Mickey 17 je kódové označení pro Roberta Pattinsona, který je posílán na mise, ze kterých není návratu. Každá smrt zachytí jeho vědomí a to se pak přesouvá mezi jeho jednotlivými klony.
Tato zápletka nabízí mnoho způsobů, jak ji uchopit – od akčního thrilleru přes hlubší pohledy a vztahy až po jednoduše nějakou obdobu filmů s časovými smyčkami. Režisér Bong Joon Ho se ale naneštěstí zřejmě rozhodl nejen zkusit vše najednou, ale v průběhu natáčení také přidat do výsledného mixu co nejvíce parodie na politiku.
Dobrý začátek
Hned na začátku naštěstí dodává Mickey 17 vše, co trailer sliboval – dobré výkony Pattinsona, zajímavou premisu a také pohled na svět očima někoho, kdo cestuje mezi svými těly a hledá v tom všem nějaký smysl a východisko ze situace.
Film kolem svého středu dále pokračuje ve všem, co započal, a do filmu se dostávají vztahy, nějaká ta uvědomění Pattinsona, odůvodnění technologie klonování daného světa, a další. Poněkud zamrzí neustále šedé a bezbarvé prostředí, které nedodává příliš kontrastu, ale tato a podobné věci jsou kompenzovány velmi dobrými hereckými výkony a očekáváními, kam taková zápletka povede.
Vše se bohužel bortí jako domeček z karet ve chvíli, kdy celá Pattinsonova zápletka místo vlastního konce jen vyústí v návaznost na samoúčelné vyobrazování politiky, špatných rozkazů a plytkých proklamací velitele lodi a politika Marshalla (Mark Ruffallo), který má možná působit díky tomu jako nechutný antagonista. Ale ty plytké monology jsou právě jen tím, čím jsou – a tak jednoduše nudí, právě tak jako všechny plytké monology světa.
Z filmu se postupně vytrácí jeho esence
Divák se svým způsobem dozvídá, že první polovina filmu jako kdyby byla tzv. origin story pro Pattinsona jako Mickeyho 17, neboť zbytek filmu je o jeho pohnutkách a cílech čím dál méně, a on už pouze reaguje na události ve scénáři, místo aby je svojí situací, nebo činnostmi, obohacoval. Mění se dočista ve vedlejší postavu, v samotném závěru už nemá ani prostor, jak moc intenzivněji hrát, a to je velká škoda.
Příčin by mohlo být mnoho, ale ta nejvíce zřejmá, pokud se na to díváte stylem hrdina / padouch, je právě v nesmysluplné přítomností zmíněného antagonisty. V Mickeym 17 se tak z osobního příběhu a náznaků romantiky postupně dostáváme k politickému sitcomu, když vám Ruffalo jako velitel lodi a politik už popadesáté stejným stylem zdůrazňuje, že on je ten, který si neváží lidského života, a vy jste to už mezitím pochopili před stoletím.
V mnoha filmech se setkáváme s nějakým náznakem na politiku, například i v novém Kapitánovi Amerika. A člověk nemusí nutně za každou cenu číst jakkoliv mezi řádky, zda v těchto situacích je nějaké politické ovlivňování, protože když to k příběhu skutečně patří, tak to tam patří. Je jedno, zda děj připomíná nějakou reálnou osobu nebo politickou stranu. Ovšem v Mickey 17 je celá jeho politická část velmi samoúčelná a nepřináší do příběhu, jeho hloubky nebo hereckých výkonů nic, kvůli čemu neměla být sestřihnuta.
Mark Ruffallo se tak jako rekordně jednodimenzionální antagonista dostává k tomu, mluvit a stále mluvit, aniž by to vyobrazovalo cokoliv podstatného, nebo hlouběji dokreslovalo jeho postavu. A bohužel tyto nepodstatné řeči pak vytvářejí i nepodstatný děj a odklon od premisy filmu. Celé to působí jako nudná a cílená karikatura na současný politický model světa, kterou tam aktivisticky nechal snad režisér, nebo někdo ze scenáristů. Poněkud paradoxní na tom celém je, že kdyby tam toho nebylo až tak moc přes jakoukoliv zdravou míru, působilo by to i daleko přesvědčivěji.
