Jeden z největších britských hrdinů byl zvěčněn jedním z nejvýznamnějších španělských malířů. V roce 1961 však jeho portrét záhadně zmizel.
Královna Viktorie popsala Arthura Wellesleyho, 1. vévodu z Wellingtonu (1769–1852), jako „největšího muže, jakého tato země kdy zrodila“. Tento vojenský hrdina je neodmyslitelnou součástí britské identity. Jeho odkaz byl zachován nejen v kameni, ale i v malbě – nejznámějším portrétem je olejomalba na dřevě od španělského umělce Francisca de Goyi.
Jak se na ikonu britské historie sluší, „Vévoda z Wellingtonu“ se v roce 1961 stal součástí sbírek Národní galerie v Londýně. Byl vystaven na začátku srpna téhož roku, ale pouhých 19 dní poté byl ukraden.
Tato krádež se stala jedním z nejzáhadnějších loupeží uměleckých děl 20. století a fascinovala celou zemi. Dokonce se objevila jako odkaz ve filmu o Jamesi Bondovi Dr. No, kde visel obraz v doupěti hlavního padoucha.
Naštěstí bylo dílo v roce 1965 nalezeno nepoškozené a složitý příběh jeho zmizení byl v roce 2020 zfilmován pod názvem The Duke.
Vévodský titul Wellesleyho
Arthur Wellesley Wellington se narodil v Dublinu jako šesté z devíti dětí aristokratické anglo-irské rodiny. Krátce navštěvoval prestižní školu Eton, ale po smrti jeho otce se rodina dostala do finančních potíží. Wellesley dokončil vzdělání na evropském kontinentě, přičemž byl považován za průměrného studenta bez velkých vyhlídek do budoucna.
Jeho matka byla přesvědčena, že by měl vstoupit do armády, a tak se v roce 1787 připojil k britské armádě. Po pobytu v Evropě bojoval v Indii, kde získal praktické zkušenosti se strategií, disciplínou, diplomacií a zpravodajstvím – dovednosti, které se mu staly druhou přirozeností během napoleonských válek.
Navzdory nesnadnému začátku získal Wellesley slávu díky vítězstvím v poloostrovní válce (1808–1814), kdy pomohl vytlačit Napoleonovy síly z Pyrenejského poloostrova. Za své zásluhy získal britský šlechtický titul – nejprve se stal vikomtem, poté hrabětem.
Napoleon v roce 1814 poprvé abdikoval a Wellesley byl povýšen na vévodu z Wellingtonu. Když se však Napoleon vrátil z exilu na ostrově Elba, Wellesley byl pověřen velením spojeneckých sil proti Francouzům.
Napoleonské války nakonec skončily v roce 1815 vítězstvím v bitvě u Waterloo, kde Napoleon utrpěl rozhodující porážku.
Po ukončení vojenské kariéry Wellesley dvakrát zastával funkci premiéra Velké Británie a po své smrti byl pohřben s poctami v katedrále svatého Pavla v Londýně.
Goyův portrét Wellesleyho byl namalován po osvobození Madridu v létě roku 1812.
Španělský slavný dvorní malíř
Francisco de Goya (1746–1828) byl nejvýznamnějším španělským malířem konce 18. století. Narodil se v rodině zlatníka, matka pocházela ze zchudlé šlechty. Postupně se vypracoval do vyšších společenských kruhů a stal se světově proslulým dvorním malířem.
Ve čtrnácti letech se vyučil malířem a později odešel do Madridu, aby pokračoval ve studiu. Po sňatku se stal švagrem Francisca Bayeua, který byl tehdejším hlavním dvorním malířem Španělska. Díky tomuto spojení získal Goya místo v královské manufaktuře na tapisérie a jeho kariéra začala rychle stoupat.
Byl geniálním umělcem v mnoha oblastech – věnoval se malbě, kresbě i grafice. Přesto je nejvíce známý svými portréty, zejména aristokratů a členů královské rodiny. Působil jako dvorní malíř u tří španělských králů: Karla III., Karla IV. a Ferdinanda VII. Během francouzské okupace Španělska portrétoval řadu francouzských velitelů, avšak po osvobození země zachytil španělský odpor i francouzské represe v sérii maleb. Poslední roky svého života strávil v Bordeaux ve Francii.
Vévoda z Wellingtonu
Nejslavnějším Goyovým portrétem, zachycujícím osvoboditele Španělska, je obraz Vévoda z Wellingtonu, namalovaný mezi lety 1812 a 1814. Spojuje v sobě dílo nejvýznamnějšího umělce své doby a nejuznávanějšího vojenského hrdiny. Kromě tohoto portrétu Goya také vytvořil kresbu vévody jako přípravnou studii pro velké jezdecké ztvárnění. Odborníci se shodují, že obraz v Národní galerii vznikl podle živého modelu, i když byl později upraven tak, aby odrážel změny v držení těla a nově udělené vojenské řády.
Portrét je půlfigurální portrét a má jednoduchou kompozici. Wellesley je zobrazen v přímém postoji před tmavým, nezdobeným pozadím, které vede divákův pohled na jeho tvář a zdobenou karmínovou uniformu. Zajímavé je, že jeho výraz nepůsobí vítězně – vypadá vážně a neústupně. Národní galerie poznamenává, že působí unaveně z boje.
