V dalším díle naší série Ex Libris objevujeme překvapení v knihách, které nejvíce ovlivnily jednoho z největších amerických romanopisců.
Že se Samuel Clemens (1835–1910) stal ikonou americké literatury, není bez ironie. Pohrdal formálním vzděláním svého dětství a brzy po smrti svého otce v roce 1847 s radostí opustil školní lavice. Následujících dvacet let cestoval a vystřídal celou řadu zaměstnání – byl sazečem, kormidelníkem říčního parníku (právě z této profese pochází jeho pseudonym „Mark Twain“, což byl dobový výraz kormidelníků pro bezpečnou hloubku vody) a novinovým reportérem. Poté, co si získal jistou slávu díky svým příběhům a přednáškám, se nakonec vydal cestou, kterou později označil za své „poslání“ – literaturu.
Ačkoli mu chybělo formální vzdělání, měl Twain něco jiného, co mohl nabídnout světu na papíře. Díky svým dobrodružným toulkám si osvojil bystré oko pro detaily a nasbíral zásobu příběhů a anekdot, které ho vynesly na literární výsluní. Jeho smysl pro absurditu a talent pro humor, které se odrážely v jeho dílech, mu získaly obrovské publikum v Americe i v zahraničí. Velmi oblíbený byl také jako řečník.
Evropští autoři
V knize Princ a chuďas Twain zdůrazňuje význam vzdělání vedle základních životních potřeb. V jedné pasáži princ Edward říká:
„Až budu králem, nedostanou jen chléb a přístřeší, ale také učení z knih, neboť plný žaludek má malou cenu, když mysl strádá.“ (volný překlad)
Navzdory svému odporu k formálnímu vzdělání – a možná právě kvůli němu – Twain čerpal poznání z knih. Překvapivě se tento ryze americký autor intenzivně zajímal o evropské spisovatele. Na začátku svého článku z roku 1922 Mark Twain a Don Quijote Olin Harris Moore píše:
„Rádi si myslíme, že Mark Twain ze všech autorů nejvíce čerpal z neprobádané půdy své rodné země a přinesl poklady, které se jinde najít nedají. Říkáme si: ‚Jaký ryzí americký humor! Jak věrný obraz amerického dětství! V Twainovi není nic evropského! Tom Sawyer a Huckleberry Finn jsou skuteční Američané!‘“
Moore však v celém článku dokazuje opak – Twain a jeho psaní byly silně ovlivněny evropskou literaturou. Tvrdí například, že autor Dobrodružství Huckleberryho Finna četl Paměti Saint-Simona dvacetkrát (což vzhledem k jejich rozsahu zní nepravděpodobně) a že byl vášnivým obdivovatelem knihy Dějiny evropské morálky od Williama Leckyho. Mezi evropskými autory, kteří Twainovi obzvlášť učarovali, vynikají dvě jména.
Spisovatel z Connecticutu na dvoře krále Artuše
Ve své knize Život na Mississippi Twain obvinil populární romány sira Waltera Scotta ze „středověké rytířské hlouposti“ a napsal, že propagovaly ideály, které formovaly jižanský charakter před občanskou válkou: „Sir Walter měl tak velký podíl na formování jižanského charakteru, jaký existoval před válkou, že je do značné míry zodpovědný za válku.“ (volný překlad)
Přesto navzdory této kritice Scotta podlehl i sám Twain kouzlu středověkého rytířského románu. V roce 1884 mu v knihkupectví v Rochesteru spisovatel George Washington Cable představil knihu Artušova smrt Thomase Maloryho. Jak Cable později vzpomíná: „Po pár dnech čtení jsem si na jeho tvářích všiml růžových skvrn – což každý, kdo ho dobře znal, věděl, že znamená, že jeho mysl pracuje na plné obrátky.“
Twainova kniha Yankee z Connecticutu na dvoře krále Artuše (1889) satirizuje pověry a zpátečnické myšlení Maloryho artušovského dvora, zároveň ale oslavuje ctnosti krále Artuše a rytířů jako Lancelot. Twaina kniha natolik fascinovala a okouzlila, že málokdy cestoval bez Maloryho díla po ruce.
Twainův dlouhodobý zájem o středověk se projevuje i v dalších dvou historických románech – Princ a chuďas a Osobní vzpomínky na Johanku z Arku. Román o Johance z Arku, vydaný v roce 1896, se setkal s vlažným přijetím – čtenáři od krále literární komedie čekali humor. Přesto právě tento román Twain považoval za své nejlepší dílo. V roce 1904 v článku pro Harper’s Magazine napsal: „Zdaleka nejvýjimečnější osobnost, jakou kdy lidská rasa přivedla na svět.“
Quijote na Mississippi
Díky svému satirickému pohledu na rytířství a kodex cti není těžké pochopit, proč si Twain oblíbil a důkladně studoval Důmyslného rytíře Dona Quijota de la Mancha od Miguela de Cervantese. Ve skutečnosti si toto vyprávění o poblázněném potulném rytíři a jeho pragmatickém společníkovi natolik užíval, že podobný motiv přátelského dua přenesl do postav Toma Sawyera a Huckleberryho Finna.
Stejně jako Quijote je i Tom romantikem, který si buduje své fantazie podle knih – v tomto případě jako chlapec s bujnou představivostí, díky níž přenáší Robina Hooda, piráty a další fantastické postavy do Missouri 19. století. A stejně jako Quijotův Sancho Panza, i pragmatický Huck představuje realistický protiklad, který Tomovy sny vyvažuje zdravým selským rozumem. Právě tento střet mezi romantickými iluzemi a selským rozumem dodává oběma příběhům tolik humoru a napětí.
Na konci románu Dobrodružství Huckleberryho Finna se Huck rozhodne „vydat se do Teritoria“ na západ, do neprobádaných končin. Twain sám se však při psaní této knihy vydal opačným směrem – do Evropy, do světa Miguela de Cervantese.
Za to mu my, čtenáři, můžeme být jen vděční.
Článek byl upraven českou redakcí Epoch Times.
–ete–
