Vzestup komunismu v Číně byl vyvrcholením desetiletí hlubokého sociálního neklidu, ponížení ze strany koloniálních mocností a totálního kolapsu tradičních struktur. Na počátku 20. století se čínská společnost nacházela v hluboké krizi. Tisíciletý imperiální systém, reprezentovaný dynastií Čching, se pod tlakem vnějších intervencí a vnitřních povstání definitivně zhroutil v roce 1911. Sinchajská revoluce sice ukončila éru císařství, ale nepřinesla stabilitu. Místo sjednocené republiky se země rozpadla na panství ovládaná soupeřícími vojevůdci, zatímco obyvatelstvo trpělo hladomorem a bezprávím. V tomto mocenském vakuu se začaly formovat zárodky hnutí, které mělo v budoucnu zcela přetvořit nejlidnatější stát planety.
Hnutí čtvrtého května
Katalyzátorem pro šíření marxistických myšlenek v Číně bylo Hnutí čtvrtého května v roce 1919. Čínská inteligence byla hluboce zklamána výsledky Pařížské mírové konference po první světové válce, kde bylo rozhodnuto, že bývalé německé koncese v Číně připadnou Japonsku namísto toho, aby byly vráceny Číňanům. Pocit zrady ze strany západních demokracií tak vedl k radikalizaci studentů a profesorů, kteří začali hledat alternativní modely rozvoje. Bolševická revoluce v Rusku z roku 1917 se tehdy jevila jako inspirativní příklad, jak transformovat zaostalou agrární zemi v moderní mocnost.
Nové kulturní hnutí z let 1915–1921 odmítalo konfucianismus a hledalo inspiraci v zahraničních idejích. Li Ta-čao, vydavatel časopisu La Jeunesse, a Čchen Tu-siou se stali prvními významnými propagátory marxismu v Číně. Vytvářely se marxistické studijní kroužky, financované a podporované agenty Komunistické internacionály – Kominterny. Tato sdružení položila základy budoucí Komunistické strany Číny (KS Číny).
Vznik Komunistické strany Číny
Komunistická strana Číny (KS Číny) byla oficiálně založena v červenci roku 1921 v Šanghaji. Mezi jejími zakládajícími členy figuroval také mladý knihovník z Pekingské univerzity Mao Ce-tung. Strana byla oficiálně založena jako odnož Kominterny s cílem svrhnout buržoazii, nastolit diktaturu proletariátu a zrušit soukromé vlastnictví. Čchen Tu-siou se stal prvním generálním tajemníkem. Od počátku byla strana pod silným vlivem Moskvy, která prosazovala strategii spojenectví s nacionalistickou stranou Kuomintang (KMT), vedenou Sunjatsenem.
Tato takzvaná První jednotná fronta měla za cíl porazit severní vojevůdce a sjednotit zemi. Sovětští poradci, jako byl např. Mikhail Borodin, se pokoušeli reorganizovat KMT na leninistických principech. Nicméně vnitřní pnutí mezi komunisty, kteří usilovali o sociální revoluci, a pravicovým křídlem KMT, bylo neudržitelné.
Po smrti Sunjatsena v roce 1925 převzal vedení Kuomintang Čankajšek, který se na komunisty díval s krajní nedůvěrou. V dubnu 1927 provedl Čankajšek brutální čistku v Šanghaji, při níž byly tisíce komunistů a odborářů zmasakrovány. Tato událost, známá jako Šanghajský masakr, ukončila spolupráci obou stran a zahájila vleklou občanskou válku. Komunisté, vytlačení z měst, se museli uchýlit na venkov, což se ukázalo jako klíčový moment pro jejich budoucí strategii. Právě zde začal Mao Ce-tung formulovat svou teorii rolnické revoluce, která se odchylovala od ortodoxního marxismu-leninismu zaměřeného na městský proletariát.
Dlouhý pochod
Během 30. let se KS Číny snažila vybudovat sověty v odlehlých oblastech, z nichž nejvýznamnější byla Čínská sovětská republika v provincii Ťiang-si. Čankajšek však podnikl sérii obkličovacích kampaní, které měly komunisty definitivně vyhladit. V kritické situaci v roce 1934 se komunistická vojska rozhodla k ústupu, který do dějin vstoupil jako Dlouhý pochod. Cesta měřila přes devět tisíc kilometrů a trvala více než rok. Z původních 80 000 vojáků a stranických kádrů dorazilo do cílové destinace v Jen-anu v provincii Šen-si pouze několik tisíc.
Ačkoliv byl Dlouhý pochod z vojenského hlediska ústupem, z politického a mýtotvorného hlediska šlo o „triumf“. Mao Ce-tung se během něj stal nezpochybnitelným vůdcem strany a Jen-an se stal komunistickou baštou. Zde totiž komunisté zdokonalovali své metody mobilizace mas, pozemkové reformy a politické indoktrinace. Zatímco KMT se potýkala s korupcí a neschopností řešit ekonomické problémy, komunisté v Jen-anu prezentovali svůj obraz disciplinované a ideologicky pevné alternativy.
