Krátký dopis Epikúra obsahuje nadčasová doporučení pro jednoduchý a šťastný život.
Co přesně je rozkoš? Co způsobuje bolest a jak se jí lze vyhnout?
Takové věčné otázky fascinovaly řeckého filozofa Epikúra. Zatímco filozofové před ním o štěstí přemýšleli a debatovali, Epikúros ho jako první výhradně definoval skrze bolest a slast. Z jeho obsáhlé tvorby se dochovaly pouze tři dopisy a dvě sbírky citátů. Mezi nimi i List Menoikeovi, který obsahuje nadčasová doporučení pro jednoduchý a šťastný život.
Zahrada Epikúra
Epikúros (341 př. n. l. – 270 př. n. l.), jehož jméno znamená „společník“, je již dlouho kontroverzní postavou. Zastánci jeho filozofie ho označují za génia s pronikavými postřehy o podstatě štěstí, zatímco odpůrci mu vyčítají, že podporoval honbu za zhoubnými rozkošemi na úkor střídmosti. Tato debata začala už za Epikúrova života a pokračuje dodnes.
Narodil se roku 341 př. n. l. na ostrově Samos, který leží u západního pobřeží dnešního Turecka. Oba jeho rodiče byli athénskými občany, a tím pádem byl podle zákona i on Athéňanem. Prvních 35 let svého života strávil studiem, vojenskou službou a výukou ve městech východního Řecka.
Epikúros se nakonec rozhodl založit školu na předměstí řeckého hlavního města. Zakoupil dům se zahradou, kde on i jeho žáci pracovali, vyučovali a odpočívali. Na svou dobu neobvykle umožňoval ženám i otrokům účastnit se aktivit školy. Věřil, že filozofie může prospět každému. Zahrada se nakonec stala symbolem epikureismu, který kladl největší důraz na jednoduchost, klid a společenství.
Ataraxie
Merriam-Webster definuje epikurejce jako „člověka s citlivými a náročnými chutěmi, zejména pokud jde o jídlo či víno“. Předpokládá se, že epikurejci si libují v nízkých, tělesných požitcích, jako je jídlo, pití a sex. Opravdu to Epikúros hlásal?
Epikúros považoval za nejvyšší dobro ataraxii, což znamená nepřítomnost znepokojení. Abychom byli spokojení, musíme být klidní. Epikurejci věřili, že klid je štěstím. Tento klid však neměl mnoho společného s tělesnými požitky. Naopak, Epikúros doporučoval zdrženlivost v záležitostech těla: „Příjemný život nezajišťuje nepřetržité pití a hýření – ani ukojení žádostí, ani požívání ryb a jiných luxusních pokrmů bohatých stolů.“
Rozvážnost, napsal, „je cennější než filozofie“ a je pramenem „všech ostatních ctností“. Kdybychom se Epikúra zeptali, zda bychom měli tělesné rozkoše zcela odmítnout, odpověděl by ne, protože střídmost nás vede správným směrem.
Ve svém Listu Menoikeovi filozof definoval klid jako „osvobození od bolesti těla a znepokojení mysli“. Abychom odstranili tělesnou bolest, Epikúros radil zaměřit se pouze na nezbytné požitky. Jako například jídlo. Dopis vysvětluje, že „prosté chutě“ zahánějí hlad stejně účinně jako „luxusní pokrmy“, které navíc mohou způsobovat větší nepohodlí tím, že v nás probouzejí touhu po ještě lepším jídle.
Epikúros věřil, že jednoduché jídlo přináší radost, protože zahání hlad a zajišťuje přežití. Cokoliv nad tuto základní spokojenost je zbytečné. Uvědomění si, že to nepotřebujeme, bylo podle Epikúra prvním krokem k odstranění nadbytečných tužeb, které nám komplikují život více, než je pro štěstí nutné. Čím jednodušší, tím lepší.
Strach ze smrti
Znepokojenou mysl je nutné řešit jinak. Stejně jako většina starověkých filozofů se Epikúros domníval, že mysl může nalézt klid prostřednictvím filozofie. Pro něj byla filozofie především nástrojem k pochopení přírodních jevů – od růstu rostlin po pohyb hvězd. Obecněji řečeno, filozofie v tomto pojetí znamená především důkladné uplatňování rozumu při kladení a zodpovídání „velkých otázek“ života.
Rozum nám umožňuje odlišit nesprávné názory a zakládat svá rozhodnutí na pevnějších základech, což byl důvod, proč ho Epikúros považoval za nezbytný pro dobrý život. Jeho největší přínos podle něj spočívá v tom, že pomáhá překonat to, co vnímal jako nejuniverzálnější lidský strach: smrt. Strach ze smrti. Jak vysvětluje Menoikeovi, právě tento strach je hlavní příčinou úzkosti. Podle jeho názoru většina lidí buď „prchá před smrtí jako před největším zlem“, nebo po ní „touží jako po úniku před zly života“. Svému žákovi však vysvětlil, že takové postoje jsou škodlivé.
