Komentář
Giorgia Meloniová, ponořená do politiky již od nejútlejšího věku, během své kariéry opakovaně potvrzovala schopnost spojovat.
Tato schopnost jí umožnila postupně stoupat po příčkách její strmé politické dráhy, přičemž na každé z nich byla nejmladší osobou v Evropě, která se na danou úroveň dostala. Nebyla to právě tato snaha o přesvědčivé smiřování, která ji přivedla k postupnému opuštění přesvědčení pravicového extremismu a k přijetí umírněnější pravicové politiky?
Ztělesňuje nástup nové politiky a vtiskla obrat programové linii své strany, jak je rozvedeno níže.
Giorgia Meloniová se prezentuje jako liberální, atlantická a proevropská politička.
Zároveň s potvrzením své vůle zachovat Itálii v rámci Unie podporuje federální Evropu, která by neměla vést k zásadním omezením suverenity v hospodářské, bezpečnostní a migrační oblasti.
Prosazuje řízenou migraci. V návaznosti na přijatá opatření, včetně zvýšeného přijímání kvalifikovaných pracovníků z Tuniska a posílení boje této země proti nelegální migraci, byl v roce 2024 ve srovnání s rokem 2023 zaznamenán pokles počtu nelegálních vstupů migrantů do Itálie o 65 procent (zdroj: italské ministerstvo vnitra). Nyní musí řešit migrační tok přicházející z Libye.
Její projekt třetí republiky počítá s tím, že předseda Rady ministrů bude volen v přímých volbách na pět let, nikoli jmenován prezidentem republiky.
V hospodářské a finanční oblasti vláda pravice, kterou vede, pokračuje v politice rozpočtové střídmosti zavedené jejím předchůdcem Mariem Draghim. Zároveň reformuje trh práce. Itálie dosáhla v červenci 2025 míry zaměstnanosti 62,8 procenta, přičemž nezaměstnanost klesla v listopadu 2025 na nejnižší úroveň za posledních 20 let, tedy na 6,7 procenta (Forbes). Dluh podle Trading Economics činí 139 procent HDP. Naopak podle stejného zdroje by měl rozpočtový deficit (3,4 procenta HDP v roce 2024) do konce roku 2026 klesnout na 2,8 procenta, což by mohlo ve střednědobém horizontu stabilizovat zadlužení. V roce 2025 HDP na obyvatele v Itálii převyšuje úroveň Francie.
Energetická politika Giorgie Meloniové se soustředí především na diverzifikaci zdrojů dodávek a podporu domácí produkce, což na jedné straně znamená rozvoj infrastruktury, zejména výstavbu terminálů LNG (zkapalněný zemní plyn) a průzkum ložisek plynu v Itálii, a na straně druhé.
Tímto se distancuje od evropské klimatické politiky, kterou považuje za příliš nákladnou a ideologickou. Naopak zahajuje výrazný návrat jaderné energetiky.
Aby si Itálie zachovala postavení druhé největší průmyslové mocnosti v Evropě za Německem, mimo jiné díky skupině Leonardo, významnému výrobci zbraní, vláda kombinuje finanční podporu prostřednictvím evropských fondů plánu obnovy (PNRO), strategický protekcionismus, pragmatický přístup k přilákání průmyslových podniků a cílené daňové úlevy pro malé a střední podniky a střední třídu.
Francouzský měsíčník Le Monde diplomatique uvádí, že politika hospodářské střídmosti Giorgie Meloniové ji rychle učinila důvěryhodnou v očích západních zemí. Právě tato politika jí ostatně umožnila získat značné prostředky z evropského plánu obnovy, v jehož rámci Itálie obdrží přibližně 200 miliard eur (dotace a půjčky) do roku 2027.
Vláda, jíž je Meloniová předsedkyní, je nejdéle trvající garniturou od vlády Silvia Berlusconiho, která skončila v roce 2005. Strana Fratelli d’Italia zaznamenává bezprecedentní úspěch. V roce 2022 získala 26 procent hlasů, zatímco v roce 2018 to byla pouze 4 procenta.
Nečiní právě toto její charisma, její výrazná osobnost, politické výsledky, loajalita k Severoatlantické alianci, závazek vyčlenit 2 procenta italského rozpočtu na obranu, stejně jako její pozitivní vztahy s Ursulou von der Leyenovou a amerických prezidentem Trumpem, nemluvě o italské podpoře Ukrajině – to vše v kontextu, kdy Francie a v menší míře i Německo ztrácí politický vliv – z Giorgie Meloniové nepostradatelnou prostřednicí mezi Evropskou unií a Washingtonem při obnově západního bloku?
Jean-Pierre Schaeken Willemaers, držitel magisterského titulu v oboru elektrotechnického a strojního inženýrství, absolvent jaderné fyziky a chemie a bakalář ekonomie na Katolické univerzitě v Lovani (Belgie), zahájil svou kariéru jako pedagog na polytechnické fakultě této univerzity. Následně přešel do průmyslu, kde zastával různé řídící a správní funkce, především ve skupinách Tractebel a Engie. V současnosti je členem správních rad společností, členem poradního sboru think tanku Institut Thomas More (Paříž) a ředitelem výzkumu v tomto think tanku.
Je autorem knih „Umělá inteligence a energie – faktory uskutečnění a realizace společenských proměn“, 2023 a „Jaderná elektřina, energie budoucnosti“, 2021, obě vydalo nakladatelství l’Harmattan.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusejí odrážet stanoviska Epoch Times.
–etf–
