Dva světci, Petr a Pavel, jsou slaveni v jeden den. Církev je začala připomínat společně, protože představují dva pilíře křesťanství: Petr symbolizuje jednotu a vedení církve, Pavel symbolizuje misijní šíření evangelia do celého světa.
Už ve 4. století existovaly v Římě oslavy obou apoštolů v tentýž den. Tradice společného svátku se pak rozšířila do celého křesťanského světa.
Petr, židovským jménem Šimon, byl rybářem. Základní vzdělání obdržel v otcovském domě a v synagogální škole. Narodil se v Betsaidě, ale žil v Kafarnaum. Měl bratra, svatého Ondřeje. Byl ženatý, evangelia zmiňují jeho tchyni, kterou Ježíš uzdravil. Podle legendy se jeho manželka jmenovala Perpetua a dcera Petronila.
Když nadešel čas, stal se Ježíšovým učedníkem, apoštolem. Poté mu Ježíš změnil jméno z Šimona na Petr, aramejsky Kéfa.
Svatý Petr, jenž opakovaně padl a vstal, drží klíč od nebeské brány, obraz od Paula Rubense. (Volné dílo)
Traduje se, že Petr patřil do nejužšího Ježíšova kruhu několika učedníků, kteří byli přítomni některým událostem, kterým nikdo jiný přítomný nebyl. Jednalo se o zázraky, jako bylo například proměnění na hoře nebo vzkříšení Jairovy zesnulé dcery.
Protože často plnil jistou roli mluvčího učedníků, odvozuje se z toho, že byl pravděpodobně jeden z nejstarší z těch dvanácti.
Někoho může zaujmout, že i mezi dvěma apoštoly, Petrem a Pavlem, vznikaly názorové rozepře. Nedělo se to pouze mezi vyvolenými, ale předpokládá se, že v raném křesťanství bylo vícero skupin, jež si udržovaly odlišná pochopení Ježíšova učení, a nebyly sjednoceny.
Oba apoštolové jsou společně uctíváni také jako příklad toho, že církev může stát na lidech s různými povahami, zkušenostmi i názory.
Než zakokrhal kohout…
Když dvanáct apoštolů sedělo se svým mistrem u poslední večeře, Ježíš četl jejich myšlenky. Věděl, kdo jej zradí nebo kdo jej zapře, až dojde k „lámání chleba“.
A stalo se. Když došlo k Ježíšovu zatčení, Petr šel za nimi zpovzdálí a dostal se na nádvoří veleknězova domu, kde se v noci ohříval u ohně.
Tam došlo ke třem zapřením: ačkoliv Petr byl nebojácný a byl odhodlán bránit Ježíše třeba i mečem, tehdy se projevila jeho lidská slabost. Třikráte se ho někdo zeptal, zda patří k Ježíšovi, a Petr to vždy popřel: neznal se k němu. Teprve až když kohout zakokrhal, objevilo se mu v mysli, že právě to mu mistr předpověděl.
Evangelia pak líčí velmi silný okamžik, kdy si Petr uvědomil, co udělal, a odešel ven, kde se „hořce rozplakal“.
Křesťanská tradice v příběhu nevidí jen Petrovo selhání, ale také příklad lidské slabosti.
Petr později velmi litoval svého činu. Podle evangelia, po Ježíšově zmrtvýchvstání, dostal možnost svou věrnost znovu potvrdit. V závěru Janova evangelia se Ježíš Petra třikrát ptá: „Miluješ mě?“ – což bývá chápáno jako symbolické napravení tří zapření.
Pro věřící je Petrův příběh důležitý, neboť ukazuje, že i nejbližší Ježíšův učedník selhal, a potom se vzchopil. Podle badatelů je pozoruhodné, že raná církev přiznává, jak byl jeden z jejích předních vůdců postaven do velmi nepříznivého světla, a právě to bývá jedním z argumentů, že událost má reálný historický základ.
V křesťanském umění bývá Petr zobrazován s klíči a Pavel s mečem. Když se objeví spolu, symbolizují jednotu víry a společné svědectví o Kristu.
Jeho svátek slaví většina křesťanských církví 29. června společně se svatým Pavlem.
Z historického hlediska máme o Petrovi informace především z novozákonních spisů. Mnoho podrobností jeho života pochází z pozdější křesťanské tradice a nelze je ověřit se stejnou jistotou jako údaje uvedené v Bibli.
Svatý Petr patří k nejvýznamnějším postavám křesťanství. Podle křesťanské tradice působil později v Římě a katolická církev jej považuje za prvního papeže. Jeho hrob je tradičně spojován s místem pod Bazilikou svatého Petra ve Vatikánu.
Podle biblické historie Petr zemřel v Římě při Neronově pronásledování křesťanů kolem roku 65. Údajně byl přinucen přihlížet, jak ukřižují jeho manželku, a poté byl sám ukřižován. Přitom se vyjádřil, že není hoden zemřít stejnou smrtí jako jeho Spasitel. Proto byl ukřižován hlavou dolů.
