Ve viktoriánské Anglii se na sklonku 19. století odehrál šokující příběh, kdy mladé dívky uspořádaly stávku proti špatnému zacházení v továrně na sirky („Match Girls’ Strike“). V době vrcholící průmyslové expanze, která byla vnímána jako symbol pokroku a prosperity, se však za zdmi továren skrývala každodenní realita tvrdé práce, nejistoty a zdravotních rizik.
„Vyrábíme sirky, ale samy hoříme,“ tímto heslem popisovaly svou situaci mladé dělnice, vystavené nebezpečným podmínkám i účinkům toxického bílého fosforu.
Jaký byl skutečný osud dívek z továrny na sirky a jak vypadal jejich každodenní život v prostředí londýnských továren?
Průmyslový rozkvět Anglie v 19. století
Píše se rok 1888 a v ulicích Londýna se shromažďují sirkařky a míří ke dveřím Parlamentu. Jejich cíl je jasný: zlepšit pracovní podmínky v továrnách a zmírnit dopady průmyslové revoluce, která hluboce proměnila strukturu tehdejší společnosti.
Průmyslová revoluce v Anglii začala koncem 18. století v textilním bavlnářském průmyslu. Domácí manufaktura u tkalcovských stavů byla postupně vystřídána tovární výrobou. Lidé z nižších vrstev začali ve větší míře přicházet za prací do továren a anglická společnost se tak rozdělila na dělníky a buržoazii.
Po rozmachu textilní výroby se průmysl zaměřil také na železo a uhlí. S rostoucí poptávkou po surovinách bylo nutné rozšířit těžbu do hlubších vrstev pod zemí, což vedlo k technickému rozvoji a vzniku nových strojů, mezi nimiž sehrál klíčovou roli parní stroj.
Právě tento rychlý rozvoj přinášel nejen pokrok a efektivitu, ale i zcela nové pracovní podmínky, které se ne vždy vyznačovaly ohledem na zdraví či bezpečnost zaměstnanců.
Pracující ženy v 19. století
Ženská práce byla po staletí tradičně spjata především s domácím prostředím, péčí o domácnost a děti. Mnohé ženy nacházely uplatnění jako služebné, komorné, švadleny, ošetřovatelky, navíječky hedvábí, aranžérky květin či porodní asistentky. Jejich postavení však bývalo často skromné a odměna za práci nízká.
Dívky vstupovaly do pracovního života velmi brzy, často už kolem patnáctého roku. Nejprve obvykle sloužily na venkově, kde strávily přibližně dva roky, než se část z nich přesunula do větších měst, zejména do Londýna. Pracovní dráha žen byla navíc často oddělena od jejich manželů, se kterými nebývaly zaměstnány společně.
S nástupem průmyslové revoluce se však stále více žen začalo uplatňovat také v továrnách, kde pracovaly v náročných podmínkách a zároveň často nesly odpovědnost za domácnost i péči o děti. Vedle dělnic existovala také střední vrstva, v níž ženy působily například jako vychovatelky, společnice dam nebo hospodyně.
Mezi literaturou a skutečností
Vedle obrazu pokroku se ve viktoriánské společnosti stále zřetelněji objevovaly i jeho stinné stránky: chudoba, dětská práce a události, jakou byla i stávka sirkařek. Tyto skutečnosti se promítly nejen do každodenního života, ale také do literatury.
Román Oliver Twist od anglického spisovatele Charlese Dickense zachycuje tvrdé podmínky života nejchudších vrstev a dětské práce, zatímco Hans Christian Andersen ve své pohádce Děvčátko se sirkami vytvořil obraz, který se stal jedním z nejsmutnějších symbolů viktoriánské doby.
Příběh sirkařek, dětské práce a chudoby inspiroval nejen literární tvorbu, ale i pozdější filmová zpracování. Objevuje se například ve druhém díle oblíbeného filmu Enola Holmesová, který na motivy Sherlocka Holmese zasazuje detektivní zápletku do prostředí londýnských továren na sirky, kde pracují mladé dělnice.
Továrna Bryant & May
Scénou je londýnský dok v East Endu, kde racci krouží nad řekou a mezi dělníky i rybáři se odehrává každodenní ruch přístavu.
Právě zde pracují mladé dívky v továrně na sirky Bryant & May, která se později stala známou v souvislosti se stávkou sirkařek. Továrna byla založena v polovině 19. století a proslula výrobou sirek obsahujících bílý fosfor. Pracovnice byly pod přísným dohledem a za drobné prohřešky, jako bylo například povídání během směny, jim hrozily pokuty, které vzhledem k nízkým mzdám představovaly citelný zásah do rodinného rozpočtu.
Závažnější však byly zdravotní důsledky práce s bílým fosforem, vysoce toxickou formou tohoto prvku. Jedním z nejděsivějších a často i smrtelných onemocnění byla takzvaná „fosforová čelist“, která postihovala dělnice přicházející s látkou do každodenního kontaktu. Pracovaly v podmínkách, kdy běžně docházelo ke kontaminaci jídla touto toxickou látkou.
Navzdory známým rizikům se však bílý fosfor nadále používal, a to především z ekonomických důvodů. Byl totiž výrazně levnější než bezpečnější červený fosfor.
Dopis od „anděla smrti“
V létě 1888 se sirkařky rozhodly stávkovat za lepší pracovní podmínky a vyšší platy, a to nejen pro sebe, ale i pro další dělníky a své rodiny.
V té době dorazil do továrny Bryant & May znepokojivý dopis, podepsaný jménem Jack Rozparovač (nebo někým, kdo se za něj vydával). Dopis obsahoval výhrůžky namířené přímo proti pracujícím ženám. Krátce po tomto mrazivém vzkazu bylo v oblasti East Endu skutečně zavražděno pět žen.
Reakce místních dělnic však nebyla taková, jakou by si pisatel dopisu přál. Strach nevedl k ústupu, ale naopak posílil jejich odhodlání vystoupit společně.
Malé vítězství sirkařek
Po třech týdnech napjaté situace v Bryant & May se majitelé rozhodli ustoupit požadavkům svých dělnic. Pracovní podmínky se částečně zlepšily a jídlo se začalo podávat v oddělených místnostech, aby se omezilo riziko kontaminace. Bílý fosfor se však v továrně přestal používat až v roce 1901 a teprve o devět let později byl oficiálně zakázán v celé Británii.
Přesto právě odvaha sirkařek a jejich ohled na budoucí generace přispěly k postupným změnám, které zlepšily postavení pracovníků a pracovnic v průmyslové společnosti. Jejich příběh tak zůstává připomínkou doby, kdy byl pokrok vykoupen každodenní obětí těch nejzranitelnějších.