Někteří kurátoři se domnívají, že Goya obraz namaloval rychle a energicky, zatímco jiní historici tvrdí, že odhalená hnědá podkladová vrstva byla záměrně ponechána kvůli většímu kontrastu. Přestože jsou ozdoby na Wellesleyho hrudi provedeny volnými tahy štětce, jsou dobře rozpoznatelné. Mezi vyznamenáními lze vidět:
- Řád lázně (nahoře)
- Řád svatého Fernanda ze Španělska (vpravo dole)
- Řád věže a meče z Portugalska (vlevo dole)
Goya musel některé detaily upravit, například posunout zlaté knoflíky a medaile, aby mohl na pravém rameni zobrazit. Později přidal také Řád zlatého rouna kolem krku a Vojenský zlatý kříž se třemi sponami a lvem uprostřed, zavěšený na růžovo-modré stuze.
Velká krádež
Portrét zažil zajímavé dobrodružství poté, co se dostal z rukou svého prvního majitele, vévody z Wellingtonu. Obraz se stal součástí sbírky vévody z Leedsu a v rodině se dědil až do chvíle, kdy jej John Osborne, 11. vévoda z Leedsu, prodal v roce 1961 v aukční síni Sotheby’s. Kupcem byl americký sběratel Charles Wrightsman, který za něj zaplatil 140 000 liber – v dnešní hodnotě přibližně 2 miliony liber (asi 2 489 600 dolarů).
Britská vláda však nechtěla, aby tak významné dílo opustilo zemi. Ministerstvo financí ve spolupráci s nadací Wolfson Foundation vyrovnalo vítěznou aukční nabídku a obraz zajistilo pro národní sbírky. Goyův portrét se tak stal národně významným uměleckým dílem a přitahoval davy návštěvníků.
Dne 21. srpna 1961 však obraz zmizel. Na místě činu nebyly nalezeny žádné důkazy, které by ukazovaly na pachatele, a policie byla bezradná. Šířily se nejrůznější teorie – mohl to být geniální zločinec, profesionální zloděj umění, odvážný aristokrat nebo organizovaná skupina.
Nikdo si však nepomyslel, že „Vévoda z Wellingtonu“ se nachází ve skříni v městském bytě v Newcastlu, kde jej ukrýval Kempton Bunton, vysloužilý řidič autobusu, místní podivín a aktivista. Jeho oblíbeným tématem protestů byl britský televizní poplatek, který považoval za příliš vysoký, zejména pro seniory, veterány a chudé. V roce 1960 dokonce třikrát odmítl poplatek zaplatit, a za to byl krátce uvězněn.
V květnu 1965 obraz anonymně vrátil. O šest týdnů později se dostavil na Scotland Yard a přiznal se ke krádeži. Soudní proces i mediální zájem využil k tomu, aby veřejně vystoupil proti televizním poplatkům. Nakonec byl odsouzen ke třem měsícům vězení – ne za samotnou krádež, protože obraz vrátil, ale za odcizení rámu, který se mezitím ztratil.
Během soudu Bunton vysvětlil, že nesouhlasí s tím, aby vláda utratila tak vysokou částku za jeden obraz. Popisoval, jak krádež proběhla.
Při ranní návštěvě galerie si všiml, že dělníci nechali na ulici opřený žebřík. Použil ho k vylezení k neuzamčenému oknu na toaletách. Čas byl ideální – bezpečnostní systém se každé ráno vypínal, když přicházel úklidový personál.
Nečekaný zvrat
Tím ale příběh nekončí. Britská vláda v roce 2012 zveřejnila nová fakta o krádeži Goyova obrazu. Národní archiv odtajnil dokument, který obsahoval přiznání Buntonova syna Johna z roku 1969.
Ve skutečnosti to byl právě John Bunton, kdo obraz ukradl. Policie jeho otisky prstů v souvislosti s krádeží neměla, ale mladší Bunton byl v minulosti zatčen za drobný přestupek, takže se obával, že by mohl být odhalen. Proto se rozhodl přiznat.
Tato verze dávala policii větší smysl – jeho mládí a obratnost z něj činily pravděpodobnějšího pachatele než jeho staršího, zavalitějšího otce. John tvrdil, že šlo o spontánní rozhodnutí, které provedl kolem 5:50 ráno. Obraz pak svěřil otci, který ho ukryl a trval na tom, že vezme celou vinu na sebe.
Po tomto přiznání bylo pro policii příliš komplikované a společensky nekomfortní obvinit syna a zároveň otce stíhat za křivou výpověď. Celá záležitost byla proto na desetiletí zametena pod koberec.
Vévoda z Wellingtonu byl jedním z největších vojenských velitelů historie. Prošel celým světem, kde vykonal činy plné brilantní strategie a neuvěřitelné odvahy. Goyův portrét jej zachycuje nejen jako uznávaného vůdce, ale také jako unaveného člověka. Navzdory skandálu spojenému s jeho krádeží zůstává toto dílo jedním z nejznámějších a nejvýznamnějších portrétů vůbec.
–ete–
