Energetická krize a napětí v Hormuzském průlivu tlačí italskou premiérku do riskantního balancování mezi Washingtonem a Bruselem – a při bližším pohledu se její pozice tříští jako světlo v hranolu.
Zatímco ještě před čtyřmi lety tvořila v Itálii národní rétorika proti bruselským byrokratům páteř její pozice lídryně pravého středu, zprávy z posledních dvou týdnů vykreslují diametrálně odlišný obraz.
Předsedkyně italské vlády kráčí po laně – evropská provazochodkyně zavěšená mezi tvrdými útoky už asi bývalého přítele Donalda Trumpa a nutností nevykolejit z kolejí Evropské unie. A koutkem oka přitom pokukuje po Číně.
Není ale jasné, zda lze vůbec mluvit o skutečném obratu, už jen proto, že zatím k žádnému nedošlo: Itálie, zavěšená mezi transformismem a konzistencí, se rozhlíží a znovu hledá spojenectví, která ještě včera držela. A byla pevná.
Účast Itálie na pařížském summitu „Willing“ k zabezpečení Hormuzského průlivu není jen aktem námořní diplomacie; je symbolem proevropského posunu Meloniové, který stále více připomíná operaci vynuceného přežití. To přichází v době, kdy Trump vyjednává s Teheránem o Hormuzu a situace kolem průlivu se během několika hodin láme a znovu vyhrocuje.
Giorgia Meloniová, vnímaná jako přirozený spojenec trumpismu v Evropě, se dnes ocitá na lavici obžalovaných v Mar-a-Lago právě kvůli otázce Íránu. Rozhodnutí usednout s Francií, Spojeným královstvím a Německem na podporu mezinárodní mise „odminování a mírové ochrany“ úžiny představuje alternativu k výzvám Spojených států, aby jejich spojenci poskytli podporu.
Trumpovo obvinění „nemá odvahu“ je jasné. Itálie tím, že odmítla využití základny Sigonella pro nálety na íránské cíle a dala přednost evropské diplomatické cestě, zradila suverenistickou dohodu. To je možná první skutečný krok, který spustil eskalaci reakcí. A aby se neutopila pod americkými cly a nezůstala izolovaná v Evropě, která se semkla proti washingtonskému protekcionismu, musela Meloniová znovu objevit hodnotu evropské kolegiality. Toto „znovuobjevení“ však přichází po letech tvrdé a nekompromisní rétoriky proti „globalistickým elitám“ a zároveň nehasí požadavek na pozastavení Paktu stability a společných rozpočtových pravidel, aby bylo možné čelit energetické krizi způsobené blokádou námořních tras v Íránu. Rozpor je totální.
Lidé volají po atlantismu, chlubí se vřelými přijetími ve Washingtonu i v Mar-a-Lago, hřímá se proti bruselským byrokratům a hlásá se národní suverenita, ale když se uzavře Hormuzský průliv a cena ropy vystřelí, zatáhne se za brzdu ve vztahu k historickému spojenci a hledají se „alternativy“ v Evropě, možná směrem na východ. V pokerové partii by někdo pravděpodobně zaplatil, aby zjistil, zda jde o bluf z Říma, nebo ne. Postoj, který jakkoli zní jako variace na syndrom kamikaze, působí spíše jako strategie politického přežití založená na průzkumech. Některé kroky, jako opožděné odsouzení Trumpových útoků na Vatikán nebo pozastavení vojenských dohod s Izraelem, zjevně nesledují etický ani ideologický kompas, ale jiné motivy.
Nezaujmout linii vůči Trumpovi znamená vystavit se riziku cel na zemědělské produkty a luxus, „trestu“, který americký prezident často uvaluje za odmítnutí. Znepřátelit si Evropu by naopak znamenalo být odsunut do absolutní marginality v nových společných uspořádáních. Meloniová hraje hru, v níž se snaží zůstat „europeistkou na oko“, aby uklidnila trhy, a „atlantistkou v jádru“, aby definitivně nespálila mosty s Amerikou. Je to však hra, která se stává nebezpečnou. Pařížský summit ukázal Itálii připravenou poskytnout lodě pro „mírovou“ misi, která se dnes jen stěží může rozběhnout vzhledem k situaci ve vodách u Íránu. A Trump, jak sám říká, vidí „strach“ v očích evropských spojenců – strach, který zjevně musí být skutečný i v Palazzo Chigi, protože Itálie jako by se bála definitivně si vybrat stranu ve světě, který už šedé zóny nepřipouští. Současný vývoj znamená konec líbánek mezi domácím suverenismem a mezinárodním populismem.
Krize v Hormuzu působila jako katalyzátor a odhalila skutečnou povahu italské vlády: sestavu, která pod tlakem ekonomické i vojenské reality utíká do starých přístavů europeismu a multilateralismu. Italská vláda se nepochybně obává nestability. Strach z toho, že bude sevřena mezi Německem v recesi a protekcionistickou Amerikou, přiměl kabinet k formě „europeismu z nutnosti“. Nejde o návrat k ideálům evropské integrace, ale o chladný kalkul realpolitik.
Tato krize tvrdě vrátila zahraniční politiku do rámce ekonomiky. Během několika hodin začala cena ropy prudce kolísat a evropské energetické řetězce odhalily svou křehkost. Tváří v tvář této realitě se strategické nejednoznačnosti stávají luxusem, který si dovozní země jako Itálie nemůže dovolit. Nejde o otázku politické identity, ale o strukturální závislost. A kdo nekontroluje trasy, musí se přizpůsobit těm, kdo je kontrolují. Ve hře přitom není ani tak otázka, zda Giorgia Meloniová mění kurz, ale zda ještě existuje prostor pro jeho autonomní udržení.
Probíhající krize ukazuje svět, který nepřipouští dlouhodobé nejednoznačnosti. Washington střídá vyjednávání a otevřené hrozby a dochází až k úvahám o přímých útocích na íránskou infrastrukturu. Teherán využívá průliv jako globální strategickou páku a Evropa se snaží budovat společnou odpověď, protože ví, že sama takový energetický šok neustojí. Itálie je exponovanou zemí, která se snaží proměnit slabost ve flexibilitu diplomacie.
Hranice mezi flexibilitou a nekonzistencí je v geopolitice tenká a příliš časté změny směru mohou zmást i ty, kdo mají udávat směr. Itálie se snaží plout na otevřeném moři s kompasem, který ukazuje současně i střídavě na Washington a Brusel. Přitom jí reálně hrozí, že skončí mezi minami nejnebezpečnějšího průlivu na světě.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusejí odrážet stanoviska Epoch Times.
–eti–
