Když si děti v české rodině pozvaly kamarády, jeden z nich, chlapec, zatímco si hrál, pískal přitom písničku. Otec rodiny, který pocházel z Číny, jej napomenul kvůli jeho hvízdání: řekl, že je drzý a nevychovaný. Česká matka měla docela odlišný dojem: viděla dítě, které si hraje, užívá si přítomný okamžik a hvízdá si písničku. Hvízdalo si, protože se mu to líbilo, a netušilo, že tím někoho popudí.
V Evropě, i v Čechách, je pískání při činnostech celkem rozšířeným a oblíbeným doprovodem. Řemeslníci si při práci pískají, lidé na zahradách pískají, při společenských setkáních se pískají melodie známých písniček. Tato hvízdavá kultura na západě celkem nikomu nevadí.
Na ulici se hvízdá na známé nebo kamarády, hvizd slouží místo volání nebo pokřiku. Ovšem ve vyšší společnosti je hvízdání přijímáno jako projev plebejské kultury. Vyšší kruhy se zde celkem shodují s čínským náhledem na hvízdání.
V Evropě, včetně Česka, je pískání obecně přijato většinou jako pozitivní, případně neutrální. Vyjadřuje pohodu, dobrou náladu, povzbuzení při práci v tempu.
Výjimkou je nesouhlasné hvízdání na koncertě anebo hvízdání na ženu, jež je vnímáno jako nevhodné až obtěžující.
Staré pravidlo potvrzuje, že „kdo si hvízdá, tomu je dobře“.
Hvizd na Východě
Oproti Západu má zejména Asie vůči hvízdání výhrady. Ve velké části čínské kultury je hvízdání vnímáno negativně, nejde však o absolutní pravidlo platné pro všechny a všude.
Historicky existovala i vysoce ceněná forma uměleckého a duchovního hvízdání (xiao), kterou praktikovali především literáti a taoisté zejména v období Šesti dynastií.
Tradiční čínské vnímání vychází z několika vrstev:
Velkou roli hrají pověry a lidové víry – hvízdání bylo spojováno s přivoláváním duchů nebo nečistých sil, zejména v noci. Proto se dodnes považuje za špatné znamení.
Ve veřejném prostoru je hvízdání chápáno jako rušivé, lehkovážné až drzé. Podle Číňanů narušuje klid a harmonii – a harmonie je ve staré čínské kultuře klíčová hodnota. Ve společnosti, která tradičně oceňuje zdrženlivost, působí hvízdání jako projev neukázněnosti nebo nedostatku respektu.
Hvízdání za obzvlášť nevhodné je považováno v noci, v chrámech a na pietních místech a nebo vůči starším lidem. Ani v rodinném nebo formálním prostředí není přijímáno pozitivně.
V současnosti mladší generace ve městech to často už neřeší, avšak na venkově a mezi staršími lidmi odpor k hvízdání přetrvává.
Cizincům se to většinou toleruje, ale může to vyvolat pohledy nebo nelibost.
Hvízdání v čínském kulturním kontextu není neutrální zvyk, ale spíše něco, co se „slušný člověk snaží nedělat“. Drobné projevy chování mohou mít v různých kulturách velmi odlišný význam.
Rovněž v Japonsku je hvízdání přijímáno jako velmi nevhodné. Dokonce je spojováno s přivoláváním zlých duchů. Podobně jako v Číně je hvízdání na veřejnosti považováno za velmi nezdvořilé, spojené s lehkomyslností. Mladší lidé jsou sice již tolerantnější, avšak tradice klade více důraz na ticho, ohleduplnost a sebekontrolu. Ticho je v Japonsku výrazem úcty.
Podobně to mají i v Koreji: hvízdání považují za narušení harmonie i jako špatné znamení.
Hvízdání jako projev sociální a komunikační
Samostatný vědecký obor „sociologie hvízdání“ prakticky neexistuje. Hvízdání se studuje rozptýleně v několika oblastech: antropologii komunikace, etnomuzikologii, sound studies, studiu neverbální komunikace a výzkumu hvízdané řeči.
Obecně spadá téma do oblasti etnomuzikologie, sound studies neboli studií zvukové kultury a urban music studies. Ty se nezabývají jen „hudbou“ v úzkém smyslu, ale také tím, jak zvuky vytvářejí sociální a kulturní prostředí města.
Je zajímavé, že hvízdání není jen hudební výkon, ale také způsob, jak člověk zvukem vstupuje do veřejného prostoru a navazuje – někdy i bezděčně – vztah s okolím.
Takové hvízdání může mít různé sociální funkce: přivolání pozornosti, pozdrav, obdiv, nesouhlas, povzbuzení, signalizaci příslušnosti ke skupině, překonání vzdálenosti nebo prostě veřejné vyjádření nálady. Význam vždy závisí na kulturním a situačním kontextu. Výzkum městského soundscape obecně ukazuje, že zvuky vytvářené jednotlivci nejsou pouze „hlukem“, ale spoluutvářejí sociální atmosféru místa.
Spojení s ptačím zpěvem
Ke hvízdání nás také inspirují zvuky v přírodě, zejména ptačí zpěv.
Mgr. Matěj Kratochvíl, PhD. z oddělení etnomuzikologie a etnochoreologie Etnologického ústavu AV ČR ve svém článku s názvem Zkouška sirén – opeřené hlasy na hisvoice.cz pojednává o historii lidské fascinace ptačím zpěvem:
„Ptačí zpěv lidé zapisovali, ale (nejspíš od nepaměti) také napodobovali. Ve stejné době, kdy se první opeřenci zapisovali do voskových drážek fonografu, proběhla především Spojenými státy zajímavá módní vlnka – umělecké hvízdání. A byť to bylo některými vnímáno jako společensky nevhodné, byly hlavními hvězdami ženy či mladé dámy. A řada z nich se při pilování virtuózního stylu inspirovala právě ptáky. Slavnou hvízdačkou byla Alice Shaw, která hvízdala i v doprovodu orchestru a v triu se svými dcerami.“
„Vztah lidí k ptačímu zpěvu je zajímavým fenoménem… Je v něčem podobný lidské řeči, v něčem hudbě, zdá se, že mu lze stejně jako řeči či hudbě rozumět, ale k jeho výkladu přitom platí jiné klíče, nad nimiž donekonečna bádají ornitologové,“ podotýká M. Kratochvíl.
Na to, zda lze hvízdání chápat jako svébytný sociální a kulturní projev ve veřejném prostoru, bychom se museli zeptat odborníka. Jakou komunikační funkci může mít – podobně jako pouliční zpěv, pokřikování či jiné neformální zvukové projevy? A proč se v některých společnostech či obdobích vytrácí?