Symboly
Svatý Petr bývá nejčastěji zobrazován s klíči jako symbolem „klíčů od nebeského království“, s obráceným křížem jako symbolem jeho mučednické smrti, a někdy s rybářskou sítí.
Často citovaný úryvek svatého Petra:
„Buďte střízliví a bděte. Váš protivník ďábel obchází jako lev řvoucí a hledá, koho by pohltil.“
Petrovým souputníkem v den svátku je sv. Pavel
Svatý Pavel, původně Saul z Tarsu. (El Greco, Volné dílo)
Apoštol Pavel, původně Saul (česky Šavel) se narodil do ortodoxní židovské rodiny v Tarsu (na jižním pobřeží dnešního Turecka) a získal velmi dobré vzdělání, přičemž měl dobrou znalost řečtiny. Z rodiny zdědil římské občanství, protože v Tarsu některé židovské rodiny tuto výsadu měly. Později mu římské občanství prokázalo službu na jeho poutích, ale i v okamžiku smrti: nebyl ukřižován.
Přestože se s Ježíšem za jeho života nikdy nesetkal, byl zařazen mezi 12 apoštolů.
Podle tradice je autorem 14 listů Nového zákona, z nichž 7 se mu připisuje i podnes. Někdy se mu připisuje i založení křesťanství, kniha Skutků to však vůbec nezmiňuje a otevření křesťanství pro pohany připisuje sv. Petrovi. Pavel měl spíše velký podíl na šíření křesťanství mezi pohany. Od 2. století se už vyskytuje více zmínek o Pavlovi od křesťanských autorů, což odpovídá jeho významu pro rané křesťanství.
Cesta
Když se Pavel dozvěděl o nové sektě zvané Cesta, jak byli nazýváni první křesťané, pocítil potřebu bránit ortodoxní židovskou víru, ve které vyrůstal, a stal se dokonce pronásledovatelem lidí nové víry. V Jeruzalémě byl přítomen, když přišel Štěpán a dostal slovo, vyjevil své porozumění o židovském národu a připomněl, jak „zabíjeli proroky, kteří předpověděli příchod Spravedlivého, kterého oni nedávno zradili a zavraždili“. Jeho projev tehdy Židy velmi rozzlobil, vyvedli Štěpána za hradby a tam v údolí jej ukamenovali. Tehdy mladý Saul – Šavel jen nečinně přihlížel k zabití prvního křesťanského mučedníka.
Putoval dále a všude se snažil očistit svět od příznivců nového náboženství, jež se tam šířilo od srdce k srdci. Činil tak horlivě, než se mu na cestě do Damašku vyjevil Spasitel a ptal se ho: „Saule, Saule, proč mne pronásleduješ?“
Protože Saul byl člověkem přemýšlivým, došlo mu, že celou svou poutí během pronásledování nově věřících se bránil tomuto zjevení. Poté přešel na novou víru, kterou se původně snažil potlačit. Ze Šavla se stal Pavel.
Z přechodného oslepnutí jej dotekem zachránil Ananiáš, ke kterému je dovedli a kterého tím Ježíš pověřil.
Podle líčení knihy Skutků podnikl Pavel s pomocníky tři misijní cesty, na kterých ušel tisíce kilometrů. Navštěvoval židovské obce v diaspoře, ve městech mimo zemi Izrael, kázal evangelium a zakládal křesťanské obce.
Na první cestě z Antiochie navštívil patrně Kypr a Perge, Antiochii Pisidskou a Derbe v Malé Asii. Pokračoval druhou a třetí cestou, na misijních cestách zažil mnohé útrapy. Dva roky byl vězněn v Cesareji a kolem roku 60 byl dopraven do Říma.
Pavlovi se splnilo přání vejít do Říma, což se uskutečnilo, do Říma však byl přiveden v poutech a na dva roky uvržen do domácího vězení. Využil svého římského občanství, aby se odvolal a byl řádně postaven před soud.
Čekal na soud doufaje, že při něm bude moci hlásat svoje evangelium, ten však pro něho nedopadl dobře: byl popraven mečem v Římě za vlády císaře Nerona, asi mezi roky 64–67, pravděpodobně v místě Tre Fontane (ad Aquas Salvias) jižně od města, kde dnes stojí trapistický klášter s kostelem sv. Pavla.
Citát z Pavlova Prvního listu Korintským, Nový zákon:
„Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a znějící zvon. Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano, kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem.“
Sv. Pavel bývá zobrazován nesoucí meč a knihu. Meč – jeho hlavní atribut. Odkazuje na způsob smrti (stětí mečem) a zároveň na „meč Ducha“, tedy Boží slovo, které hlásal.
Kniha nebo svitky, jež nese, jsou symbolem jeho listů (epištol), které tvoří velkou část Nového zákona.
Z Pavlova listu Titovi: „Čistým je všechno čisté. Ale poskvrněným a nevěřícím nic není čisté.“
Od svatého Petra nám může být inspirací, že přestože nejednou selžeme ve svém odhodlání, můžeme i poté najít pravou cestu a dojít do cíle. Příběh svatého Pavla nám naznačuje, jak dlouho se můžeme mýlit, než se nás dotkne opravdové poznání.
