Od neustálého ptaní „proč“ až po plné prožívání přítomného okamžiku – děti ještě nepoznamenala únava ani otupělost z toho, co je důvěrně známé.
Ve většině případů učí rodiče děti. V několika důležitých ohledech však někdy učí děti své rodiče. Ponaučení se z dítěte samozřejmě rozlétávají jako drobné kapky rosy, když běží trávou. Dítě učí tím, jaké je – bez falše a bez přetvářky. Jeho svěží mladé já, zářící v jaru života, je samo o sobě lekcí. Zná a žije věci, na které jeho rodiče zapomněli a které si potřebují znovu připomenout.
Dítě žije ve světě úžasu. Pro něj je všechno nové a nic není omšelé. Jeho nadšení z velkého ptáka nebo stavebního jeřábu může být stejně nakažlivé jako jeho smích – pokud se mu rodiče otevřou. Svět pro něj ještě neztratil lesk. Nic nezmatnělo ani nezevšednělo důvěrnou známostí a opakováním. Jeho vitální mladá duše má sílu snášet opakování („Přečteme si to znovu, mami!“), aniž by se začala nudit. Pokud jsou rodiče vnímaví, může je naučit, že dobré věci stojí za to opakovat.
G. K. Chesterton v této dětské náklonnosti k opakování spatřoval cosi téměř božského. V Ortodoxii napsal:
„Protože děti mají překypující životní sílu, protože jsou v duchu prudké a svobodné, chtějí, aby se věci opakovaly beze změny. Stále říkají: ‚Ještě jednou,‘ a dospělý to dělá znovu, dokud málem nepadne. Dospělí lidé totiž nejsou dost silní, aby se radovali z jednotvárnosti. Možná je však dost silný Bůh, aby se z jednotvárnosti radoval. Je možné, že Bůh každé ráno říká slunci: ‚Ještě jednou,‘ a každý večer měsíci: ‚Ještě jednou.‘ … Možná má věčnou chuť nemluvněte, neboť my jsme zhřešili a zestárli, zatímco náš Otec je mladší než my.“
Všímat si malých věcí
Být ve stavu úžasu znamená nechat se radostí, obdivem a dokonce i jistým druhem bázně vyvést ze sebe sama tváří v tvář tajemné kráse světa. Znamená to okouzlení i těmi nejmenšími, zdánlivě bezvýznamnými věcmi – mraveništěm, škubnutím kočičího ocasu nebo tím, jak se ve vaně tvoří bubliny. Malé děti, které se příliš nezaobírají samy sebou, do tohoto rozpoložení vstupují snadno a přirozeně. Zapomenou na sebe, když s vykulenýma očima hledí na měsíc, vodopád nebo hmyz. Dospělí se mezitím jen obtížně vymaňují ze zahleděnosti do sebe. I ve chvílích největšího obdivu stále jedním okem sledujeme sami sebe a také to, co si o nás myslí ostatní. Zvláštně vypadající mrak nás málokdy dokáže unést do vytržení. U dítěte to tak není.
Pro dítě je všechno na světě stále darem, protože je to tak nové. Všechno mu nabízí další cestu, po níž se může toulat jeho zvědavost. Dítě ví, že svět je protkán významem. Začíná se rodičů znovu a znovu ptát „proč?“ – až je to unaví. Jeho však ne. Je to hluboce lidská otázka. Je to začátek moudrosti.
Děti přirozeně tíhnou ke hře. Méně je zajímá, co je užitečné, a více to, co je baví. Samozřejmě je třeba učit je, aby si vážily i užitečných věcí. Chybou dospělosti však bývá sklouznout k opačnému extrému a hru zcela přehlížet. Hra je víc než pouhá zábava. V nejhlubším smyslu znamená radovat se ze světa a ze schopností představivosti. Znamená dělat něco prostě proto, že můžeme. Zahrnuje činnost vykonávanou z čisté radosti, ne proto, abychom z ní něco získali. Ve své nejlepší podobě, ať už u dětí, nebo u dospělých, spočívá hra v duchu vděčného přijímání a radosti. Připomíná umělecké úsilí, a dokonce i náboženský výraz.
Jednoduché životní lekce od dětí
Za zamyšlení stojí také dětské vnímání času. Děti obecně žijí v přítomném okamžiku. Mládí jim dává jen omezený pohled na čas, minulý i budoucí. Má to své nevýhody, jak ví každý rodič – malé dítě trpí, když má několik dní čekat, než přijdou kamarádi, protože mu to připadá jako věčnost. Na druhou stranu se dospělí mohou z tohoto dětského postoje k času něčemu přiučit.
Malé děti se nezabývají minulostí a netráví mnoho času představami o budoucnosti. Plynou z okamžiku do okamžiku, plně přítomné, plně zaujaté, připravené přijmout to, co jim svět právě nabízí. Nejsou plné lítosti a neochromuje je strach z toho, co by se mohlo stát. Mnoha dospělým by prospělo, kdyby tuto dětskou prostotu napodobovali, protože se trápíme minulostí i budoucností, zatímco přítomný okamžik – jediné, co skutečně máme – nám protéká rukama jako vzduch, zapomenutý a opomíjený.
Protože má dítě omezenou zkušenost a jeho vkus ještě nedozrál, spokojí se s málem. Kousek cukroví mu dokáže proměnit celý den. Pohled na oblíbené zvíře ho naplní blažeností. Výprava do knihovny je velké dobrodružství. Děti se musejí naučit vážit si důležitějších věcí a s růstem mířit výš. Zároveň nám však ukazují sladkost radosti z maličkostí a spokojenosti i s těmi nejmenšími dary – vlastnost, z níž často vyrosteme. A když je dítě šťastné jen proto, že je s rodiči, sourozenci a přáteli, připomíná nám, na čem opravdu záleží.
Nechci dětství vykreslovat přehnaně romanticky. Děti mají stejně mnoho chyb jako dospělí, někdy i víc, a dětství není idylická zkušenost, jak si ho občas představujeme. Současně však děti přirozeně vlastní ctnosti, které u dospělých často uvadají – úžas, hravost, prostotu a vděčnost za drobné věci. Mnozí dospělí životem zmalátní právě proto, že tyto vlastnosti ztratili. Celé roky se je pokoušejí znovu naučit a často se jim to podaří až ve stáří. Tyto zlaté ozdoby dětství však, jsou-li správně vyvážené, sluší dospělým stejně dobře jako dětem.