Herecké výkony
Robert Pattinson je dost možná i herecký génius, který skutečně ztvární vše dobře, a dokonce i své intelektuálně jednodušší verzi dodává hloubku. Už i ztvárnění kladné postavy může být velmi těžké, natož charakterní hloubkou pojmout někoho, kdo v jistých oblastech skutečně nepatří mezi ty intelektuálně nejpohotovější kůly v plotě. Ve scénáři se také dostáváte, jak už i trailer napovídá, k momentu, kdy existuje více verzí Mickeyho 17 zároveň. A Pattinson to zvládne vyobrazit jako skutečně dvě velmi odlišné verze – téhož člověka. Film si tak drží hodnotu dobře zahraného kladného hrdiny.
Velmi dobře hraje také jinak ne až tolik známá Naomi Ackie jako Nasha, přítelkyně Mickeyho 17. Všechny city a pohnutky jí věříte, i když bohužel scénář nenechal jejich vztahu zrovna hodně prostoru, a tak kromě pár vteřin není ani využita kupříkladu perspektiva toho, být s někým, kdo chodí kvůli své práci neustále na smrt.
Vedlejší postavy, jako Steven Yeun hrající kamaráda Mickeyho 17 nebo Anamaria Vartolomei hrající agentku na lodi, jsou skutečně přesvědčivé a jejich role dobře obsazené.
Bohužel ale největší zklamání filmu přichází v Marku Ruffalovi, který asi jako známý a ostřílený herec měl zajistit poutavé scény antagonisty. Celý jeho přednes ovšem působí jen jako divadelní představení, kdy pokaždé dělá karikaturu na jiného politika nebo politického diktátora. Jestli jste kvůli něčemu přišli na film do kina, tak to asi byl osobní příběh Mickeyho 17, spíše než dlouhé minuty scénáře, ve kterých Mark Ruffalo s předsunutou bradou dělá další a další variace parodie na politiku, protože mu nemůžete říct, že vás to už dávno nebaví.
Mohlo to být naprosto skvělé
Určitá teorie filmů by mohla být taková, že je to jako s hudebními skupinami – kde pokud zpěvák nezpívá dobře, tak je jedno, jak moc jsou ostatní nástroje kvalitní. Mickey 17 měl jednoho ze skvělých herců současnosti jako hlavního hrdinu. Měl také docela dobrý rozpočet v řádu 118 milionů dolarů a dobře zvolené herce pro vedlejší postavy.
Stejně tak měl v moderní kultuře přemnoho předloh, jak danou zápletku uchopit. Pár známých zmínek mohou být epizoda s časovou smyčkou seriálu Hvězdná brána, nebo filmy jako Na hromnice o den více a případně Na hraně zítřka, neboť mechanismus těchto zápletek je podobný klonování Mickeyho.
V případě většího zájmu o originalitu mohl být více prozkoumán konflikt daného světa ohledně klonování, nebo nějaká snaha o vzbouření se těch klonovaných, a také zahrnut humor na dané téma. Byl větší prostor pro akci i romantiku.
Snímek ale před tím vším dal přednost politické parodii a jakýkoliv samoúčelný politický aktivismus na úkor filmu je ztrátou pro kinematografii. Snad lze použít slova jednoho z kritiků na Rotten Tomatoes, vyjadřujícího se na adresu Mickeyho 17: „Zápletka nemá moc co do činění s uspořádáním, které nastavil příběh filmu.“
První polovina filmu by se dala hodnotit na 8 / 10, zatímco ta druhá na 5 / 10, zejména pomineme-li velmi světlých 10 minut Pattinsona ve druhé polovině.
6 / 10
