Spisovatel Mark Twain psal o dětství Toma Sawyera s úmyslem oslovit dospělé čtenáře.
V dětství se dospělost zdá být nesmírně vzdálená, téměř nekonečně daleko. Ale jakmile lidé dospělosti dosáhnou a ohlédnou se zpět, uvědomí si, jak rychle dětství mizí – rychleji než podzimní tráva a listí. Dlouhá, zlatavá odpoledne plná her, s minimem povinností a nepřeberným množstvím možností, kdy budoucnost je jako neotevřená truhla s pokladem – veškerá tato sláva dětství zmizí dřív, než si to člověk stačí uvědomit.
Přesto však v paměti a literatuře zůstává mládí uchováno a může být znovu objeveno. Tento návrat do dětství může dospělým nabídnout osvěžení, jako chladivý nápoj v horkém letním dni. Přináší připomínku jednoduššího způsobu života – života plného energie, naděje a dobrodružství.
Dětství existuje mimo každodenní pracovní svět. Může znovu probudit část lidské duše – možná tu nejdůležitější –, která není spoutaná únavnou rutinou a diktátem výkonnosti. Hra v dětství se neděje kvůli něčemu jinému; děje se sama pro sebe. A připravuje půdu pro činnosti v dospělosti, které jsou také konány samy pro sebe: rozhovor, zpěv, tanec, malování, čtení, pozorování, rozjímání, dobrodružství a lásku.
Touha po dětství
Jednou z klasických knih, které chtějí čtenářům dětství připomenout, je román Marka Twaina Dobrodružství Toma Sawyera z roku 1876. Ačkoli je často považován za dětskou knihu, dospělým má co nabídnout. Jak Twain poznamenal v předmluvě: „Ačkoliv moje kniha byla napsána především k pobavení chlapců a děvčat, doufám, že se jí proto nebudou vyhýbat muži ani ženy. Neboť součástí mého plánu bylo osvěžit dospělým v milé paměti, jací kdysi sami byli, jak smýšleli, myslili a mluvili, a do jakých roztodivných věcí se občas pouštívali.“
V dopise z léta 1875 byl Twain ještě otevřenější – skutečné, skryté publikum knihy jsou dospělí: „Není to vůbec kniha pro chlapce. Budou ji číst jen dospělí. Je napsaná výhradně pro dospělé.“ Twain sice přesně neříká, co chce v dospělých čtenářích vyvolat, ale zdá se, že věřil, že samotné připomenutí si dětství – pocitu, jaké to je být dítětem – je cenným cílem samo o sobě.
Literární kritik Nasrullah Mambrol si Twainovu poznámku vykládá tak, že „podstatu dětství lze vychutnat pouze zpětně, až poté, co jím člověk projde a může se na něj ohlédnout“. Silná atmosféra nostalgie v románu – těžká jako vlhký letní den – navozuje náladu vzpomínek, kterou dokáží plně ocenit právě dospělí čtenáři.
Čas vzpomínek
Jen málo románů dokázalo zachytit staromódní chlapectví lépe než Tom Sawyer. Tento epizodický román sleduje kousky, lumpárny a dobrodružství dvanácti- či třináctiletého chlapce, který vyrůstá v St. Petersburgu v Missouri, podél břehů a písčitých pláží starého pána Mississippi. Děj se vine od záškoláctví přes dětskou zamilovanost až po hledání zakopaného pokladu. Twain propojuje pestré epizody do jediné mozaiky, která vystihuje samotnou podstatu dětství – jeho neplechy, obavy, naděje i vítězství. Kniha je ikonou toho, co to znamenalo – alespoň tehdy – být americkým chlapcem. Jednoduchý a přímočarý jazyk románu toto téma ještě podtrhuje.
Mezi slavné pasáže knihy patří scénka s natíráním plotu. Tom přiměje své kamarády, aby za něj převzali nudnou práci, tím, že v nich vzbudí touhu po tom, co je jim odepřeno. Přelstí jak své vrstevníky, tak i dospělé autority, jako je teta Polly, díky své znalosti lidské povahy. Ačkoliv je vyprávění na pohled lehké a dětské, Twainovy postřehy o lidské přirozenosti jsou pronikavé a platí stejně pro dospělé jako pro děti.