Úzkost z vlastní smrtelnosti přináší bolest jak v životě, tak i ve chvíli smrti. Aby tuto úzkost překonal, Epikúros volil radikální přístup. Jak píše, měli bychom si „zvyknout na myšlenku, že smrt pro nás nic neznamená. Veškeré dobro a zlo spočívá ve vnímání, ale smrt je zbavením veškerého vnímání“. Smrt tedy přirovnává ke konci veškerého vnímání, což znamená i konec bolesti. Přijetí této myšlenky podle něj činí „smrtelnost života příjemnou, nikoliv proto, že by mu přidávala nekonečnou délku, ale protože odstraňuje touhu po nesmrtelnosti“.
Přátelství
Menoikeus byl současníkem Epikúra, ale to je vše, co o něm víme. Pravděpodobně byl mladší než filozof a zřejmě se na něj několikrát obracel s žádostí o radu, jak napovídá přátelský tón listu. Jejich korespondence ve skutečnosti odhaluje jednu z hlavních zásad Epikúrova učení v praxi.
Ačkoliv dopis přímo nezmiňuje přátelství, z dalších Epikúrových spisů je zřejmé, že ho považoval za nezbytné pro dosažení štěstí. Jeden z jeho dochovaných fragmentů říká: „Šlechetný člověk se především stará o moudrost a přátelství; prvé je smrtelné dobro, druhé nesmrtelné.“ Není jasné, proč považoval přátelství za „nesmrtelné dobro“, ale nepochybně si ho cenil jako jednu z nejdůležitějších věcí v životě.
Epikúros své zásady uplatňoval v praxi – napsal Menoikeovi, aby rozptýlil jeho obavy. Chtěl příteli v nouzi poskytnout radu, protože to je to, co přátelé dělají. Praví přátelé nám připomínají naše závazky vůči ctnosti, pokud se někdy ocitneme v situacích, které ji ohrožují.
Přátelé nám také pomáhají cvičit rozum. Nabízejí nám nové pohledy. Upřímně a s respektem zpochybňují naše názory, abychom se od nich mohli učit – a činíme tak i my vůči nim. Epikúrova škola byla založena s cílem, aby učitelé předávali svou moudrost a studenti o ní mohli přemýšlet a případně prostřednictvím rozumu poukazovat na chyby v tomto způsobu myšlení. Můžeme si představit internátní školu, kde učitelé a studenti společně žili, učili se a pracovali v duchu přátelství.
Jak říká jeden z Epikúrových poetických aforismů: „Přátelství tančí kolem světa a vyzývá nás všechny, abychom se probudili k poznání štěstí.“ Právě takový zvláštní lidský vztah proměňuje abstraktní pojmy v realitu.
Je tato filozofie dostačující?
Epikúrův důraz na umírněnou slast a nepřítomnost bolesti se zdá neúplný. Chceme se vyhnout bolesti a nalézt potěšení, ale zároveň toužíme po smyslu a účelu, což často zahrnuje i utrpení. Epikúros možná věřil, že oddanost přátelům a rodině tuto touhu naplní, ale jeho dochované spisy nám v tomto ohledu nenabízejí dostatek vysvětlení. Jsou nepřítomnost bolesti a důsledná aplikace filozofie opravdu dostatečné k tomu, abychom žili dobrý život?
Jsou jeho součástí, ale zdá se, že ke štěstí je třeba více než jen pohodlí a jednoduchost. Jak psychoanalytik a přeživší holokaustu Viktor Frankl řekl svým přátelům v koncentračním táboře: „Lidský život za jakýchkoliv okolností nikdy nepřestává mít smysl.“ Tato „nekonečná smysluplnost života zahrnuje utrpení i umírání, nouzi i smrt“. Franklova situace byla extrémní. Přesto nám jeho pohled připomíná, že život s cílem, který ho udržuje navzdory opakované bolesti a strastem, může být lepší a smysluplnější než bezbolestná existence, o kterou se Epikúros snažil.
Ať už měl pravdu, nebo ne, rady Epikúra přinesly útěchu milionům lidí. V bezpřátelském věku nadměrné spotřeby a chronické úzkosti je rada tohoto filozofa-zahradníka – hledat spokojenost v jednoduchosti a opravdových vztazích – radikálním, ale rozhodně podnětným poselstvím pro naši snahu o lepší a klidnější život.
–ete–
