Starověký řecký dramatik Aischylos kladl podnětné otázky, které jsou aktuální i po tisících let.
„Kdo se učí, musí trpět“ – to je jeden z mnoha slavných veršů z Aischylovy trilogie Orestaia, která je jedinou dochovanou trilogií starořeckých tragédií. Tento příběh o vraždě, pomstě a usmíření klade nadčasové otázky týkající se spravedlnosti a jejího významu.
Aischylos: válečník a tragéd
Aischylos (asi 525–455 př. n. l.) se narodil v Eleusíně nedaleko Athén a pocházel z řecké statkářské aristokracie. Dětství strávil prací ve vinohradu. Podle legendy se mu ve snu zjevil bůh Dionýsos a přikázal mu, aby zanechal práce a stal se dramatikem. Jakmile se Aischylos probudil, začal psát tragédie – a postupně se stal jedním z nejuznávanějších dramatiků starověkého světa.
Z jeho zhruba osmdesáti tragédií se bohužel dochovalo jen sedm. Peršané vyprávějí o porážce perského krále Xerxa, který se snažil podmanit si celé řecké území. Upoutaný Prométheus se soustředí na osud Titána Prométhea, jenž ukradl bohům oheň a dal lidem jazyk, matematiku a umění. Modlitebnice sleduje skupinu panen, které po útěku z Egypta nacházejí útočiště v řeckém městském státě Argos, aby unikly vynuceným sňatkům. A Sedm proti Thébám vypráví o krvavém bratrovražedném boji o moc.
Ač byl Aischylos skvělým dramatikem, byl zároveň obávaným vojákem. Roku 490 př. n. l. bojoval v pozemní bitvě u Marathonu proti perskému králi Dareiovi I., otci Xerxa. O deset let později se zúčastnil i slavné námořní bitvy u Salamíny, tentokrát přímo proti Xerxovi, jehož zdrcující porážka vedla k definitivnímu ústupu Peršanů z Řecka.
Aischylovy vojenské zásluhy mu vynesly slávu a úctu. Náhrobní nápis, který si údajně přál, vypovídá o tom, že si přál být zapamatován především pro svou odvahu: „Tento hrob v obilnaté Gele ukrývá Athéňana, Aischyla, syna Euforiónova, jenž zde zemřel. Slavný háj u Marathonu by mohl vyprávět o jeho statečnosti – a dlouhovlasý Peršan ji znal dobře.“
Tragédie v Athénách
Starověcí řečtí dramatikové uváděli své hry na slavnostech Velkých Dionýsií v Athénách. Každoroční festival vzdával hold Dionýsovi, bohu vína, hudby, divadla a plodnosti. Přibližně v březnu našeho kalendáře soutěžili tři dramatikové v zábavě pro desetitisíce diváků v kamenném divadle pod Akropolí.
Publikum tvořili převážně muži, ale účastnili se i cizinci z okolních měst. Ženy, otroci a cizinci usazení v Athénách mohli být přítomni také, i když v mnohem menším počtu.
Hry se každý rok měnily, avšak struktura festivalu zůstávala stejná. Začínalo se slavnostním průvodem za hradbami města. Poslové nesli sochu Dionýsa až do divadla. Sbory zpívaly vášnivé písně a nosily sexuálně symbolické rekvizity na počest výstředního boha.
Následující den pochodovali městem váleční sirotci na počest svých otců, kteří padli v boji. Byla jim udělena výsada sedět v první řadě, což symbolicky završovalo jejich přechod do dospělosti. Po tomto průvodu začínala divadelní představení.
Každý ze tří soutěžních dnů patřil jednomu dramatikovi, který uvedl čtyři hry – tři tragédie a jednu satyrskou hru, jejímž cílem bylo odlehčit napětí po silných emocionálních zážitcích. Dramaturgové byli vybíráni hlavním athénským úředníkem, jenž jejich hry posuzoval s předstihem několika měsíců. Soutěž měla vysokou prestiž – hry byly hodnoceny podle obsahu, zpracování i odezvy publika. Čtvrtého, závěrečného dne festivalu, byl vyhlášen vítěz.
Oresteia
Aischylova Oresteia získala první cenu. Trilogie zachycuje tragický pád a vykoupení legendárního rodu Atreovců. V první ze tří her se král Agamemnón vrací jako vítěz z Tróje – jen aby byl zavražděn svou ženou Klytaimnéstrou jako odplata za to, že kvůli přízni bohů obětoval jejich dceru.
Ve druhé hře se do vlasti vrací jejich syn Orestés. Na popud boha Apollóna pomstí smrt svého otce tím, že zabije Klytaimnéstru. Tím však spáchá matkovraždu, která ho uvrhne do šílenství. Na scénu přicházejí krvežíznivé Erínye – Dcery Noci, starobylé bohyně pomsty, jež ztělesňují dávnou generaci božstev, kterou postupně nahrazují Apollón, Athéna a další mladší bohové. Erínye pronásledují Oresta a vyhánějí ho z rodného Argu, kde obě vraždy spáchal.
