Mýtus není opakem pravdy – naopak je cestou k hlubším pravdám.
O mýtech a jednotlivých konkrétních příbězích píšu už delší dobu. Tyto dávné pověsti se mohou zdát vzdálené, archaické a bez významu pro dnešní kulturní a politické debaty. Pravdou však je, že nikdy nebyly aktuálnější. Proč? Protože na rozdíl od moderních teorií, které tvrdí, že pravda je zcela relativní nebo podmíněná kulturou, mýty předpokládají, že existují pravdy univerzální – dokonce věčné – a že se opakují v každé době, včetně té naší.
Začněme ne-západní klasikou. Tao Te ťing říká: „Kdo nerozpozná Věčné, upadne do zmatku a hříchu.“ Toto slovo – „věčné“ – je klíčové. Odkazuje na pravdy, které se nemění podle doby ani podle trendů. Řecké mýty, stejně jako mnohé další napříč kulturami, tyto pravdy zachycují ve formě příběhu, obrazu nebo symbolu. Hovoří o povaze reality, lidských omezeních, spravedlnosti a důsledcích pýchy. A právě proto přetrvávají.
Je důležité zdůraznit, že pro křesťanský svět mýty křesťanství nenahrazují; pouze ho doplňují.
Povrchní chápání mýtu
Naše současná kultura si bohužel stále častěji plete mýtus s nepravdou. Slovník definuje mýtus jako „smýšlený příběh“ nebo „široce rozšířenou, avšak mylnou víru“. Takové pojetí je však značně ochuzené.
Mýtus není nepravda, ale jiný způsob, jak uchopit pravdu – symbolický, psychologický a metafyzický. Jak trefně poznamenává Karen Armstrongová, autorka knihy Krátká historie mýtu: „Mýtus byl událost, která se v jistém smyslu stala jednou, ale zároveň se stává neustále.“ Právě to mu dodává sílu. Historie zaznamenává, co se stalo jednou; mýtus vysvětluje, co se stále znovu odehrává.
Vezměme si biblický mýtus o pádu v zahradě Eden. Ať už člověk věří na doslovného Adama a Evu, nebo ne, mýtus zůstává hluboce a pozorovatelně pravdivý: lidstvo znovu a znovu sahá po nesprávném stromě. Volíme strom poznání – fakta, jistotu, kontrolu – před stromem života – představivost, důvěru a víru. A děláme to stále. A právě tím padáme.
Dokonce i ateistický filozof John Gray to uznává. Upozorňuje, že zatímco osvícenci věřili, že poznání nás osvobodí, mýtus o pádu má k pravdě blíže. Věda postupuje, a přesto se lidské chování stává iracionálnějším a krutějším. Mýtus tuto paradoxní skutečnost pojmenovává. Neudává časovou posloupnost, ale popisuje stav. Proto nejsou mýty v rozporu s vědou či historií, nýbrž je doplňují – dávají totiž smysl tomu, co data sama o sobě nevysvětlí.
Proč mýtus potřebujeme i v době vědy
Problém je, že od dob osvícenství přestáváme vnímat mýtus jako živý. Proměnili jsme ho v zkamenělinu a odsoudili ho jako výmysl. Důsledkem je, že dáváme přednost vědě a faktům před příběhem a významem. Vidíme to ve školství, kde upřednostňujeme přírodovědné obory a odsouváme umění či humanitní vědy na okraj. Vidíme to i ve veřejném prostoru, kde přehlížíme básníky a stavíme vědce do role jediných rozhodčích pravdy.
Ani věda se však potřebě mýtu nevyhne. Vezměme si teorii velkého třesku: je to příběh, narativní rámec, který nám pomáhá pochopit něco, co nelze přímo pozorovat. Struktura je mytická, i když záměr vědecký.
Neviditelné pravdy a varování starých mýtů
Nejde o to stavět vědu proti mýtu, ale poukázat na to, že mýtus je nevyhnutelný – protože lidé uvažují v příbězích. Jak kdysi poznamenal profesor Brian Cox: „Narativ lze považovat za základní projev mysli.“ Ty nejdůležitější pravdy – láska, spravedlnost, dobro, hodnota – jsou neviditelné. Nelze je spatřit ani změřit, a přesto pro ně žijeme a umíráme. Mýty nám pomáhají tyto neviditelné skutečnosti uchopit tím, že jim dávají podobu. Dělají neviditelné viditelným.