Rozhodující zlom však přišel s vnější agresí. V roce 1937 zahájilo Japonsko totální invazi do Číny. Tato událost donutila KMT a KS Číny k vytvoření Druhé jednotné fronty, ačkoliv šlo spíše o ozbrojené příměří než o skutečnou spolupráci. Osmiletá válka s Japonskem (1937–1945) měla na obě strany diametrálně odlišný dopad. Čankajškova armáda nesla hlavní tíhu frontových bojů a utrpěla obrovské ztráty na životech i prestiži. Naproti tomu komunisté se soustředili na partyzánskou válku v týlu nepřítele, což jim umožnilo expandovat na venkově a budovat rozsáhlé „osvobozené oblasti“. Do konce války se počet členů KS Číny zvýšil z několika desítek tisíc na více než milion.
Zhroucení nacionalistů
Po kapitulaci Japonska v srpnu 1945 se Čína ocitla na prahu dalšího konfliktu. Přestože se USA pokusily zprostředkovat dohodu o koaliční vládě, ideologické a mocenské propasti byly nepřekonatelné. V roce 1946 tak vypukla plnohodnotná občanská válka. Na počátku se zdálo, že KMT má drtivou převahu. Disponovala moderní americkou výzbrojí, větší armádou a kontrolovala všechna velká města. Nicméně Čankajškův režim byl vnitřně prohnilý. Hyperinflace zničila úspory střední třídy, nucené odvody do armády odcizily rolnictvo a všudypřítomná korupce podkopala morálku vojska.
Čínská lidová osvobozenecká armáda (ČLOA) pod vedením generála Ču Teho a pod strategickým dohledem Maa volila taktiku pohyblivé války. Komunisté efektivně využívali nespokojenosti rolníků, kterým slibovali půdu v rámci radikální pozemkové reformy. Tato podpora venkova byla klíčová pro logistiku a zpravodajství. Od roku 1948 začala ČLOA přecházet do ofenzívy. V rozhodujících bitvách se nacionalistické armády začaly hroutit. Celé divize KMT přecházely k nepříteli i s výzbrojí, často bez jediného výstřelu.
Pád Nankingu, hlavního města KMT, v dubnu 1949 a následné obsazení Šanghaje definitivně zpečetily osud nacionalistů. Čankajšek a zbytek jeho vlády se spolu s přibližně dvěma miliony uprchlíků stáhli na ostrov Tchaj-wan, kde vládli pod záštitou USA. 1. října 1949 pak Mao Ce-tung na náměstí Nebeského klidu v Pekingu slavnostně vyhlásil vznik Čínské lidové republiky. Mao kdysi ve svém projevu prohlásil, že „čínský lid povstal“, čímž naznačil konec století ponížení a začátek nové, byť nesmírně krvavé a turbulentní éry.
Rétorika totalitního režimu
Rétorika Komunistické strany Číny se vyznačovala silnou polarizací světa na „my“ a „oni“. Zatímco strana se stylizovala do role neomylného předvoje dělnictva a rolnictva, její odpůrci byli dehumanizováni prostřednictvím nálepek nám známým z bývalého režimu jako „třídní nepřátelé“, „paraziti“, „buržoazie“ či „imperialisti“. Černobílý způsob vyjadřování sloužil k tomu, aby ve společnosti vytvořil atmosféru neustálého ohrožení a nutnosti bdělosti proti vnitřnímu i vnějšímu nepříteli. Tato rétorika je ostatně běžná pro veškeré totalitní režimy, a to i pro ty dnešní, které pomocí ní ničí jakýkoliv náznak nesouhlasu či odporu vůči režimu. S podobnou rétorikou se setkalo i poválečné Československo.
Dalším prvkem čínské totalitní rétoriky byla různá mobilizační hesla a eufemismy. Tragické socioekonomické experimenty byly prezentovány jako hrdinské bitvy za světlé zítřky. Takzvaný Velký skok vpřed měl rétoricky sugerovat pokrok, který měl z Číny bleskově vytvořit průmyslovou mocnost, skončil největším hladomorem v lidských dějinách, kterému padlo za oběť odhadem až 45 milionů lidí.
Opakování citátů z Rudé knížky Maa Ce-tunga se stalo otázkou přežití v systému, kde odchylka od oficiálního narativu znamenala politickou i fyzickou likvidaci. Následná Kulturní revoluce (1966–1976) pak uvrhla zemi do desetiletého chaosu, během něhož bylo systematicky ničeno kulturní dědictví, rozvráceno školství a miliony lidí byly pronásledovány, mučeny nebo popraveny v rámci „boje proti starému myšlení“.
Dlouhodobým dopadem totality je rigidní systém jedné strany, který sice po roce 1978 umožnil ekonomický růst skrze tržní reformy, avšak za cenu potlačení občanských svobod, přísné cenzury a vytvoření sofistikovaného státního dohledu nad obyvatelstvem. Komunismus tak Čínu sice na mapě sjednotil, ovšem za cenu obrovských obětí na životech a trvalého poškození tradiční čínské morálky a společenských vazeb, pro které byla Čína kdysi proslulá.
