Co je v životě nejdůležitější? Od chvíle, kdy jsem vstoupil do inženýrské profese, bylo mým hlavním cílem stát se partnerem ve významné projekční firmě. Každý krok na této cestě jsem plánoval systematicky. Jakmile to bylo možné, přihlásil jsem se k oběma profesním zkouškám. Obě jsem dokončil před časovým limitem a obě složil napoprvé, přestože v našem oboru většina lidí alespoň jednou neuspěla. Ve 27 letech jsem získal autorizaci profesionálního inženýra.
Každých několik let jsem postoupil o příčku výš – od kresliče přes projektanta a vedoucího týmu až po hlavního projektanta, který řídil několik lidí, a nakonec po vedoucího oddělení územního rozvoje ve firmě, jež každoročně pracovala na stavebních projektech v hodnotě stovek milionů dolarů.
Velká příležitost přišla, když mi bylo 45 let. Nabídli mi povýšení na pozici seniorního spolupracovníka, které by mi o čtyři roky později otevřelo cestu mezi partnery firmy. Byla to příležitost, o niž jsem usiloval po celou svou kariéru, a zdálo se, že rozhodnutí by mělo být snadné. Tak zásadní životní krok však vyžadoval zvážit, jakou cenu za něj budu muset zaplatit.
Během osmi let, které jsem v této firmě strávil, jsem partnery pozorně sledoval. Pracovali tvrději než kdokoli z nás. Chovali se k nám dobře a o úspěch firmy se s námi vždy dělili prostřednictvím platů a prémií. Pod jejich vedením jsme klientům poskytovali prvotřídní služby. Všech jsem si vážil a respektoval je. Přesto jsem si u každého z nich všímal věcí, kvůli nimž jsem začal pochybovat, zda je moudré se k nim přidat.
Stručně řečeno, mé obavy se týkaly jejich pracovních týdnů přesahujících 70 hodin a skutečnosti, že práci nikdy nedokázali nechat v kanceláři. Zdálo se, že kromě práce nemají žádný jiný život. Bylo zřejmé, že tím trpěly jejich rodinné vztahy. Ani jeden z nich sice nebyl rozvedený, některým z jejich dospělých dětí však chyběly základní životní dovednosti, alespoň zčásti proto, že od svých otců nedostaly dostatečné vedení.
Já jsem naproti tomu sice patřil k jejich nejpracovitějším zaměstnancům, ale obvykle jsem pracoval 50 až 55 hodin týdně a nikdy více než 57 hodin. V té době jsem měl za sebou přes 20 let mimořádně šťastného manželství a aktivně jsem se podílel na výchově svých tří dětí.
Musel jsem se tedy rozhodnout. Po tom povýšení jsem toužil tak moc, že jsem ho téměř cítil na dosah. Jsem přesvědčen, že kdybych nabídku přijal, měl jsem schopnosti dojít až na post prezidenta společnosti. Po dlouhém přemýšlení a modlitbách jsem si však uvědomil, že cena by byla příliš vysoká.
Dnes mám za sebou více než půl století mimořádně šťastného manželství se stejnou ženou. Náš vztah by zdaleka nebyl tak pevný, kdybych každou bdělou chvíli věnoval práci. Také vztahy s mými dnes už dospělými dětmi jsou pevné a láskyplné. Díky pozitivnímu vlivu rodičů si všechny podle svých možností osvojily dovednosti potřebné pro život.
Kdybych byl příliš zaměstnaný na to, abych pomáhal vychovávat naši nejmladší dceru, která byla naším problémovým dítětem, pravděpodobně by zašla tak daleko, že by už nebylo možné ji zachránit. Její matka, má milovaná žena, by navíc nesmírně trpěla, kdyby ji musela vychovávat beze mě. Naše problémové dítě sice na nějaký čas sešlo z cesty, ale dnes se vrací k hodnotám, které jsme jí vštípili. A nemusím snad ani říkat, že jsem na všechny tři své děti nesmírně hrdý.
Jak jsem tehdy přibližně řekl jednomu z partnerů, nejtěžším rozhodnutím v mém životě bylo odmítnout jejich nabídku na povýšení. V té firmě jsem pak dalších osm let pokračoval jako vedoucí oddělení a dodnes obdivuji tehdejší partnery i ty, kteří přišli po nich. Chápu, že tuto práci někdo dělat musí.
Část mého já si bude vždy přát, abych tehdy mohl povýšení přijmout. Ale i dnes, po více než 25 letech, vím ve svém srdci, že by to nebylo správné rozhodnutí. Zaplatil bych za ně velmi vysokou cenu a jsem nesmírně rád, že jsem dal přednost rodině před svými kariérními cíli. Každému, kdo stojí před rozhodnutím, které mu může změnit život, doporučuji, aby si nejprve ujasnil, co je pro něj skutečně nejdůležitější.
Frank M. Monti, Severní Karolína
