Není snadné přijmout téma stáří v době, kdy převládá kult mládí a dokonalého těla. Věk zpomaluje pohyb, mění vzhled a ubírá na vnější kráse. Co však nemusí ubývat, je kvalita duše, hloubka poznání a bohatství prožitého života.
Uznání mládí a krásy tu vždy bylo, avšak neměli bychom zapomenout, že v těle stále žije duše. A ta nestárne. Duše může zrát, a dokonce si zachovat i mladistvé myšlení.
Skutečná moudrost starých lidí nevychází pouze z věku, ale z prožité bolesti, věrnosti, modlitby, práce a lásky. Staří lidé již začali chápat, že těžkosti mohou nést smysl. Znají, že vše nelze uspěchat, získat silou nebo pochopit hned.
Můžeme vzpomenout babičku Boženy Němcové, jak ji popisuje ve své povídce.
Když babička Němcové přijela na Staré bělidlo, na bohatý statek přišla osoba se svou moudrostí a zkušenostmi. Podle dnešních historiků bělovlasé starší ženě mohlo tehdy být „pouhých“ padesát let, protože dříve se stárlo brzy. Ale ona prožila své strasti, když s dětmi ovdověla a musela čelit těžkostem života.
Když Barunce říkala:
„Opatrnosti nikdy nezbývá, to si pamatujte.“
Výrok obsahuje moudrost hospodyně, která ví, že člověk nemá zbytečně riskovat a má myslet dopředu, to znamená být prozíravý.
Rady starších lidí („Nespěchej.“ „Neříkej hned všechno, co si myslíš.“ „Práce se neboj.“ „Odpusť, dokud je čas.“) možná nepůsobí jako citáty antických filozofů, ale nesou v sobě váhu prožité skutečnosti.
Jak řekl spisovatel a dramatik Miroslav Horníček: „Čas plyne a člověk se učí pokoře.“
Staří lidé v sobě nesou paměť
Staří lidé jsou obohaceni spoustou vzpomínek a zkušeností. Pokud je další generace přijímá, může být jimi také obohacena. Dříve se mnoho věcí předávalo ústním vyprávěním a děti tehdy pozorně naslouchaly, protože neměly jiná média než ústa babiček a dědů.
Stárnutí může probíhat podobně jako podzimní zrání. Zpomaluje pohyb a dává rozvahu. Lidé postupně docházejí k poznání, že pozemský život není nekonečný, a začínají jej přijímat s pokorou. Srdce se učí odpouštět.
Zrcadlo
Jak se prakticky postavit ke stáří, nám napovídá moudrý výrok malíře Jana Zrzavého:
„V stáří se člověk jinak dívá na věci života, ví už, co je bezcenné a zač utrácet síly je škoda, co je hodnotné a co stojí za milování a dobývání. Nemá již času na pokusy a omyly. Nechce již být zklamán, musí již najisto uchopit pravdu.“
Malíř nám napovídá, jak si racionálně rozdělit zájmy a pozornost, a tím si ušetřit čas a dilema rozhodování. U něho jde o jasnou volbu.
A ze své pozice tvůrčího umělce dodává:
„Tak i já, blíže se odchodu do věčnosti, shledávám, že smysl a cíl života, nejvyšší jeho moudrost a pravda jest: Krása, Krása, Krása! Pod všemi formami, pod všemi jmény! Ona je oním Královstvím božím, které je v nás, které máme hledati.”
Když starý člověk pohlédne do zrcadla, nespatří v něm krásný mladý zjev. Avšak zde to nekončí. Protože stáří může být nadále aktivní, plné zájmů a dostupných věcí.
A přestože stáří není krásné jako mládí, může být důstojné a elegantní. Eleganci a zralost vám žádný věk nemůže vzít.
Stáří je posledním úsekem naší pozemské cesty. Právě zde můžeme druhým předat to nejcennější: víru, moudrost, vděčnost a vnitřní pokoj.
Radostný náhled na stáří nám nabízí už římský filozof Seneca ve svých Listech Luciliovi:
„Milujme stáří; je plné radosti, víme-li, jak je užívat.“