Ve třetí hře Erínye v pronásledování pokračují. Chtějí pomstít Klytaimnéstru a Oresta zabít. Děj se nyní přesouvá do Athén, které chrání bohyně moudrosti a spravedlnosti Athéna. Ta zakládá soudní dvůr, aby jednou provždy ukončila nekonečný kruh krevní msty. Z nejlepších Athéňanů vybírá porotce a Orestés je postaven před soud. Hlavními spornými stranami jsou Apollón a Erínye. Po napjatém procesu je Orestés zproštěn viny a jeho život je ušetřen. Tento rozsudek symbolizuje zrod nové éry, v níž zákonná spravedlnost nahrazuje krvavou pomstu.
Oběť, pomsta a prosperita
Několik let před uvedením hry Oresteia v roce 458 př. n. l. přesvědčil athénský demokratický reformátor Efialtés lidové shromáždění, aby omezilo politickou moc aristokracie pouze na náboženské obřady. Aristokracie totiž dlouhodobě prosazovala vlastní zájmy prostřednictvím konzervativní a protidemokratické rady. Krátce po prosazení reforem byl Efialtés zavražděn. Napětí mezi zastánci přímé demokracie a těmi, kdo chtěli udržet moc v rukou elit, se dále prohlubovalo.
Soudní proces na konci třetí hry naráží právě na tuto politickou nestabilitu. Erínye ztělesňují pomstychtivou spravedlnost aristokratických rodů, které si často vyřizovaly právní spory samy. Mentalita „oko za oko“ převládala právě mezi těmi, proti nimž Efialtés brojil.
V Oresteii Athéna po skončení procesu zve Erínye, aby se připojily k budování lepšího města. Snaží se je přesvědčit, aby ukončily svou pomstychtivost, ale ony znovu a znovu odmítají. Domnívají se, že Orestés musí být za vraždu matky potrestán, a Athénino rozhodnutí o jeho zproštění viny vnímají jako útok na svou autoritu.
Athéna jim však neustále slibuje přežití, bezpečí a štědré dary od athénských občanů – a Erínye nakonec ustoupí. Proměňují se z krvežíznivých duchů v Laskavé bohyně, které žehnají Athénám štěstím, mírem a plodností pro všechny. Athéna nakonec stanoví, že všechny spory musí být řešeny u soudu, a nikoli mezi jednotlivci. Trilogie vrcholí slavnostním průvodem připomínajícím slavnostní zahájení Dionýsií. Athéna a Erínye zpívají unisono: „Teď pozvedněte vítězný zpěv, jímž korunujeme svou píseň!“
Opravdové usmíření?
Většina Athéňanů by nejspíš považovala závěr Oresteie za uspokojivý. Soudní proces se odehrává v Athénách – v symbolu spravedlnosti a demokracie na celém řeckém poloostrově. Athéňané byli na své město a jeho formující zvyklosti mimořádně hrdí. Slavnost Dionýsií jim poskytovala jedinečnou příležitost ukázat cizincům, proč tyto zvyklosti mají smysl – a proč je soudní síň vhodnějším místem pro řešení sporů než meč.
Moderní čtenáři to však mohou vnímat jinak. Orestés zabil svou matku. Pomstil tak otce, kterého Klytaimnéstra zavraždila bez jakéhokoliv trestu. Ale stačí to jako ospravedlnění matkovraždy? Znamená Orestovo zproštění viny skutečnou spravedlnost? A i kdyby jeho osud určil soud, proč nebyl nijak potrestán za tak krutý čin? Co je při posuzování minulých provinění nejdůležitější?
Bez ohledu na to, zda je závěr hry přesvědčivý, přináší alespoň usmíření – navzdory všem prolitým krůpějím krve. Erínye odpouštějí Orestovi a Athéna jim odpouští jejich hněv. Násilný cyklus se uzavírá a zdá se, že všichni na tom vydělají.
Aischylos dnes
V roce 2007 situovala dramatická autorka Yael Farberová adaptaci Oresteie do doby slyšení před Komisí pro pravdu a usmíření v roce 1996, kdy v Jihoafrické republice oběti a pachatelé porušování lidských práv vypovídali o svých zkušenostech z období apartheidu.
Farberová je jednou z mnoha současných umělkyň a umělců, kteří rozpoznali, že Oresteia se zabývá univerzálními tématy – rodinou, důvěrou, láskou, nenávistí, pomstou a vykoupením. Především však klade zásadní otázku: co je spravedlnost – a má v ní vůbec odplata své místo?
–ete–
