“, který na prahu Kristova příchodu nabídl mesiášské proroctví. Tento výklad rozvinuli raní křesťanští autoři, například sv. Augustin. Podle něj Vergilius nějakým způsobem prorocky zahlédl blížící se vykoupení světa a začátek křesťanské éry v životě, smrti a vzkříšení Ježíše Krista.
Dante učinil z Vergilia ústřední postavu své křesťanské básně „Božská komedie“ mimo jiné i proto, že věřil tomuto středověkému pojetí převzatému od Augustina o Vergiliově skrytě křesťanské poezii. Ekloga byla chápána jako pohanský protějšek starozákonních proroctví Izajáše a dalších. Oporu pro tento výklad poskytují výrazné křesťanské motivy a obraznost obsažené v celé básni. Neúplný výčet zahrnuje zmínku o panně; příchod hrdiny, který je bohem či je s bohy spojen; odpuštění hříchů a viny světa; náprstník a jeho mytologické souvislosti; zničení hada (tradičního symbolu ďábla); jehňata pokrytá šarlatem (připomínající Krista, velikonočního Beránka) a velkolepý rozsah a trvání království tohoto chlapce.
Většina moderních badatelů však zastává názor, že všechny tyto prvky lze vyložit i bez odkazů na křesťanské myšlenky.
Ať už měl Vergilius na mysli cokoli, nelze popřít, že báseň má nezaměnitelnou sílu, která uchvátí mysl i představivost tak, že při setkání s ní cítíme, že jsme překročili jakýsi práh do neznáma. Jsme v přítomnosti velkých tajemství a nadpozemské atmosféry, kterou Vergiliova poezie mocně vyvolává. Ať už pro svůj polomystický obsah, nebo pro krásu veršů, stojí tato báseň za přečtení a hlubší zamyšlení.
–ete–