V jiné epizodě Tom a jeho přátelé utečou z domova, aby se stali piráty, a utáboří se na ostrově uprostřed Mississippi. Jejich dobrodružství rozbouří svět dospělých, kteří je horečně hledají a oplakávají, jako by byli mrtví. Právě zde je kontrast mezi bezstarostným, byť nezbedným dětstvím a starostmi zatíženým, byť odpovědnějším světem dospělých obzvlášť výrazný.
To, že chlapce nikdo okamžitě nezastaví a že mají dost dovedností na to, aby se dostali na ostrov a zvládli tam tábořit, svědčí o větší samostatnosti tehdejších generací chlapců.
Přestože pirátské dobrodružství poměrně rychle skončí a dospělým způsobí nemalé starosti, zůstává naplněno kouzlem a přirozeností, které jsou dnešním dětem často zcela neznámé. Dnešní děti už nemají ani příležitost, ani zájem utéct do lesa. Tato epizoda je příkladem syrového a přímého kontaktu se světem, který byl kdysi běžnou součástí dětství. Právě takové zážitky vštěpovaly chlapcům sílu, samostatnost a zásobu skutečných zkušeností, z níž mohli čerpat i v dospělosti.
Když do hry zasáhne velký svět
Dětství má samozřejmě i své temné dny – a Twainův idylický obraz se jim zcela nevyhýbá. Je zákonem života, že dospělý svět občas do toho dětského pronikne. A jak dítě roste, děje se to stále častěji, až nakonec svět dětství zcela zmizí – stejně nedostupný jako opuštěný ostrov. V románu tuto funkci plní setkání chlapců s vykradači hrobů a s Indiánem Joem. Twain tím naznačuje, že blaženost chlapectví nemůže trvat věčně – nevinnost se postupně ztrácí. V tom je v knize možná i tragický podtón. Dospívání je nevyhnutelné – a dříve či později je třeba se postavit zlu tváří v tvář. Je to nutné, byť bolestivé. A přesto bychom si přáli, aby se to nemuselo stát tolika dětem tak brzy.
Tom v průběhu knihy samozřejmě v jistém ohledu dospívá. Na jejím konci se mu podaří spojit chlapecké nadšení, smysl pro dobrodružství, živost a vynalézavost s dospělejším smyslem pro odpovědnost a odvahu: snaží se co nejlépe postarat o dívku Becky, když spolu zabloudí v síti jeskyní. Právě tato rovnováha mezi dětskou odvahou a dospělou zodpovědností mu nakonec pomůže porazit Indiána Joea.
Zároveň však lze závěr románu číst i jako alegorické vítězství dětství nad dospělostí. Indián Joe je poražen a poklad, po němž Tom toužil, je nalezen. Jinými slovy – Tom se dokázal světu dospělých natolik ubránit, že si prozatím může uchovat své dětství. Navzdory určitému vývoji zůstává Tom na konci knihy plně chlapcem. Vrací se ke svým lesním fantaziím a žertíkům se spolužáky a odkládá starosti a povinnosti dospělého života.
Tento odklad je však samozřejmě jen dočasný – je to krátké zastavení v neúprosném pochodu času a Tomovo vítězství nad dospělostí je pyrrhovým vítězstvím – dočasným a vykoupeným vysokou cenou. Nemůžeme zůstat dětmi navždy. Tomovy dny bezstarostného dovádění jsou sečteny.
To je však ve výsledku dobře. Děti se mají stát dospělými – idealizovaný pohled, který by dětství stavěl nad dospělost jako něco inherentně lepšího, by byl omyl. O to však Twainovi nejde. Spíše nás vede k ocenění vlastního dětství pro jeho čistou radost. Zároveň nám připomíná, že dětské kvality – lehkost, hravost, zvídavost – mohou a měly by v nás přetrvat i do dospělosti.
–ete–