Řekové to věděli. Velký přestupek nazývali hybris – překročení lidských mezí, odmítnutí uznat vyšší řád. A vyprávěli příběhy o tom, co se stane těm, kdo tento řád nerespektují. Mýty tedy nejsou prázdnou zábavou, ale varováním a moudrostí předávanou v symbolické podobě. Jsou způsobem, jak se zorientovat v neuspořádaném světě.
A právě chaos dnes kolem sebe vidíme stále častěji. Proč? Protože jsme opustili smysl pro řád, který považovali za zásadní nejen Řekové, ale i Hebrejci, Číňané či staří Egypťané. V jádru řecké mytologie stojí zrození kosmu – řádu – z chaosu. Zeus, když porazil Titány, nastolil božskou hierarchii. Zrodil se zákon a také spravedlnost. Dnes však mnozí hierarchii a omezení odmítají a místo toho prosazují bezbřehou rovnost. Zaměňují svobodu za svévoli a omezení za útlak.
Jak však připomíná Tao Te ťing: „Při vedení lidí a službě Nebi není nic lepšího než omezení. Jen skrze omezení lze věci řešit včas.“ Omezení není nepřítelem; je to struktura, která dává smysl. Mýtus nám to připomíná. Znovu zavádí hranice a ukazuje nám vyšší zákony – ty, které přesahují lidské vrtochy.
Co je to pokrok?
Současné pojetí „pokroku“ situaci ještě víc komplikuje. Pokrok, jak si jej dnes představujeme, není jen víra v lepší technologie, ale mýtus sám o sobě – víra, že se nevyhnutelně zlepšujeme.
Ale co když nás tato víra zaslepuje vůči tomu, čím se stáváme? Gray tvrdí, že víra v pokrok se stala „mechanismem sebeklamu“, který nám brání vidět zlo, jež vzniká nekontrolovaným růstem. Mýtus naopak nabízí korektiv. Staří věřili, že zlatý věk je za nimi; my věříme, že je před námi. Oba jsou to mýty – jen velmi odlišné. Ten náš je možná nebezpečnější.
Ironií je, že i věda má své nevyslovené mýty, své posvátné příběhy – a přesto to odmítá přiznat. Trvá na tom, že mýtus je fikce, zatímco sama spřádá velkolepé příběhy o původu světa. A tak zůstává slepá ke svým vlastním omezením.
Odmítnutí mýtu nás neučinilo racionálnějšími, ale roztříštěnějšími. Marx například zesměšňoval biblickou pravdu, že „člověk nežije jen chlebem“, a trval na tom, že člověk se bez chleba neobejde. To však znamená mýtus zcela nepochopit. Toto rčení totiž není o chlebu, ale o plném lidství – o aspiraci přesahující pouhé přežití.
Když se mýtus špatně chápe, má to hluboké důsledky. Dvacáté století je poseto troskami ideologií, které pojímaly člověka jen jako ekonomický nebo biologický objekt – jinými slovy jako zvíře – a s jejich následky se potýkáme dodnes.
Mýtus a křesťanství
Hovořit o síle mýtu neznamená popírat jedinečný historický základ křesťanství, ani se uchylovat k přeludům. Mýtus nás však může dovést k pravdě – k pravdě věčné, opakující se a nezbytné.
Tento článek zve všechny čtenáře, aby odložili moderní předsudek, že mýtus je nepravda, a pochopili, že mýtus je způsob, jakým lidé odjakživa vyprávěli pravdu. A pokud tyto příběhy přestaneme vyprávět a ztratíme k nim porozumění, vrátí se k nám nerozpoznané v podobě osudu. Psycholog Carl Jung varoval: „Dokud nevědomé nepřevedete do vědomé roviny, bude řídit váš život a vy tomu budete říkat osud.“ Mýtus není únikem – je konfrontací. Konfrontací s nejhlubšími pravdami o nás samých.
Řekové to věděli. Chápali, že i bohové podléhají vyšším zákonům – spravedlnosti, osudu, odplatě, předurčení. A nešlo jen o náboženské přesvědčení, ale o pozorování toho, jak svět funguje. Kosmos znamená řád. A právě tento řád – morální, psychologický, duchovní – nám dnes nejvíce chybí.
Mýtus nám jej může pomoci obnovit. Pokud mu to dovolíme.
–ete–
